Milý deníčku,

přečetl jsem si na nástěnce, že se koná taneční večer. Tanec je vznášení, a to je dáno jen andělům. Znamenám bez mučení: Já, ani nikdo v lázních Tramtárie pod Kopcem to nejsme…

Přemýšlel jsem, zda vzít sako, ale nakonec jsem se rozhodl být za tvrďáka a sako zůstalo na ramínku.

Knížku do ruky a směr restaurace. Bylo osm, půl hodiny po začátku a v sále nabito. Rozpačitě jsem se rozhlížel po volné židli. Vrchní člověk v restauraci Tramtárie pod Kopcem, protřelý postrkovač, mě bez vyzvání táhl ke stolu s dvěma dámami. Ach bože, každá měla přes metrák a byly zoufale staré. Určitě tak jako já…:-)

Otevřel jsem knížku, aby se proboha nechtěly bavit. Kdysi jsem miloval tancování. Ale jen některé. Takové, kde lítaly jiskry, kde pohyb byl nevázaná radost prostrkovaná ostrým rytmem, kde noty byly vyřezané lejzrem do parket. Nenáviděl jsem a nenávidím k smrti cvičené medvědy na parketu. Dva doleva, jeden doprava. A jsou ještě horší případy než medvědi… Cvičené opice.

Taky jste si všimli toho, jak se ze společenských důvodů zase začalo chodit do tanečních pokračovaček (jak se jim teď vtipně říká – taneční poškoly?). Na dlaždicích umakartové restaurace bylo takových nemedvědích párů aspoň pět. Určitě to znáte taky od vidění: Přesně nadřená řada figur opakovaná do zblbnutí. Křeč přetlačovaná usilovným úsměvem. Jsme mladí krásní a prudce elegantní… navzdory větru, dešti – a času. Rádoby ladné pohyby rukou s gestem kde to máš… Pilné opičení se po pilných tanečních mistrech opět vešlých do módy.

Jeden pár z cvičených opiček mě ale zaujal. Mladá holka s jiskrami ve vlasech, evidentně naprala do pokračovaček svého o patnáct let staršího partnera – plešatícího svalovce z třikráttýdně fitka. Úsměv, jak Jidáš na Orloji, kráčel nadřené figury z poškoly ladně jak dubový apoštol. Usmíval se snaživě na jiskry v jejích vlasech, ale neviděl je. A ona viděla, že je nevidí a za jeho zády posílala omluvné pohledy, že ho přesto miluje.

Přetlačovaná na parketu pokračovala a duo na pódiu bičovalo studený kachlíkový parket horoucími rytmy klávesového kombajnu.

A medvědi tančili dva doleva, jeden doprava a ti z poškoly chodili na tango blues, protože se tango učilo tehdy, kdy zrovna chyběli.

Proč mi připadá, že kdybych šel tancovat, propadl bych se hanbou?

Na krásné mladé lidi, když tancují, nebrání se rytmu a jejich pohyb je oslavou svobodného vyjádření hudby pohybem – se krásně kouká.

Ale tady ve Stařečkově?

Tanec může být krásný a krásný se určitě zdá i medvědům, a což teprve cvičeným opičkám! Ale andělé v nás se ten večer nevznášeli.

Já jsem tu byl jen na kukačku a můžu si maximální říkat: Kibic – drž klapajznu, ať tě přes ní nemajznu…


(Psáno pro www.brejle.net)