Ptala se mě jedna čtenářka, co napíši o televizním Českém slavíku. Odepsal jsem jí, že nic...
Je fakt, že patřím mezi pamětníky, deset let jsem se v redakci Mladého světa podílel na jeho realizaci, časopisecké i televizní prezentaci a napsal jsem knihu Klec na Slavíky...


V pondělí večer jsem zahlédl jedním okem ve zprávách na ČT, že se další dvě organizace chystají na udílení svých nových hudebních cen. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že bych k tomu měl cosi dodat.

Zlatý slavík vznikl v roce 1962 v redakci tehdy velmi mladého časopisu Mladý svět jako prostá hra, která měla časopisu přinést větší zájem čtenářů.

V té nehravé době ale na sebe strhávala čím dál větší zájem lidí a přerostla v celonárodní fenomén. Byla to vlastně jediná existující celonárodní a svobodná platforma, kde lidé mohli svobodně volit (nejoblíbenějšího zpěváka, zpěvačku a v začátcích také písničku).

Časem přerostla zcela nepatřičně v platformu oficiální, čehož časopis pochopitelně rád využíval a přispívalo to k jeho týdennímu nákladu půl milionu výtisků.

Na začátku normalizace začal do žebříčku zasahovat dokonce československý stát. V následujících letech se do žebříčku dostávali jen ti interpreti, kteří ve státních nahrávacích studiích vyprodukovali nějaké nahrávky (vysvětlivka pro mladou generaci: žádná jiná studia než státní neexistovala, jiná nahrávací zařízení neexistovala!). Nahrávat tudíž mohli jen interpreti, kteří měli povolení k veřejným produkcím, ti, co uspěli u "rekvalifikačních zkoušek" před komisí sestavenou nejen z hudebních odborníků, ale i politických pracovníků, kteří vesměs rozhodovali, zda je dotyčný způsobilý bavit a vzdělávat publikum socialistického státu.

Do žebříčku Zlatého slavíka se tedy někteří "zlobící" nedostali. Nedostal se tam tudíž ani známý mentálně postižený brněnský fenomén Rudy Kovanda, kterého recesističtí brněnští fandové tehdy vyšvihli až na třinácté místo.

V polovině sedmdesátých let se redakce otrávená nepatřičnou váhou žebříčku Zlatého slavíkarozhodla jako protiváhu zavést tzv. Bílou vránu, anketu odborníků o nejhodnotnější umělecká díla mladých umělců.

Už tehdy se různé manažerské skupiny snažily ovlivňovat výsledky Zlatého slavíka. V časopise vycházely kupóny, které se musely vystříhnout, nalepit na korespondenční lístek a poslat do redakce. Z redakce se pytle lístků odvážely do "výpočetní stanice", což bývala organizace, která jako jediná vlastnila jakési pradědečky dnešních počítačů.

V redakci se žádná manipulace se statisíci hlasovacími lístky nikdy neodehrávala. Údajně ani ve výpočetní stanici, i když tam možnost kontroly redakce nesahala. Ani my v redakci (až asi na paní tajemnici) jsme netušili, o jakou výpočetní stanici se jedná.

Sjetina výsledků se v redakci uložila do trezoru a výsledky na čelných místech se před koncertem odtajnily jen tím způsobem, že se vítězům muselo oznámit, aby si nechali volný termín pro slavnostní večer.

Různí dobrodruzi z manažerských stájí podváděli tím, že ve stáncích skupovávali stovky výtisků Mladých světů, ale vzhledem k tomu, že byl nedostatkový, neměli to opravdu lehké (nepodplatitelné trafikantky to volaly do redakce). Redakce podvodům předcházela také složitějšími pravidly hlasování, k hlasovacímu lístku vycházely v několika namátkou zvolených číslech časopisu ještě kupóny, které se musely na hlasovací lístek nalepit a teprve pak byl hlas platný. Hlavně se tak vycházelo vstříc předplatitelům, kteří měli jistotu, že všechna čísla Mladého světa dostanou. Staly se ojedinělé případy, že nejmocnější manažerská stáj se snažila zmanipulovat tiskárenské pracovníky a získat stránky s hlasovacím lístekem přímo z tiskárny. Ale díky systému kupónů to nijak masově nešlo.

Podrobným popisem jsem chtěl dospět k následujícímu:

Výsledky Zlatého slavíka byly hrou, kterou stát s přimhouřenýma očima dopustil.

Po Listopadu se na Slavíka plivalo. Nová redakce Mladého světa ho zhnuseně zrušila. Mladý svět se pak stal pingpongovým míčkem a vydělal někomu velké peníze, aby v průběhu let nesmyslně zanikl.

Po několika letech se zcela logickým obchodním myšlením byznysmena zábavy anketa objevila znovu jako Český slavík a všechno plivání dávno zapomenuto. Jenže: Slavík se stal majetkem soukromé firmy a jako takový se začal být nepokrytě obchodovatelným. Po pár letech totéž potkalo ceny Anděl.

Obchodovatelnost znamená, zpochybnění. Možnost vyměnit snahu o objektivnost za snahu vydělat. Vzhledem k tomu, že kdo není v televizi, jako by nebyl, znovu se roztočil kolotoč...

Když si v rádiích zaplatíte hraní jakékoliv skladby, bude se hrát, i kdyby byla sebehorší. Myslíte vážně, že v žebříčcích je to jinak? Pochopitelně, že ovlivňování se vždy neodráží na čelných místech. Ale pokud sledujete aspoň první desítku a různé nové kategorie, musíte se často hodně bavit...

Když jsem tedy zaslechl, že vznikají další dvě nové hudební ankety, potěšilo mě to. Zájem se rozptýlí a ani pořadatelé velkého mlýna na peníze jménem Český slavík už to nebudou s manipulací mít tak jednoduché. Stále přetrvávající oficióznost Slavíka je špatná.

Jsou to opět jen hry, které někdo podsouvá davu, aby se nestaral o věci podstatné. Hry, v jejichž zákulisí se hodně počítá...

Psáno pro www.brejle.net