Sedíme na sudu plném jedu.

Obruče praskají. Napětí bylo neudržitelné. Přes všechnu snahu hospodáře obruče opravovat nebo aspoň praskliny kamuflovat a přelakovávat, jed se začíná rozlévat.
První reakce by normálně byla zabránit jeho rozlévání. Jenže proč se vlastně na tu akutní otravu těšíme?

Malér visel na vlásku už delší dobu. Premiér Nečas nazývá věci občas obráceně. Místo JED říká dlouhodobě DEJ…

Ale už moc dlouho. Situace je neudržitelná. Mezi politiky nastalo zděšení. Strach. Zakázky pro firmy, vyhledávající odposlechová a záznamová zařízení, vystřelily na mnohonásobky. První chycené ryby všech velikostí začínají chápat, že bližší košile než kabát a některé začínají mluvit. Průlom?

Že se člen vlády vlády pravděpodobně osopil na špičkového policistu? Že se pokusil ovlivňovat a snad i zastrašovat i menší hráče? A co jako? Arogance a letitý návyk Člověka Všemocného dává zapomenout na opatrnost. Vždyť tak se to přece dělalo celá léta, tak co je na tom? Vždyť tak se dojil stát a Evropská unie celá léta, tak co je na tom?
A že politika prorostla do policejního a právního aparátu? Co je na tom?

Co je normální? No přece to, co se děje tak dlouho, až se nikdo nebojí to opakovat. Až opakováním se vytvoří norma.

A zase po tolikáté křičí v médiích zloděj Chyťte zloděje!

Kde v téhle době najít důvěryhodného?

Kde v téhle době najít něco, čemu se dá ještě věřit?

Je tolik negativity kolem, že naděje vyprchává jak bubliny z coca-coly. Jen magor si může myslet, že zítra se bude tančit všude, že bude znít náš zpěv a smích po kraji a budem kráčet slunci vstříc.

Když už nebrání ve špinavostech vyšší mravní princip, musí přijít strach z tvrdého a spravedlivého trestu.
Konkurzy na čisté a neposkvrněné se už rozběhly. Volby jsou za dveřmi. Všichni ve dne mávají transparenty s nápisy o boji proti korupci. A v noci?