„Žák není nádoba, která se má naplnit, ale pochodeň, která se má zapálit.“ (Thackeray)

Krásná věta. Kdo by si takový učitelský podpalovač pro své dítě nepřál?





V těchto dnech se konají zápisy do prvních tříd. Školy pořádají hon na rodiče a rodiče obléhají dobré školy. Vedení škol školí sebe i učitele, jak prezentovat školu nekonečnému zájmu individuálních návštěv rodičů. Už dávno nestačí dny otevřených dveří. Rodiče si přejí individuální představení a jejich zvědavost často hraničí s umanutostí. Kolem zápisů do prvních tříd nastává pěkný humbuk.

Je v pořádku, že si dospělí uvědomují hodnotu vzdělání. Je v pořádku, že jim záleží na kvalitě výuky a že se o kvalitu výuky na té které škole bedlivě zajímají. Už spoustu let u nás pracujeme na tom, abychom nebyli všichni stejní. A i školy jsou skutečně různé. Od těch, kde se jednadvacáté století prohání chodbami, až po ty, kde zamrzla výuka v paních učitelkách neschopných reagovat na rychle se měnící svět a bezradných ze svobody, která se v jejich rukou stala nebezpečnou zbraní. Jak se vlastně získává nálepka Dobrá škola?

Samozřejmě čistými i nečistými způsoby. Některé školy si rodiče kupují. Některé, bez ohledu na náročnost takového způsobu prezentace, školu donekonečna obětavě předvádějí rodičovským delegacím.

O víkendu mi sousedka učitelka vyprávěla, jak jí v podvečer na mobil zavolal muž, který se představil jako otec budoucího prvňáčka. V té chvíli neměla čas přemýšlet, jak to, že jakýsi rodič má číslo jejího mobilu. Paní učitelka ho pozvala na návštěvu školy, ale on neměl čas. Pokládal jí přímé otázky: Budou ve vašich prvních třídách cikáni? Prý jste měli v minulých prvních třídách nějaké konflikty s rodiči, speciálně prý s panem (následovalo jméno známé osobnosti)? V minulém roce se na vaší škole objevila droga, jak jste se s tím vypořádali?

Paní učitelka za chůze samoobsluhou marně neodbytného rodiče několikrát odkázala na vedení školy. Odpovídala mu, jak byla s nákupním košíkem v ruce schopná, a čelo se jí perlilo potem. Byla opatrná, aby ho neodbyla, protože by si pak mohl stěžovat panu řediteli…

Když naložila nákup a odjížděla domů, auto v rádiu ji vysílalo. Orosila se podruhé, ale tentokrát řádně. V tu chvíli si uvědomila, jak při ní stáli všichni svatí, když odpovídala opatrně a odmítla otázky, jestli je pravda, že v sousední škole je úroveň výuky na katastrofální úrovni a jestli je to pravda o diskriminaci „znevýhodněných“ na té vedlejší škole… „Investigativní“ reportér soukromého rádia si tajně nahrával její odpovědi a evidentně čekal bonzování. Vše s jejím plným jménem i adresou její školy po pěti minutách pustil do vysílání.

První třídy jsou přípravkami na Harvard. Každá škola je závislá na tom, zda naplní počty prvňáčků. Nabídka a poptávka.

Podobná, ale často daleko velkolepější představení se odehrávají při získávání žáků na soukromé školy vyšších stupňů. Obvykle při nich nebývá ani zmínka o kvalitě pedagogického sboru, o tom, že vyučující kmitají v rámci zajímavých úvazků mezi několika ústavy, často nestíhají, nedorazí, chodí na hodiny nepřipraveni.

Četl jsem před časem diplomovou práci studenta soukromé vysoké školy. Neuvěřitelně slaboduchá slátanina postahovaná z internetu a opsaná z triviálních prospektů. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se po čase dozvěděl, že její „autor“ získal červený diplom a jeho práce byla odměněna zajímavou finanční částkou jako jedna ze tří nejlepších v ročníku.

Chaos se v demokracii mění jen zvolna. Ve školství jen velmi zvolna. Moje paní učitelka učila prvňáky skoro celý život. Když pak jako důchodkyně chodila po vesnici, lidi všech generací se na ni usmívali a uctivě ji zdravili. Celá desetiletí do „její“ první třídy vstupovaly děti dveřmi, za kterými se rozkládalo království vlídných moudrých úsměvů.

Současné české „přípravky na Harvard“ se učí samostatnosti. Učí se „prodávat“ samy sebe. Že je to jim samým občas proti mysli, a že část škol prodává mlhu místo skutečnosti?

Když se seknete v obchodě a koupíte šmejd roku, máte v ruce možnost výrobek vrátit. Když se seknete ve škole, vyrobí škola šmejd roku z vašeho dítěte.

Jak těžké je hledat království vlídných moudrých úsměvů…