(Dopisy z Tramtárie/11)

Když jsem na svůj web a do Aktualit.cz psal svá první pokračování Dopisů z Tramtárie, od mnoha čtenářů Aktualit.cz jsem dostal na budku.
Jaké jsou to aktuality, když není úplně jasné, kde leží Tramtárie a zamyšlení vychází třeba z první účasti ve večerním Kurzu zázraků? Co je čtenářům Aktualit do mé třísky věčnosti zabodnuté v levém palci?



Nedivil jsem se. Čtu přece Aktuality.cz delší dobu. Vím přece, jaké články tu právem čtenáři očekávají! Aktuální, ještě teplé, a přece často už nevoňavé zboží právě donesené z trhu…

Jedu po dálnici za teplem na jih. Kousek od startu potkávám na silnici chodce. Zavinutý do sebe, drobnými usilovnými krůčky se s igelitovou taškou a vyhrnutým límcem kabátu prodírá průvanem fičících aut. Má namířeno na mapě vzhůru. Zastavuji na odpočívadle, fotím západ Slunce nad Pacifikem a postavička se ve zpětném zrcátku za obzorem překulí do nenávratna.

Přemýšlím o aktuálnosti. O tom, jak nakupuji hory novin a časopisů a nestíhám je číst. Pečlivě je štosuji. Po čase odvezu vše na chalupu a stane se zázrak. Jeden víkend mám čas. Zajímá mě skoro všechno. Dělám si výstřižky, zakládám. Deníky plné včerejších a předvčerejších aktualit vyhazuji rovnou. Po dvou hodinách už časopisy listuji jako když přetáčím s prstem na tlačítku Forward. Všechny ty články byly děsně aktuální, ale ten bastard Čas vyhodil zadkem a změnil tyhle hory aktualit v informační smog. A já – vysavač informací – ochabuji. Sedím s nůžkami před altánem a při každém zvednutí hlavy mi pohled padne na větrem profoukaný románský kostelík z jedenáctého století. Kámen na kámen poskládaný, věžička po deset století jako propiska mraků a hejno holubů věčnost obletující nekonečná kolečka kolem ní.

A já tam sedím nad hromadou makulatury, zabořený po kolena v pomíjivosti a malosti všedního dne. Sám tak pomíjivý najednou vím, že když už nepostavím katedrálu, aspoň ten venkovský kostelík. Mezi ty kameny se sotva patrnými značkami kameníků, kteří zemřeli před nějakými šedesáti generacemi, aspoň jeden kámen se svou značkou přiložit.

Ale jsem přitom pořád v Tramtárii a ujíždím na jih. Po paměti sahám do zásobníku CD a po ohraných Bee Gees zasunuji další placku. Trochu velký skok. Starý ruský bard Bulat Okudžava v nádherném přebásnění a přednesu brněnského písničkáře Jirky Vondráka. Po pravé straně sebou monotónně plácá o zem Pacifik. A Okudžava ústy Jirky zpívá s úděsnou prostotou svou představu nepomíjívosti:

Pláče děvčátko,/ balónek mu uletěl,/ lidi říkaj, neplač,/ balónek letí!// Pláče nevěsta,/ ženich nepřišel,/ lidi říkaj, neplač,/ balónek letí.// Proč pláče žena?/ Muž ji opustil,/ lidi říkaj, neplač/ a balónek letí.// Pláče stařenka,/ užila jen žal,/ balónek se vrátil,/ modrý balónek.//

Zastavuji čelem k oceánu. A najednou to vím. Je čas. Vrátit se domů.

Přespím kdesi. Stejně jsem si dovolil ten přepych a jel bez cíle. Dojel jsem tedy, kam jsem chtěl. Otáčím. Zamyšlený se vracím na sever. K mé bytné Tram, která se zotavuje, plná nové energie lyžuje v bačkorách obývákem a chystá další večerní pokračování svých Kurzů zázraků.

Kilometry ubíhají zoufale pomalu.

Protírám si oči. Proti mně jde drobnými usilovnými krůčky, zavinutý do sebe, ten věčný chodec s vyhrnutým límcem. Je bohatší o zlomek věčnosti, který pro něj představuje jedna plná igelitka navíc. Jen o den později sto padesát kilometrů na jih od místa, kde jsem ho včera potkal, jak cupital na sever. Jsem opilý věčností.

Zmatený Ahasver. Vznáším se, šlapu písek pouští, sbírám valounky – to zrní oceánu, jsem pyšný na třísku z dvoutisícileté sekvoje ve svém palci… Až přijedu domů, musím po létech zase nakouknout do toho románského kostelíka před domem. Musím do něj nakouknout zevnitř. Pase se tam tisíc duší, semínek, ze kterých jsem vyrost. Ještě jich musím pár posbírat. Ještě jich musím pár zasadit… A čas letí.

Někde zvoní mobil. V pomatenosti Ahasverů zvedám v polospánku budíka a říkám: "Ano? Už je čas vstávat?" A praštím s hodinami plný radosti a abych si žíly nezkrátil, dávám si sprchu ranních zpráv. Ne, ještě nepřišel čas odjet na ostrov, odkud se nikdo nevrátil... Plné uši zvonů profoukaného románského kostelíka před mým prahem - jedu domů...

Sbohem Tramtárie, nikdo z nás sám sebe nepřežije. A nezní to vůbec beznadějně, vždyť ušlý nohy bolej všude stejně...