(Chtěl jsem to napsat jakoby o někom jiném. Ale nebyla by to pravda…)
Když jsme před lety s tátou, kufrem šatů a taškou jídla přijeli do malé vesničky pod Blaníkem, nepřipadalo mi to vůbec jako svátek.

Po promoci s kytkami, vypůjčeným černým oblekem a blahopřáními jsem stál na neznámé oprýskané návsi, a tady jsem si měl jako kantor vyšlápnout do života…

Těsně před tím, než se táta otočil nazpátek k nádraží s jediným motoráčkem červeným jak ředkvička, položil mi ruku na rameno a zvláštním hlasem potichu řekl: Moc ti závidím, synku... Nechápal jsem, o čem mluví. Možná mi to došlo až teď...

Dovezl jsem svého syna na letiště. Je mu právě sweet little sixteen a odlítá na rok do školy přes celý svět. Chci mu něco říkat, něco velkého, a taky o tom svém tátovi... ale ruka mi jen sklouzla po jeho vlasech a neřekl jsem nic. Jsem tátamáma, nijak bych se neshodil. Ale slova se nepodařila. Jen jsem ho postrčil k Odletům. (Vystřelené šípy se nikdy nevracejí).

Připravoval jsem se na to roky. Odmalička jsem ho ráno při odchodu do školy vyprovázel spolu s naší fenkou až k silnici. Nejdřív jsem mu dával pusu na čelo, pak už jen pohladil a když už mě přerostl, jen jsem se pod jakoukoliv záminkou letmo dotknul…

Zapadly za ním dveře odbavovací přepážky. Ještě chvíli jsem tam stál a ve vzduchu trčela moje mávací ruka. Pak jsem se vracel k autu a pršelo mi pod nohy. Kde jsi chlapáku, který nejsi pořád ještě žádný oslíčku, otřes se? Naposled to bylo snad před léty nad čerstvým hrobem jeho mámy - a nic jsem s tím neudělal…

Šťastnou cestu, synáčku… a někdy se ještě vrať.

Ať se ti podaří první stojka na vlastní hlavě.

A drž se. A nespadni…