V souvislosti s koncem školního roku a s dovolenou na začátku prázdnin, se v mém okolí hodně mluvilo o škole a vzdělání. Moje generace dobré vzdělání neměla. Když ale měl někdo z nás štěstí, měl dobré kantory, kteří bez ohledu na učební plány na všech úrovních vzdělávacího systému učili to, co pokládali za dobré.


Po Listopadu jsme se těšili, že moudrost vchází konečně mezi nás. Učitelé dostali volné ruce, aby mohli uplatnit svoji individualitu a věřilo se, že většina z nich ji má a využije ji ku prospěchu žáků a studentů

Konkurzy na místa ředitelů měly zajistit nejkvalitnější vedení škol.

Ze základních a středních škol měly vycházet děti do náruče otevřeného systému vzdělávání zajišťujícího potřeby jedince i státu.


Vysoké školy měly připravovat špičkové odborníky.

Dacet let poté:

Řekněte mi, že kecám... Ze základních škol se prochází volně na střední. Téměř se nedělají přijímačky, protože dětí je všude málo. Střední školy mají náruče otevřené tak doširoka, že to dál nejde. Aby dokázaly svou oprávněnost, musí brát každého? Dřívější učňáky zoufale vymýšlejí způsoby, jak proboha přilákat někoho k řemeslu. Daří se to jen některým. Aby byly aspoň trochu atraktivní, přidávají jako bonus maturity. Jak se koukám a jak slyším, maturity na tento způsob mají zoufalou úroveň. Aby učňáky dokázaly svou oprávněnost, rozdávají známky u maturit za zlomek vzdělání, které se od absolventa maturity středokškoláka očekává. Někteří pedagogové se bouří dávat maturitu zadarmo. Někteří ředitelé si je zvou na kobereček a vysvětlí jim po lopatě, jak se věci mají... Učitel, který nechce danou situaci pochopit, má smůlu. Chce snad ohrozit svou existenci? Existenci svých obětavých kolegů?

Myslíte, že si to vymýšlím? Řekněte mi, že kecám...

Po nekonečných malérech se svým chovancem a nezájmu rodičů se jedna odborná střední škola rozhodla dotyčného vyloučit. Rodiče se vysmáli do očí, protože věděli o jiném ústavu, který bezostyšně nabízí, že jsou tak kvalitní škola, že všichni svěřenci od nich vycházejí s o stupeň, o dva lepšími známkami, než jinde! Syn na odchodnou ukradl třídní knihu. Rodiče opět nereagovali a jejich syn paní učitelce vzkázal, aby si... Učitelka se rozčílila a běžela za ředitelem, že to je přece jen úřední doklad a že... A pan ředitel jí domluvil, aby třídní knihu rekonstruovala podle paměti, protože otec dotyčného sedí v obecní radě a ta přece taky rozhoduje o škole!

Myslíte, že si to vymýšlím? Řekněte mi, že kecám...


Další případ: Chlapec nebyl připuštěn k maturitě ze všech možných důvodů. Nejen za absence, ale prostě za neprospěch z několika předmětů. Nicméně jeho rodiče mu zaplatili přijetí na regionální vysokou školu a vedení této „vysoké školy“ apelovalo velmi silně na školu střední, že přece oni musí obhájit důležitost své regionálně vysoké existence a ředitel střední školy dle systému padajícího lejna pak apeloval na své pedagogy... Chlapec bude od podzimu studovat regionální vysokou.

Myslíte, že si to vymýšlím? Řekněte mi, že kecám....

Dlouholetý úspěšný zástupce ředitele velké základní školy se v souvislosti s odchodem svého šéfa do důchodu přihlásil ke konkurzu na jeho místo. Každý z branže chápal, že konkurz být musí, ale výsledek byl jasně očekávaný. Kdo jiný, než dlouholetý úspěšný čtyřicetiletý zástupce na této škole zná pracoviště líp a dokázal, že umí? Omyl. Vy nevíte, kdo tak, či onak rozhoduje o nejúspěšnějším z úspěšných v konkurzu? Přece lobbing! Často i na regionální úrovni s evidentním politickým hlediskem... Ředitelkou se stala zvláštním způsobem manželka jednoho z volitelů, doposud učitelka na malé „zvláštní“ škole.

Myslíte, že si to vymýšlím? Řekněte mi, že kecám...

Středoškoláci stávkují! Prahou zní hrdé: „Už jsme tady! Už jsme tady!“ Možná půjdou až na Hrad! Možná se k nim přidají i pedagogové. Učitelování už není tak finančně nezajímavé, a hlavně dnes poměrně jisté místo až do důchodu. Kdo by si to neuvědomoval! Ale co kdyby díky jednotným státním maturitám jejich škola neobhájila nutnost své existence a žalostná úroveň výuky se prolákla? Přišli by i oni o místo? No, a co když už ty státní maturity musí přijít, nastavit je na takovou úroveň, abychom i nadále patřili mezi státy s nejvyšším počtem maturanta na hlavu! 2+2=většinou čtyři.

Říkejme tomu Potěmkinův kruh.

O kvalitách některých soukromých vysokých škol jsem tu už psal. Notoricky známá věc. Ale naše středoškolské děti, vracející se po roce studia z USA, mají dobrý pocit, protože i když studovali se staršími Američany, většinou patřili mezi vyslovené premianty. Takže to u nás v porovnání s jinými pořád ještě funguje? Jsme ještě setrvačností osvícení? Ještě se dá něco zachránit?

I když napětí stoupá, intenzita osvícení naopak. Třeba ještě někdo ví, kterým vypínačem otočit. Jenom aby to nebyl ten elektrikář, který dostal výuční list s maturitou za nic. Možná by otočil vypínačem a pokud ne rovnou temno, kraj by zahalilo milosrdné šero, ve kterém budeme všichni stejní, milosrdní, šediví, neosvícení burani.

Kdo je tedy ve velínu těch rozvodných závodů, které pošlou to, či ono do kraje? Jsi to ty, moje kdysi kamarádko, Mirko Kopicová? Jsi to ty, pane učiteli, kterého jsem s dětmi potkal zpívajícího v čele pelotonu žáků na kolech?
Jsi to ty, zástupče, kterého předběhla nevědomá žena pana obecního radního?

Myslíte, že si to vymýšlím? Řekněte mi, že kecám... a mně se děsně uleví.