Za onoho času, kdy se nedalo jezdit na reportáže, kam bylo třeba, jezdili jsme v Mladém světě hojně do mladého světa Sovětů. A křižovali jsme Sibiř do míst, kam se už v životě nepodíváme.

Procházet vítacími špalíry pionýrů a večer tajně utíkat děžurným komsomolcům, abys mohl vidět ten vodopád jedů z celulózky otravující jedinečnou faunu a flóru vod Bajkalu, slyšet babky v třicetistupňovém mrazu zpívat třaslavými hlásky v dřevěném kostelíku pravoslavnou mši, sedět se zakázaným rockerem v jeho bytě, chroustat s ním pěticentimetrové rybky a zapíjet pivem z láhve od okurek, snažit se porozumět filozofování lidí z divadla Na Tagance při tajném večeru bardů, odmítat vodku a za trest pozvracet činovníka, nechat zamrznout foťák a němě zírat na láhve od živé vody komsomolci slavnostně rozbíjené o kmeny panenských břízek panenské Sibiře.
Ale taky šplhat po svázaných žebřících do šestého patra za ženskou zednickou brigádou v Usť Ilimsku a večer slavit s ostatními rozlučku se svobodou jedné z nich a chápat její šepot, jak je vděčná, že v tom vlastnoručně postaveném paneláku dostane kvartíru. A taky šepot té, co mě zapřísahala, že nesmím prozradit, že uteče proto, že nemůže žít ve státě, kde není k dostání mýdlo. A taky beznohého žebráka v Irkutsku s kousky automobilových gum na pahýlech, jak na mě kouká, když si cpu do krku cypljonka.

Díky za to všechno, New York jsem stačil vidět o mnoho později. Mrakodrapy, až na dvojčata, si na mě počkaly. Ta Sibiř sovětů by na mě možná nepočkala. Byla třeskutě krásná, ale i zahanbujícně očekávající. Trestuhodně strašná, ale i očistně povznášející.

Potkával jsem tam lidi vlkodlaky, ale i studánkově modré duše, které očurávány, braly svůj osud jako dar za životy svých padlých otců.

V tom New Yorku jsem byl poprvé v životě docela nedávno. Splněný klukovský sen. Vychutnával jsem si jeho bezpečí, vůni Malé Itálie, nonšalantnost Greenwich Village, liliputí podhledy vzhůru.

Na vlně krásně živého jazzu, zašel jsem večer z jazzového klubu do hospůdky na pivo. Bylo poloprázdno. Zamířil jsem k jednomu z volných stolků. Cestu mi ale zastoupila servírka a ukázala na židli, kam si mám sednout. Překvapeně jsem si dřepl na místo, které mi poručila. Tohle jsem tu nikde nezažil. Jazzové vlně spadl hřebínek. Se zády do lokálu, židle v uličce, do které každý příchozí vrazil. Něco se ve mně ztopořilo.Tak takovouhle buzeraci jsem zažíval moc let... A v New Yorku? Na jazzové vlně? Tak to tedy ne!

Sebral jsem své foťáky a batoh a přesunul jsem se do koutka s přehledem. Servírka se přiblížila s očima vypoulenýma jak Hurvínek. Třískla sklenicí o stůl a při odchodu jí zadek jen klapal... Najednou mi to bylo jasné! To musí být Ruska! Ne, že by jí ten zadek klapal kozáčka. Ale ta arogance mocné podaválščice (rusky servírky), která vám klidně může do piva s pohrdáním plivnout. (Když jsem se tehdy před léty v Moskvě ptal jednoho kamaráda, proč je obsluha v restauracích tak děsivá, odpověděl: Co se divíš? Ona přece musí sloužit! A to je nedůstojné!)

Přesunul jsem pohled z toho hovořícího zadku na jakousi dívčinu, s níž servírka krafala ve chvílích nezájmu: „Nu što, chuj kakoj to!“ ulevila si jí na mou adresu.

Děvče, ty nevíš, že jsem se roky učil ve škole ten váš jazyk, kde bukvičky připomínají převrácený nábytek, jak kdesi napsal pan Hrabal... Bingo. Byla to Ruska jako poleno.

O den později jsem se díky ukradeným dokladům octl na našem konzulátě. Večer tam byl koncert české umělkyně a sál plný diplomatů odevšud. Když se do sálu vhrnula dáma bezostyšně po pansku dirigující hostesky, kam mají postavit její židli, nemusela ani promluvit. Jako na potvoru její židle doputovala přímo za mou. Český džez byl krásný jako ten americký, ale měl jednu vadu. Matka diplomatka za mnou s božím trestem bezrytmí, si vehementně podupávala o trnož mojí židle. Vydržel jsem hodně. Určitě minutu. Pak jsem se otočil a babu přes tu nohu pleskl. A to máš i za tu včerejší, ty arogance z elegance!

Co jí vyzváněla vyšprajcovaná prsa jsem neslyšel. Rytmus tepal konečně srdečně na čtyři a těžká doba byla ta druhá. A barevné knoflíky not stoupaly ke stropu a večer stál na špičkách.