Čtu rád paměti. Ne, že bych věřil všemu, co se tam píše. Ale memoáry ukazují, jak autor chce vidět pro něj důležitou dobu a sama sebe v ní. Jedním z takových zrcadel jsou i chystané memoáry kdysi ministra a předsedy vlády Lubomíra Štrougala, ze kterých otiskujeme ukázky na portálu www.vanilka.cz . Portál je zaměřený na „starší a pokročilé, kteří ještě neztratili hlavu“. Přetiskujeme 4. pokračování věnované roku 1968.



"21. srpen 1968 – toť předěl v naší historii. Nikdy v poválečném období jsme nebyli v podobné situaci. Není pochyb o tom, že vojska členských zemí Varšavského paktu vstoupila nezákonně, bez pozvání na území československého státu. Vina Moskvy, Berlína, Varšavy, Sofie a Budapešti je jednoznačná.
Ale co my v Československu? Můžeme se tvářit jen jako nevinné oběti? Neměli, nemohli jsme hrozící nebezpečí předvídat a vhodnými opatřeními, včasnými kroky mu čelit? Předejít tak situaci, která ze všech v úvahu přicházejících variant byla ta nejhorší ze všech špatných? Je nesporné, že tak byl přerušen relativně úspěšný rozvoj země na příští desetiletí. Vstup vojsk v podstatě předurčila politickou porážku v listopadu 1989. Tvářit se, že my jsme nic jiného dělat nemohli, že nám zbývalo jen se založenýma rukama čekat, co udělají naši partneři, že jsme jakoby postiženi politickou slepotou s ničím podobným, co následovalo nepočítali, to je naše politické selhání, přinášející nebývalé politické důsledky pro tuto zemi.

Když jsme – řekl bych se „svým učitelem“, zkušeným, vzdělaným člověkem, politikem – Josefem Palečkem probírali ty převratné události roku 1968 a vše to co následovalo, zhruba řekl: „V lednu 1968 jsme si zvolili nové vedení, které nemělo předpoklady žádoucí změny v politické i ekonomické oblasti zvládnout. Od začátku na to neměli. Když s vyhlašovanými záměry u přátel narazili, měli reagovat. Hlavou zeď neprorazíš. To, čeho jsme teď svědky, si tato země nezasluhuje.“ Tak reagoval bývalý vedoucí tajemník KV Jihočeského a později Jihomoravského kraje, posléze člen ústřední kontrolní a revizní komise, skromný, předválečný funkcionář Josef Paleček. Přežil pět let v koncentračním táboře. Neúspěchy strany v 50. a 60. letech těžce prožíval. Nakonec právě pod jejich vlivem dobrovolně odešel ze života.

20. srpna 1968 se schází předsednictvo ÚV strany. Na programu byly materiály pro 14. sjezd. Černík předpokládal, že schůze potrvá dlouho do noci. Před půlnocí jsem ve svém bytě v Dejvicích zaznamenal z nedalekého ruzyňského letiště neobvyklý letecký ruch. Když jsem se nikam z bytu telefonicky nedovolal, odjel jsem svým autem do budovy předsednictva vlády. Brzy na to budovu obsadily speciální jednotky Sovětské armády. Spolu s dalšími členy vlády, kteří se dostavili do budovy, nás drželi bez jakéhokoli spojení do půlnoci druhého dne v budově předsednictva vlády. Pak nás propustili. Předtím předsedu vlády O. Černíka odvedli z budovy údajně na sovětskou ambasádu. Ve skutečnosti, jak jsme následně zjistili, jej odvezli na letiště. Než Olda odešel – stačil mě informovat, že v předsednictvu ÚV bylo přijato usnesení, které odsuzovalo vstup vojsk jako nezákonnou okupaci. To byla jediná informace, která se k nám během 24 hodin dostala.

Druhý den jsme se spolu se členy vlády Františkem Hamouzem a Václavem Hůlou několikrát domáhali, aby nám vojáci uvolnili budovu předsednictva vlády. Vždy jsme byli odmítnuti. Poté jsme se společně dostavili na Pražský hrad a dohodli se s prezidentem L. Svobodou, že vláda za dané situace bude zde zasedat. Prezident mně v nepřítomnosti předsedy vlády O. Černíka požádal, abych jako místopředseda vedl schůzi vlády. Do večera 22. srpna se podařilo shromáždit na Hradě dostatečný počet členů, takže vláda byla usnášeníschopná. To mělo pro následující událost rozhodující význam. Nepřítomni byli slovenští členové vlády, kteří po přerušení leteckého provozu zůstali v Bratislavě.

Vláda 22. srpna na svém prvním zasedání na Pražském hradě přijala usnesení, ve kterém vyjadřuje nesouhlas s nezákonným vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Místopředseda vlády František Hamouz a ministryně Božena Machačová předali protest vlády velvyslanci SSSR Červoněnkovi.

Ve večerních hodinách mě vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Ladislav Novák požádal, abych se dostavil do konferenční místnosti, kde prezident přijímal skupinu členů předsednictva ÚV a další vedoucí pracovníky aparátu ÚV. Spolu s Františkem Hamouzem a Boženou Machačovou jsme se tak zúčastnili jednání, na němž byl předložen návrh na ustavení celostátního orgánu, který měl v době nepřítomnosti řady ústavních činitelů převzít odpovědnost za řízení státu. Návrh odůvodňoval Jan Piller, člen předsednictva ÚV. Navrhoval, aby v čele tohoto orgánu stanul prezident republiky gen. L. Svoboda. Po krátkém úvodním slovu J. Pillera mě jako představitele vlády požádal prezident L. Svoboda o vyjádření. Sdělil jsem, že unitární vláda zde na Pražském hradě pracuje, přijímá potřebná rozhodnutí, je usnášeníschopná a nevidím důvod pro ustavení nového exekutivního celostátního orgánu. Vláda v zemi existuje. Ke svému efektivnímu vládnutí potřebuje dvě věci. Uvolnit budovu předsednictva vlády, aby aparát mohl pracovat a obnovit provoz telefonní centrály, abychom mohli navázat spojení s kraji, okresy a výkonnými institucemi. Prezident po mém vystoupení prohlásil, že ustavení navrhovaného celostátně působícího orgánu nepřichází v úvahu, ústavní orgány i bez vedoucích činitelů existují a pracují. Rozhodnými, poněkud vzrušenými slovy jednání ukončil.

Tehdy zhruba na adresu přítomných navrhovatelů nového celostátního orgánu – tedy dělnicko rolnické vlády, řekl: „To co mně tady navrhujete, udělat nemohu a neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu.“


Historii osudné srpnové noci roku 1968 líčí ve své knize „Mráz přichází z Kremlu“ Zdeněk Mlynář. Z vyprávění tohoto přímého účastníka k dokreslení celkové situace uvádím:

Mlynář podrobné líčí, jak skupina funkcionářů strany, kteří nebyli zatčeni, různými způsoby dorazila na sovětské velvyslanectví. Sovětský velvyslanec Červoněnko navrhl, aby se v této mimořádné době ustavil i mimořádný orgán, dělnicko-rolnická revoluční vláda. Začala asi dvouhodinová debata o složení „dělnickorolnické revoluční vlády“, jež měla být i vedením strany. Tato krkolomná konstrukce, jak tvrdili někteří diskutující, byla vlastně i v souladu s usnesením předsednictví ÚV KSČ z předminulé noci, podle něhož všichni mají zůstat ve svých funkcích. …Navrhovalo se, aby stranické záležitosti řídil Vasil Biľak, vládní záležitosti Alois Indra. …Čas plynul, debata stále nevedla ke konkrétním závěrům, když se nakonec objevil Červoněnko. …Oznámil, že právě jednal s prezidentem Svobodou a sdělil mu, že z této schůze vedení KSČ brzy oznámí návrh na další postup. …Zmínkou o jednání s prezidentem Svobodou mi Červoněnko vnuknul nápad, který jak se mi zdálo, umožňoval všestranně přijatelné řešení situace… Řekl jsem, že podle Ústavy ČSSR je možné, aby prezident předsedal vládě, není-li její předseda schopen vykonávat funkci… navrhuji tedy, aby celé naše shromáždění jelo na Hrad k prezidentovi a tam se jednalo dále.

…Vláda pod vedením L. Štrougala zasedala na Hradě, což já jsem ovšem nevěděl… Bylo už pozdě večer, když jsme v doprovodu sovětských důstojníků a pancéřových vozů dorazili na Hrad… Pak se otevřely dveře vedlejší místnosti, kde úřadoval Svoboda. Vyšel z nich rozčilený Červoněnko, přešel naším sálem a odešel. Za chvíli se objevil Ludvík Svoboda. Byl rozrušený, ale dobře se ovládal. Pozdravil se s námi a navrhl, aby se dalšího jednání zúčastnili zástupci vlády, která zasedala vedle. Odešel do vedlejší místnosti a pak se, pokud si pamatuji, vrátil se třemi členy vlády: Štrougalem, Machačovou a Kučerou. (Zde se Mlynář zmýlil. Ne Kučera, ale Hamouz doprovázel Štrougala a Machačovou.)

Štrougal se u stolu posadil proti mně a šeptem se zeptal: „Oč jde?“ Napsal jsem na kousek papíru: „Jde o to, zda vstoupíš do revoluční dělnicko-rolnické vlády.“ Poslal jsem papírek Štrougalovi, ten na něj chvíli překvapeně koukal, pak cosi připsal a poslal mi papírek zpět. Byla tam otázka „Co to je?“ Než jsem mu však mohl odpovědět, začal Piller přednášet návrhy z jednání na sovětském velvyslanectví… Štrougal za vládu velmi rezolutně a kategoricky odmítl Pillerovy návrhy.

Cituji dost obsáhle z Mlynářovy knihy. Psal ji ve své emigraci v Rakousku v době, kdy já byl v Praze předsedou federální vlády.

Jsou tam i další nepřesnosti. Přišel jsem na jednání v době, kdy už Jan Piller hovořil. To vše však není podstatné.

Božena Machačová při odchodu z konferenční místnosti mně s úsměvem ve tváři sdělovala : „Tak tento plán jim nevyšel.“ Měla na mysli zde na Hradě Pillerem vyjádřenou sovětskou koncepci – završit vojenskou okupaci ustavením dělnicko – rolnické vlády.

Celá tato epizoda ukázala, že politický plán srpnové intervence byl založen na úplně mizerné analýze skutečné situace v tehdejším Československu. Sovětské vedení mělo špatné informace jednak ze svých zdrojů, jednak od našich zastánců intervence. Nejen masový nesouhlas národa, ale i vysočanský sjezd strany ukázaly politbyru KSSS i domácím zastáncům ozbrojeného vpádu, že se neorientují ve skutečných příčinách a souvislostech politických procesů, které vedly k Lednu. Vlastní vinou se tak dostalo Brežněvovo vedení do politické katastrofy. Ovšem její následky jsme nesli po léta všichni.

(Jaksi na okraj chci poznamenat, že v žádné tehdy vydané publikaci o srpnových dnech ani v později vydaných statích se o existenci, práci, vystoupení vlády na Pražském hradě nic neříká.)

Prezident mně ve večerních hodinách sdělil, že přijal pozvání sovětských představitelů do Moskvy a že po dobu své nepřítomnosti v zemi přecházejí všechny jeho pravomoci na československou vládu. Denně jsem byl povinen prezidenta informovat telefonicky do Moskvy o situaci v zemi. Zároveň mně prezident požádal, aby vláda vybrala jednoho ze svých členů, který by prezidenta doprovázel na moskevská jednání. Vláda na můj návrh schválila a pověřila tímto úkolem svého místopředsedu dr. Gustáva Husáka. Zavolal jsem do Bratislavy a požádal jsem Gustáva, aby doprovázel prezidenta do Moskvy. Nejprve se zdráhal, podivoval se, proč zrovna on byl vybrán. Chtěl znát stanovisko prezidenta, zda ve vládě byl ještě jiný návrh, nakonec s pochybnostmi, že není informován o všem, co se v Praze v posledních hodinách vlastně odehrálo, pověření přijal. Informoval jsem ho o právě skončeném večerním jednání prezidenta s některými členy předsednictva ÚV, kteří navrhovali vytvoření centrálního exekutivního orgánu v čele s prezidentem. To byla pro něho nová informace, chtěl znát veškeré podrobnosti. Neskrýval jsem před ním, že to v Moskvě bude mít jako představitel československé vlády složité, neboť bude obhajovat stanovisko vlády odmítající nezákonnou okupaci země, jež bylo předáno velvyslanci Červoněnkovi. „Budeš to mít těžké, ale ty to zvládneš,“ – to byla snad poslední slova, která jsem řekl neobvykle mlčícímu, zřejmě zamyšlenému Husákovi.

Jak mně posléze někteří přímí účastníci moskevských jednání vyprávěli, Husák ve svém úvodním vystoupení v Kremlu odmítl nelegální okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. To vzbudilo u sovětských představitelů zjevný nesouhlas a zároveň dotazy, co to je zde vlastně za člověka, kterého přivezl prezident do Moskvy. Gusta, jak mně to posléze vše podrobně vyprávěl – po složitých diskusích dospěl k závěru, že není jiné východisko, než dosáhnout nějaké kompromisní dohody. Bylo jasné, že vojska nikdo z naší země zítra nestáhne.

Vláda pracovala na Pražském hradě až do návratu delegace z Moskvy 27. srpna 1968."

(www.vanilka.cz)