Šel jsem s vnoučetem Matýskem kolem jeho řeky. Říkal mi, že ji postavil.



Mudrovali jsme nad tím, jak se řeka staví. Vrátil jsem se o spoustu let nazpátek. Můj malý Kubík si tenkrát napsal na nástěnku dotaz: Proč je sních býlí? Nedokázal jsem odpovědět. Ještě mnohokrát jsem nedokázal odpovědět. Někdy se mi zdá, že s přibývajícími léty umím odpovědět čím dál míňkrát. Tohle poznání mě občas rozebere na šroubky.

Šli jsme s Matýskem kolem jeho řeky, nad hladinou se válela podzimní mlha a kaštanová álej nám vystýlala cestu. Potkali jsme prošedivělou paní. Matýsek se pusinkoval s jejím psem, omluvně jsem se na ni podíval a ona mi řekla: „Dobrý den, pane učiteli. Před devětatřiceti lety jste mě učil...“ A já jsem zvedl oči k jejím očím a věděl jsem, že se jmenuje Hanka. A pejsek se s mým vnoučetem dopusinkoval a šli jsme dál proti proudu řeky i času.

Došli jsme až k jezu a na stavidle náhonu stály botasky se vzorně složenými ponožkami.
„Dědo, když chce někdo skočit pod jez, tak se zuje?“
S přibývajícími léty umím odpovídat čím dál míňkrát...

Opršelé bytovky všude kolem. Trávníky. Na stromech přibité cedule:
„POPROSTE SVÉ CHLUPATÉ MILÁČKY, AŤ NÁM NESEROU NA TRÁVNÍK!“

(Napsáno pro www.vanilka.cz)