„Od věku není léku
a od smrti koření...“

První dva listopadové dny patří svátkům Všech svatých a Památce všech zemřelých.

Kořeny těchto svátků tkví pravděpodobně už v keltských rituálech, postupně si je k obrazu svému přizpůsobovala pak křesťanská církev.


Lidé vždycky věřili, že duše zemřelých se mohou v některých dnech vracet na zem.
Keltský kalendář slavil 1. listopad začátek nového roku a zároveň den, kdy se živí setkávali s mrtvými. Obětovalo se bohům, u jídla se počítalo s dílem pro zemřelé.

První svátek má svůj základ v události z roku 609, kdy byl v Římě slavnostně vysvěcen bývalý pohanský chrám starověkých bohů Pantheon. Jenže to se odehrálo v květnu. Někdy v osmém století ale církev fikaně svátek přesunula na začátek listopadu, aby se přiživila na období stále živých pohanských svátků a „opracovávala“ nepoddajné davy.

Naše generace pamatuje podobné nové „svátky“, kdy se 30.dubna zakazovalo pálení čarodějnic a mládež měla seřazená ve dvojicích nastupovat k Vatrám míru. (Pod rouškou tmy jsme stejně mizeli stejně na druhý kopec pálit své „fagule“!)

Druhý listopadový den se slaví Památka všech zemřelých, spojená se vzpomínkou na mrtvé. Podle náboženských představ modlitby živých pomohou zemřelým, duším dlícím v Očistci, k očištění od hříchů na cestě do Nebe. A odtud i lidový název Dušičky.

Lidé navštěvují a zdobí hroby zemřelých. Na hřbitov nacházejí cestu i ti, kteří si jinak nevzpomenou.

První veřejná oslava tohoto svátku se uskutečnila v 10. století ve Francii.

Přeneseno do tržního hospodářství – v tyto dny se prodává více než polovina celoroční produkce svíček.

I u nás se rozšiřuje americká obdoba Dušiček - Halloween, slavená večer 31. října. Název vznikl z dobového výrazu All Hallow´s Eve (předvečer Všech Svatých). Děti se oblékají za smrtky, duchy, upíry, a nejrůznější seriálová a filmová strašidla, obcházejí domy sousedů a "koledují", všude svítí vydlabané dýně.

Z Irska přivezený svátek má jasné pohanské kořeny, církev si odjakživa stěžovala na bujaré pohanské oslavy a snažila se lidi přivést k pokoře, pokání a sebezpytování a - poslušnosti.

Snad nejvíce na světě se tento svátek slaví v Mexiku, kde je možná největším svátkem roku (Día de los Muertos). Oslavy tam trvají i několik dní, zdobí se oltáře i domácí oltářky s fotografiemi zesnulých. V dalších dnech se navštěvují hřbitovy, kde ale nevládne tichá, pochmurná atmosféra jako u nás, ale hrává tam hudba,lidé si povídají, nahlas se modlí, rozkládají campingové židličky a slaví. Hostina s mrtvými bývá zakončována mnoha přípitky. Vliv na reálnou podobu těchto oslav mají předkolumbovské indiánské rituály, kdy se pro smrt používal výraz – klid, pokoj. Smrt byla skutečným vysvobozením ze strastí těžkého života, nebyl důvod se jí bát...

Nikdy nezapomenu na dušičkové cesty na hřbitovy s rodiči. Na vzpomínání na dědy a babičky, na zvláštní pocit myslet na mrtvé a na smrt.

Nezapomeňte se projít mezi hroby pokud možno se svými dětmi. V současné době hlučné civilizace se zmínkám o smrti vyhýbáme, smrt vytěsňujeme ze svého okolí. Děti nevidí zabíjení domácích zvířat kvůli obživě, staří lidé umírají většinou mimo rodinu.

V návštěvě hřbitovů s dětmi není nic morbidního. Je to jen připomínka toho, že po vzniku života a umožnění vzniku životů dalších, přijde zánik. Smrt přijde po životě. My se jí štítíme, ona nás nikoliv.

(Zdroj informací kniha A. Vondruškové - České zvyky a obyčeje)

(Psáno pro www.vanilka.cz)