Jan Kubáček

22. 07.

Škodolibost a taje žebříčků popularity

Jan Kubáček Přečteno 14086 krát

Stala se nám v Čechách taková zvláštní věc. Dlouhodobý politický dualismus, který byl systematicky budován politickým a volebním marketingem štábů dvou největších politických stran nám zplodil nečekanou politickou rovnici. Potvrdilo se, že hitparáda popularity a důvěry v lídry stran „oranžových“ a „modrých“ je vždy ovlivněna kondicí jednoho z nich. Když se jednomu z nich zjevně nedaří, tak druhý naopak ve veřejné oblibě roste. Když dělal v minulosti chyby Mirek Topolánek svým konfliktním hřímáním, boji s novináři, spory uvnitř strany a až příliš ostrým, často i vulgárním slovníkem, tak konstantně posiloval jeho vyzyvatel Jiří Paroubek. A to téměř nehledě na obsah kroků předáka strany růže.

Naopak, nyní se situace obrátila. Mirek Topolánek opustil premiérskou pozici, tím přestal být vnímán jako strůjce všech nepopulárních kroků, ubral na konfliktnosti, poodstoupil do zákulisí a vyčkává na volebně horečnatý závěr léta. Za to jsou mu lidé ochotni odpustit i občasné vzteky na novináře při rozhovorech a politických vystoupeních. Mnohem větší zásluhu na jeho popularitě má však Jiří Paroubek, který začíná dělat zbytečné chyby, propadá nervozitě a tím na sebe vrší další přehmaty a politické nešťastnosti. Ať jde o personální spory v jeho volebním Ústeckém kraji, spory s dalšími vrcholnými představiteli strany nebo jeho nedávné nepochopitelné upřednostňování tváře před potenciálem a kompetencí, ať u Kateřiny Brožové nebo naprosto okázale v kandidatuře stranické turistky Olgy Zubové. I jeho vždy pohotový slovník volební nabídky se začíná rozcházet s potřebami znejistěné české společnosti. Ta se obává podzimních dopadů pokračujících hospodářských těžkostí a dalšího vývoje země. Namísto toho se objevuje hloupoučká glorifikace Jiřího Paroubka z pera vlastní paní, která svou variací na téma narcis zpochybňuje i neoddiskutovatelné kvality předsedy ČSSD a v očích ostatních ho zbytečně znemožňuje.

Jistou útěchou oběma předsedům může být, že situaci zachraňuje blahosklonnost letních měsíců, období dovolených a času, kdy i mnohé přehmaty překreje okurková sezóna a tolerance letního relaxu. Pro oba se proto naskytuje cenná příležitost. Zastavit se, provést bilanci vystupování a vypilovat chování, protože podzim bude náročný, hodně je ve volbách vsazeno a veřejnost tentokrát bude mnohem citlivější, už tím že je hodně nervózní svými obavami z budoucnosti a očekává od politiků zájem. Což dvojnásob platí u středových nepevných voličů, kteří tradičně rozhodují volby.

Je zajímavé, že se náklonnost českého člověka neposunula jiným směrem, k jiným lídrům, či jejich zástupcům. Běžný volič a jeho ochota přerozdělit popularitu stále zůstává v zajetí dvou pólů, buď je pro Paroubka nebo pro Topolánka. Zostřená podzimní kampaň ukáže, zda tomu tak bude i nadále, nebo se objeví jiní pretendenti důvěry české veřejnosti.

Vydáno v MF DNES

21. 07.

Jak rozumět soudruhům

Jan Kubáček Přečteno 4499 krát

aneb letní tip na zajímavou knížku, která by rozhodně u Vás neměla zapadnout.

„Z toho, co bylo před první světovou válkou pouhým snem, se vyklubala pádná realita, která ohrožovala kapitalistický řád na celé planetě.“ – „Žádná předchozí autokracie neovládala společnost ani zdaleka s takovou intenzitou.“ – „Málokdo však popřel, že sovětský řád byl vskutku novátorský – nic takového se ve světových dějinách dosud nevyskytlo.“ I těmito slovy se pokouší popsat podstatu komunistických úvah a praktik, které dosáhly celosvětové působnosti, přední britský historik a odborník na sovětské dějiny, Robert Service ve své novince na českých knižních pultech.

Kniha „Soudruzi – světové dějiny komunismu“ od oxfordského historika Serviceho analyzuje vývoj komunismu od jeho ideových počátků a historických kořenů, přes první pokusy o národní revoluce počátku 20. století, až po konce a předávání moci ve většině států světa. V případě některých izolovaných „rovnostářských autokracií“ komentuje i jejich přerody ve zvláštní poloautoritativní politické mutace čínského, vietnamského nebo například kubánského typu. Ve svém díle vzpomene většinu zemí, kde bolševismus a jeho variety hlouběji zapustily své kořeny a významně ovlivňovaly jejich společnosti, tyto země analyzuje a pokouší se dopátrat univerza.

Jeho záběr je široký, přitom podání zůstává velmi čtivé a inspirativní. Svému čtenáři nabízí možnost porovnání a pochopení společných rysů tohoto autoritativního politického smýšlení. Pozitivní také je, že autor nenabízí černobílé vidění, neutíká k rychlým soudům, naopak své hodnocení opírá o historická fakta, obohacuje reálnými příklady chování jednotlivých bolševických variací a jejich představitelů.

Originalita autorovy práce spočívá v širokém záběru, kdy srovnává většinu příkladů komunistických stran, nejen východní „sovětské“ polokoule, ale i třetího světa, zemí západní Evropy a Spojených států. Pro českého čtenáře se tak poprvé více odhaluje zajímavý detail světového komunistického hnutí, a to nezvyklá míra vazalství, která panovala u všech komunistických stran, i mimo bezprostřední geopolitický vliv Mosky či Pekingu. Jak se během četby ukazuje, věrnost Kominterně, potažmo Kremlu zdaleka nezávisela na vzdálenosti od „rudého mocenského centra“.

Dílo britského historika vyniká i v dalším ohledu. Jako jedno z prvních pracuje s informacemi z nedávno otevřených moskevských archívů, které dodávají autorovým závěrům plastičtější obraz a domácímu čtenáři, poučenému komunistickým prožitkem, přidává málo známé souvislosti z vývoje celosvětového komunistického hnutí. Právě v tomto aspektu a v kombinaci s autorovými úvahami nad úspěchy, ale i neúspěchy instalace komunismu ve vybraných zemích tento rys obzvláště vyniká.

Jistou vadou na kráse je, že má občas britský historik tendenci vydávat většinu autoritativních vlád za komunistické, takže mezi ně počítá i Pol Potovu Kambodžu, či naopak k nim zahrnuje i Alendeho Chile. Tyto závěry se ale dají přinejmenším považovat za sporné. Působivost této knihy by byla zvýrazněna i zahrnutím dějin „malých a běžných“ , tedy jednotlivých nižších stranických orgánů, státních institucí a zkoumaných společností. Serviceho zájem zůstává spíše na úrovni velmocenské a u mezistátních dějin. I tak se však jedná o objevný text s velkou přidanou hodnotou.

Autor v publikaci vystihl fakt, že nejobecnějším zárodkem podpory komunismu je útlak a touha po lepším zázemí a optimističtější budoucnosti. A to nehledě na geografickou polohu nebo dosavadní historii. Volání po moci a způsoby jejího prosazování jsou si překvapivě velmi podobné.
Service se nevyhýbá ani originálnímu pohledu na rarity světového marx-leninismu, zmiňuje například několik indických států, které si, i přes nepřízeň centrální vlády v Dillí, vytvořili své „SSSR v malém“, přejmenovaly řadu svých měst na Moskvu a potomky i nadále pojmenovávají jmény Lenin, Stalin a Chruščov. I tento úkaz potvrzuje slova britského historika, že zabývání se fenoménem komunismu a jeho úspěchu má i dnes smysl a je navýsost aktuální.

Kniha „Soudruzi“ je pro českého čtenáře přínosná i přesto, že je dílem západního autora, pro kterého byl bolševismus pouze akademickým tématem. Díky celosvětovému porovnání, které Service ve své knize nabízí, čtenář zjišťuje, jak byl komunismus univerzální v účelu i praxi, systematicky sázel na politiku síly a tlaku,umně zneužil předchozích tradic a zásadně změnil tvář společnosti a význam mnoha základních hodnot k obrazu svému. Jejich váhu a vnímání pokřivil na desítky let dopředu. Právě z tohoto důvodu je dobré si „Soudruhy“ od Roberta Service rozhodně přečíst.

Kvalitní četbu přeje JK :-)

Archiv článků: červenec 2009

Škodolibost a taje žebříčků popularity

Jak rozumět soudruhům

Blogeři abecedně