Dvacátý kongres ODS již máme v zádech, můžeme tedy bilancovat jeho dopady. Ukázalo se, že nebyl tak bouřlivý, jak se zpočátku zdálo. Občanští demokraté si před okolím udrželi tvář, jejich frakce až na několik jednotlivců ctily status quo a regionální dohody. To vše s vědomím blížících se sněmovních voleb a bojů budoucích, které pro ně budou mnohem zásadnější a zajímavější.
Na taktice regionálních frakcí ODS se projevovalo, že se nehraje o týdny příští, ale že mnohem důležitější bude osazenstvo regionálních kandidátek, které se probije do budoucí Poslanecké sněmovny. To bude rozhodovat o „velké“ politice, ať o podobě příští vlády, ale i o investicích a přísnosti zákonů. Typickým příkladem této taktiky bude pražská skupina Pavla Béma, která vsadila na plně loajální straníky, nehledě na jejich pověst, s vidinou vytvoření neformální strany ve straně a fakticky další vlivné skupiny v dolní komoře. Tím nejenže budou lokální stranické sestavy ovlivňovat další priority modré strany, ale i příští vedení ODS.
Lídr strany Topolánek svoji pozici o víkendu ustál, pouze však s příslibem budoucího odchodu a díky podpoře konkurentů. Jeho tým místopředsedů se plně emancipoval, od otevřeného kritika Gandaloviče, přes vlivné - Langera a Nečase, po tragikomickou roli jeho zástupce Vodrážky. Mirek Topolánek zvítězil jen díky absenci skutečného vyzyvatele. Do dalších měsíců však vede stranu rozpolcenou, kdy vedení hovoří jiným jazykem než regionální patra strany „modré holubice“.
Vnitřní nálady občanské demokracie dobře odhalilo i Topolánkovo pondělní naznačení možných budoucích nástupců. Částečně, proto aby se pozornost médií a straníků obrátila i jiným směrem než předsedovým, ale také i z důvodu, aby se nezačal jeho víkendový kritik Petr Gandalovič stávat skutečným hromosvodem všech nespokojených a nebudoval si pozici alternativy.
Právě u této záležitosti se ukazuje největší slabina vzdoru vůči stávajícímu stranickému předákovi. V politice už po staletí platí, že lídři se nehledají, ti zkrátka jsou a o své místo na slunci si dokážou sami říct. Jejich nástup, aby byl dlouhodobý, je spojen s pozitivním nábojem, srozumitelným programem a týmem spolupracovníků. Nejenže vědí, co by se mělo změnit a komu říci ne. Jsou schopni oslovit nespokojené, ale především nabízí další směr a vizi svým spolukolegům. Víkendový sněm ukázal, že taková osobnost u ODS zatím není, či strategicky vyčkává. Proto těch několik měsíců, které jsou spojeny s kampaní, bude i cennou příležitostí k nástupu nového vyzyvatele Topolánka.
ODS teď stojí na rozcestí, buď sestaví srozumitelný program pro voliče a uvnitř začne formování nového povolebního týmu nebo i za pomocí stávajícího lídra propadne vnitrostranickému boji vlivných a oslabení již tak stagnující pozice ODS. Toto vnitrostranické rozhodování ovlivní i pozici Jiřího Paroubka v ČSSD a další chování TOP 09.
Psáno pro deník E15
Blíží se vyvrcholení dvacetiletého výročí listopadových změn roku 1989, spojené s přechodem z režimu autoritativní komunistické byrokracie k soutěživé demokracii evropského střihu. To je samo o sobě významným společenským milníkem a jedinečnou příležitostí pro bilancování nedávné české minulosti, naší reflexe blízkých událostí a míry poučení z vlastní historie. Ostatně dvacetiletí jsou v českých moderních dějinách už tradičně pověstná svými důležitými zlomy.
Navíc se traduje, že skrze přístup a nakládání s vlastní minulostí se pozná vyspělost společnosti, ale i její budoucnost. Pokud přijmeme za své oba tyto zmíněné pohledy, pak se nám jako na zavolanou dostává do rukou unikátní průvodce po své vlastní nedávné minulosti a zejména stavu paměti o ní. Jde o pohled o to cennější, protože vychází z pera sympatizující cizinky, Francouzky, v českém prostředí několik let působící, socioložky Francoise Mayer.
Její zájem vzešel z dlouhodobé fascinace historickou pamětí a vztahem společnosti k ní. Jako francouzská intelektuálka si prošla obdobnou zkušeností, skrze bolestné připomínání si kolaborantského režimu Vichy a francouzského antisemitismu. Knihou Češi a jejich komunismus navíc prokázala, že si dokáže udržovat od tématu profesionální odstup a věcnou kritiku, přitom však téma respektuje a snaží se ho i věcně pochopit a představit pohnutky a svět jednotlivých protagonistů.
V samotném úvodu knihy se zabývá rozkrýváním tajů paměti a identity – jak oficiální, komunistické, tak té dlouho postihované, občanské a disidentské. Při své analytické pouti originálně rozebírá vztah k paměti u stávajících komunistů a nekomunistů, normalizátorů, disidentů, vězňů, kolaborujících agentů a historiků obou režimů, před i polistopadového. Jde o popis věcný, s nadhledem, avšak s citem k historii, detailu, ale i k odpovědnosti jednotlivých představitelů vybraných skupin. Snaží se jejich pohnutky a stav paměti poznat, lépe objasnit, rozhodně však ne zploštit, ani relativizovat, což je velmi inspirativní. Na stránkách její knihy se setkávají Vasil Mohorita, Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán, oficiální paměť současné KSČM, ale i chartisté, představitelé třetího odboje, ale i Petr Cibulka a další.
Jde o neotřelou sondu do skulin našich duší, která řeší a vypovídá o mnohém citlivém v nás. Nutí čtenáře ke kritickému zamyšlení, úvahách o české identitě, čímž poskytuje šanci nastartovat hlubší debatu o nedávné historii a naší roli v ní.
Jistou vadou na kráse této přívětivé knižní novinky je její občasné pohlcení filozofií dějin a mnoha přístupy dalších sociálních věd, což občas studovanou problematiku znepřehledňuje a čtenáře může mást. Rovněž některé zpovědi protagonistů by mohly být delší. Jde však jen o drobnější pasáže a momentky výzkumu. Přesto však platí, že tato kniha kultivovaně provokuje a nabourává mnohá dlouho sdílená klišé, za to si zaslouží jednoznačné uznání a doporučení čtenářům.
Zajímavou četbu přeje JK.