Je komunismus český vynález aneb jak jsme na tom s pamětí?
Blíží se vyvrcholení dvacetiletého výročí listopadových změn roku 1989, spojené s přechodem z režimu autoritativní komunistické byrokracie k soutěživé demokracii evropského střihu. To je samo o sobě významným společenským milníkem a jedinečnou příležitostí pro bilancování nedávné české minulosti, naší reflexe blízkých událostí a míry poučení z vlastní historie. Ostatně dvacetiletí jsou v českých moderních dějinách už tradičně pověstná svými důležitými zlomy.
Navíc se traduje, že skrze přístup a nakládání s vlastní minulostí se pozná vyspělost společnosti, ale i její budoucnost. Pokud přijmeme za své oba tyto zmíněné pohledy, pak se nám jako na zavolanou dostává do rukou unikátní průvodce po své vlastní nedávné minulosti a zejména stavu paměti o ní. Jde o pohled o to cennější, protože vychází z pera sympatizující cizinky, Francouzky, v českém prostředí několik let působící, socioložky Francoise Mayer.
Její zájem vzešel z dlouhodobé fascinace historickou pamětí a vztahem společnosti k ní. Jako francouzská intelektuálka si prošla obdobnou zkušeností, skrze bolestné připomínání si kolaborantského režimu Vichy a francouzského antisemitismu. Knihou Češi a jejich komunismus navíc prokázala, že si dokáže udržovat od tématu profesionální odstup a věcnou kritiku, přitom však téma respektuje a snaží se ho i věcně pochopit a představit pohnutky a svět jednotlivých protagonistů.
V samotném úvodu knihy se zabývá rozkrýváním tajů paměti a identity – jak oficiální, komunistické, tak té dlouho postihované, občanské a disidentské. Při své analytické pouti originálně rozebírá vztah k paměti u stávajících komunistů a nekomunistů, normalizátorů, disidentů, vězňů, kolaborujících agentů a historiků obou režimů, před i polistopadového. Jde o popis věcný, s nadhledem, avšak s citem k historii, detailu, ale i k odpovědnosti jednotlivých představitelů vybraných skupin. Snaží se jejich pohnutky a stav paměti poznat, lépe objasnit, rozhodně však ne zploštit, ani relativizovat, což je velmi inspirativní. Na stránkách její knihy se setkávají Vasil Mohorita, Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán, oficiální paměť současné KSČM, ale i chartisté, představitelé třetího odboje, ale i Petr Cibulka a další.
Jde o neotřelou sondu do skulin našich duší, která řeší a vypovídá o mnohém citlivém v nás. Nutí čtenáře ke kritickému zamyšlení, úvahách o české identitě, čímž poskytuje šanci nastartovat hlubší debatu o nedávné historii a naší roli v ní.
Jistou vadou na kráse této přívětivé knižní novinky je její občasné pohlcení filozofií dějin a mnoha přístupy dalších sociálních věd, což občas studovanou problematiku znepřehledňuje a čtenáře může mást. Rovněž některé zpovědi protagonistů by mohly být delší. Jde však jen o drobnější pasáže a momentky výzkumu. Přesto však platí, že tato kniha kultivovaně provokuje a nabourává mnohá dlouho sdílená klišé, za to si zaslouží jednoznačné uznání a doporučení čtenářům.
Zajímavou četbu přeje JK.
Navíc se traduje, že skrze přístup a nakládání s vlastní minulostí se pozná vyspělost společnosti, ale i její budoucnost. Pokud přijmeme za své oba tyto zmíněné pohledy, pak se nám jako na zavolanou dostává do rukou unikátní průvodce po své vlastní nedávné minulosti a zejména stavu paměti o ní. Jde o pohled o to cennější, protože vychází z pera sympatizující cizinky, Francouzky, v českém prostředí několik let působící, socioložky Francoise Mayer.
Její zájem vzešel z dlouhodobé fascinace historickou pamětí a vztahem společnosti k ní. Jako francouzská intelektuálka si prošla obdobnou zkušeností, skrze bolestné připomínání si kolaborantského režimu Vichy a francouzského antisemitismu. Knihou Češi a jejich komunismus navíc prokázala, že si dokáže udržovat od tématu profesionální odstup a věcnou kritiku, přitom však téma respektuje a snaží se ho i věcně pochopit a představit pohnutky a svět jednotlivých protagonistů.
V samotném úvodu knihy se zabývá rozkrýváním tajů paměti a identity – jak oficiální, komunistické, tak té dlouho postihované, občanské a disidentské. Při své analytické pouti originálně rozebírá vztah k paměti u stávajících komunistů a nekomunistů, normalizátorů, disidentů, vězňů, kolaborujících agentů a historiků obou režimů, před i polistopadového. Jde o popis věcný, s nadhledem, avšak s citem k historii, detailu, ale i k odpovědnosti jednotlivých představitelů vybraných skupin. Snaží se jejich pohnutky a stav paměti poznat, lépe objasnit, rozhodně však ne zploštit, ani relativizovat, což je velmi inspirativní. Na stránkách její knihy se setkávají Vasil Mohorita, Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán, oficiální paměť současné KSČM, ale i chartisté, představitelé třetího odboje, ale i Petr Cibulka a další.
Jde o neotřelou sondu do skulin našich duší, která řeší a vypovídá o mnohém citlivém v nás. Nutí čtenáře ke kritickému zamyšlení, úvahách o české identitě, čímž poskytuje šanci nastartovat hlubší debatu o nedávné historii a naší roli v ní.
Jistou vadou na kráse této přívětivé knižní novinky je její občasné pohlcení filozofií dějin a mnoha přístupy dalších sociálních věd, což občas studovanou problematiku znepřehledňuje a čtenáře může mást. Rovněž některé zpovědi protagonistů by mohly být delší. Jde však jen o drobnější pasáže a momentky výzkumu. Přesto však platí, že tato kniha kultivovaně provokuje a nabourává mnohá dlouho sdílená klišé, za to si zaslouží jednoznačné uznání a doporučení čtenářům.
Zajímavou četbu přeje JK.