Při dnešním projednávání rozpočtu by poslanci měli myslet na Maďarsko, Lotyšsko, Island. Tam přistoupili na přehnanou politizaci státních financí. Každodenní politické bytí v minulosti přetlačilo ekonomickou rozvahu. Současnost známe. I o to se dnes ve sněmovně bude hrát.
V české politice se teď odehrává nevídaná věc. Rozkolísanost vnitropolitických poměrů už zachvacuje i úřednickou vládu, která se stává třetím pólem třenic a politických naschválů. Politické boje se již nevedou jen mezi ČSSD a ODS, případně menšími stranami, ale je do nich naplno vtaženo i jejich dítko – překlenovací kabinet Jana Fischera i premiér sám.
Bohužel, spory s vládou se povětšinou nevedou kvůli koncepčním věcem, vizím či chybám kabinetu. Kritika zní proto, že se Fischer a jeho tým příliš osamostatnili a pokoušejí se o vlastní politiku. Vrásky stranám dělá i neplánovaný růst popularity vlády a zastínění jejich permanentní předvolební kampaně.
Na současných tahanicích okolo státního rozpočtu na rok 2010 se potvrzuje, že strany své volební marketingové aktivity a předvolební slovník přenesly do poslaneckých lavic. Pokoušejí se na sebe strhnout maximum pozornosti a vybojovat si svůj předvolební příběh na základě „malých témat“ a přetahování milionů z jedné kapitoly do druhé. Ovšem z milionů jsou ve výsledku miliardy, sněmovna se mění v nepředvídatelný kotel emocí a přestává být mocensky čitelnou. Rozpočtové tahanice bez ohledu na původní dohodu na Janotově balíčku navíc otřásají i vládou a ministerstvem financí.
Problém je, že povětšinou falešné předvolební písně zpochybňují základní mantinely českého politického řemesla i logiku parlamentní moci. Nedodržují se politické dohody, zaniká základní respekt mezi představiteli stran, drhne komunikace mezi Sněmovnou a vládou. Nakonec se vulgarizuje i to, co by mělo být nedotknutelné – politický kompromis a respekt ke slibu. To vše posiluje rezignaci české veřejnosti na zájem o politiku.
Odhlédněme od ekonomického hlediska i od toho, jakou zprávu vysílá Česko do světa o svém finančním zdraví. On totiž selhává i druhý rozměr celé aktivity – rozměr předvolebního vábení. Politické strany sice vedou poziční boje o jednotlivé kapitoly, avšak veřejnost očekává spíše koncepční přístup a uměřenost.
Budoucnost je nejistá a jakýkoli ekonomický výkyv ovlivňuje i účty českých domácností. Výsledkem dnešního sněmovního boje tak může být upatlaný bolestný kompromis a posílená důvěra v ministra financí a vládu, ale také rostoucí skepse k českým partajím, jež povede k ještě větší averzi stran vůči překlenovací vládě. Což do budoucna nic dobrého nevěstí.
Psáno pro deník E15
Ustavující sněm stranického benjamínka TOP 09 proběhl jako po drátkách. V polistopadové historii českých partajních sjezdů bude zřejmě připomínán pro svou bezvýhradnou jednomyslnost. Bezproblémový zrod stranických institucí potvrdil, že v rouše eléva se fakticky skrývá starý ostřílený politický matador, který ví, co chce.
I zvolená sestava vedení potvrdila, že stěžejní filozofií tohoto subjektu bude pragmatismus, selský rozum a strohá politická praxe. A zatím se zdá, že to funguje.
Stále více voličů tváří v tvář ekonomickým výhledům domácností, země i Evropy, ale i při pohledu na prázdnou a často útočnou hantýrku předáků dvou největších stran tento střídmý slovník vítá. Nemalá část veřejnosti oceňuje i dosavadní umírněný styl projevu, i to, že duo v partajním vedení neslibuje vzdušné zámky. Jednak by tomu už stejně nikdo nevěřil, jednak by za to po procitnutí do reality přišel velmi přísný trest v podobě propadu popularity. Své o tom mohou vyprávět Unie svobody či Strana zelených.
Kalouskovi a Schwarzenbergovi nepřímo pomáhá i další významný hráč – premiér Jan Fischer a jeho dosavadní přístup k politickému řemeslu. Také on rád vyznává slovní střídmost a spíše technický přístup k politice.
Svým vystupováním Fischer podtrhuje, že i tento styl politiky má šanci něčeho dosáhnout a zároveň si vysloužit podporu veřejnosti. Navíc svou premiérskou vahou a také prázdnou státní kasou dokáže blokovat bezmezné předvolební rozdávání a uplácení voličů, jaké jsme mohli vidět třeba v době předvolebního jara 2006. Velké strany tím ztrácejí významnou výhodu a mediálně slábnou.
Přesto dvojici kormidelníků TOP 09 čeká ještě mnoho politických bouří a zvratů. Pohonem se jim totiž staly hlavně dvě voličské skupiny. První jsou mladší a středně staří voliči, kteří už nadále nechtějí beze smyslu dotovat nehospodárnost státu a obávají se o svoji životní úroveň v penzi. Jsou proto ochotni šetřit a podporovat omezení státní pomoci.
Druhou oporou jsou lidé znechucení mírou korupce, kteří volí v duchu volebních tradic Latinské Ameriky. To znamená, že ctí politiky, kteří jsou zajištěni, s důvěrou, že nepodlehnou finančním svodům. To klade velkou odpovědnost na mnohé politické turisty, kteří doputovali i do TOP 09.
K podporovatelům se přidávají i stoupenci politického idealismu, středoví přelétaví voliči a věční nespokojenci. Ti představují pro preference TOP 09 skutečnou tikající bombu. I k nim si bude muset strana najít pevnou cestu. Přitom uspokojit tyto voliče není vzhledem k jejich malé vyhraněnosti vůbec lehké.
Je zcela nepochybné, že TOP 09 bude nadále čelit nemalému tlaku kariéristů a politických obchodníků. S každým optimistickým průzkumem preferencí jich bude přibývat. Riziko v sobě nese i taktika utajení konkrétního volebního programu, která může posilovat dojem strany s nejasným hodnotovým zázemím.
Snad největší potenciální pastí ale může být podlehnutí kouzlu pragmatismu a reálpolitiky. Pokud by toto vábení zvítězilo nad programem, reálně hrozí nástup politické deziluze. Ten bývá spojen s vlnami populismu a vítězstvím politiky největšího kraválu. Právě toto riziko a potřebu rovnováhy mezi chladným pragmatismem a programovou jasností by měli mít vůdci nové strany pořád na mysli.
Psáno pro deník E15