KDU-ČSL postihla „nemoc středové strany“, která se již několikrát projevila v minulém dvacetiletí skrze vnitřní permanentní rozhádanost, neschopnost kompromisu a neúctou k němu, tendencí k manipulaci okolím a mimořádným řešením personálních změn ve stranickém vedení.

Toto onemocnění v minulosti vždy vzešlo z pocitu vlastní dlouhodobé krize, vědomí vyhoření a nevole inovovat politický styl. K tomu se přidává neochota ke společnému tónu jednání, sjednocení vystupování a politickým závěrům. Lidovci v minulosti vždy dbali na eliminaci mimostranických střetů, byli schopni sice uměle a se skřípením zubů, ale přesto udržet fazónu jednotného postoje. Svůj vliv na to měla délka politické tradice, konzervativnost stranického podhoubí, ale i empirie vstřebaná z pádů, krizí a zániků dalších středových subjektů.

V posledních dnech je to ale vše očividně zapomenuto a rozhořívá se otevřený a tvrdý střet mezi jednotlivými frakcemi, mezi vlivnými bratry a sestrami, jehož spoluiniciátorem je i ministerský předseda Topolánek.

Bojuje se i za cenu jednoznačného oslabení. Česká veřejnost přitom trvale negativně vnímá vnitřní rozkoly politických stran, teď se navíc nedobrovolně stává jejich účastníkem, a to doslova v přímém přenosu a v situaci, kdy očekává, že bude alespoň na čas česká politika vystupovat vůči cizině jednotně.

Naplno se tak odhalila rozpolcenost KDU-ČSL na několik polosamostatných frakcí, které již nejsou nadále ochotny udržovat křehký a předstíraný kompromis, nehledě na hrozbu celkového oslabení strany. Animozita mezi předáky strany je již příliš hluboká a sjezd, který by to měl rozetnout je ještě příliš daleko. Emoce a spory vypluly napovrch, nehledě na české předsednictví a brzké volby do Evropského parlamentu, ve kterých strana může významně tratit (otázka je, jestli by bodovala, pokud by k této tahanici nedošlo).

KDU-ČSL zažívá již několik let krizi identity, ztrátu orientace a pevných ideových bodů pro úsvit 21. století, a to dokonce v době, kdy ji celosvětový vývoj (či přinejmenším evropský) a kocovina z ekonomické globalizace nahrává. Lidé se pod vlivem otřesů světového ekonomického uspořádání uchylují k tradičnímu, volají po navození elementární spravedlnosti a zrychlení její vymahatelnosti, trápí se erozí etických hodnot a kvality života ve městech, ale zejména mimo ně. Strana lidová zůstává však vůči těmto požadavkům slepá a hluchá, zaobírá se sama sebou a přetahuje se o kormidlo lodi, která jen tak tak propluje volební úžinou do příští Poslanecké sněmovny (a možná naposled). Na palubě zaznívá strach a hlasy volající po okamžité změně, ještě před pro lidovce klíčovými volbami do Poslanecké sněmovny. Otázka je, jak na to zareaguje tradičně velmi konzervativní lidovecké voličstvo. Zda nezačne rovněž panikařit a nově sázet na konkurenční fregaty.

Premiérova taktika a asistování při této události je velmi riskantní a nemá dobrého řešení, které by vládní kabinet posílilo. Reálně totiž hrozí zásadní ochromení už tak křehké vládní koalice a těsné poslanecké většiny. Výsledkem personálních tahanic bude znechucení jedné z frakcí poslanců KDU-ČSL a vypovězení jejich tolerance vůči společné vládě a stranickému vedení.

Mirek Topolánek nastoupí cestu fakticky menšinového kabinetu, kdy bude vládnout s částí KDU a částí SZ, bude využívat oslabení koaličních partají a začne hledat podporu napříč politickým spektrem. Životnost kabinetu bude otevřeně odvislá od vůle předáka opozice Jiřího Paroubka a od nemožnosti vyvolat předčasné volby ústavním zákonem (bude chybět většina pro její schválení).

Odvolání Jiřího Čunka přichází příliš pozdě a ve velmi nevhodný čas, proto je diskutabilní efekt celé kauzy. Před cizinou nám rozhodně důvěry nepřidává.

Komentář vyšel v MF Dnes