Prvních sto krajských dní
Blíží se pověstný stý den nových krajských koalic, od té doby co zasedly do třinácti krajských úřadů a začaly spravovat své regiony. Tento časový odstup nám dává možnost posoudit jejich první kroky, politický styl a činnost jednotlivých hejtmanství. Jaké zprávy a signály tedy občanům nové krajské vlády vydávají?
Ač mnozí komentátoři i odcházející hejtmani z řad ODS a KDU-ČSL a dokonce i čerstvě nastupující sociálnědemokratičtí šéfové krajských samospráv předpovídali razantní změny regionálních poměrů a chování nových vlád ve třinácti krajích, nic zcela zásadního se nestalo a nedošlo ke zpochybnění dosavadního vývoje regionů. Potvrdilo se, že zajeté poměry krajské úrovně vlády, logika místní moci a váha funkcí jsou dlouhodobější a poměrně pevně zakořeněné. Došlo sice k mnohdy silácké rétorice a v některých krajích i k rozsáhlé personální obměně, ta se však děla i před čtyřmi roky, kdy usedali do hejtmanských křesel modří leadeři. Přesto se zde již některé změny rýsují a můžeme očekávat jejich posilování. Je to zejména další posílení váhy regionálních samospráv, částečně vývojem, ale zejména pak snahou oponovat vládě, být jí silným a dobře viditelným partnerem.
Už od prvních dnů činnosti nových týmů třinácti samospráv překvapovala dobrá obeznámenost s možnostmi a právy krajů jednak dovnitř svého regionu, ale zároveň i navenek, vůči vládě, ministerstvům, Parlamentu a státním úřadům. To nebývávalo zvykem. Nejenže se hejtmani razantně chopili doposud spíše nepoužívané pravomoci navrhovat zákony skrze krajské zastupitelstvo, zároveň také promýšlí jak dynamičtěji využít Asociaci krajů, své rozhodovací, či blokovací možnosti. Samozřejmě, za mnoha těmito iniciativami se skrývají předvolební pohnutky a příležitost konkurence odlišně politicky zabarvené vládě, ale přesto český občan poprvé získává možnost poznat poměrně široký vějíř krajských kompetencí a vliv třinácti samospráv na každodenní život.
Bude zajímavé sledovat, jakými kroky budou krajské vlády působit na vnitropolitické dění České republiky. Zatím se potvrzuje, že o krajích budeme slýchat častěji a nejen ve věcech ryze symbolických a reprezentačních.
První tři měsíce potvrzují, že i krajská emancipace v ČSSD probíhá rychleji, než v minulosti v ODS a u lidovců. I přes výraznost a viditelnost leadera strany růže, Jiřího Paroubka, se řada krajských týmů chová poměrně autonomně, formuluje své priority a vytváří si své vlastní vlivové frakce uvnitř českých socialistů. I tato tendence bude nadále sílit a jistě se projeví již v další volbě stranického vedení ČSSD. Kuriózně jednoznačným vítězstvím, na kterém měl lví podíl Jiří Paroubek, si vychovává nové stranické konkurenty, a možná i nástupce. To je však standardní vývoj a tento trend řadí Česko mezi země západní, které si obdobnou zkušeností také prošly.
Můžeme konstatovat jedno. Česká politika bude pestřejší, konkurenčnější a do příštích regionálních voleb budou kraje vstupovat silnější a emancipovanější, nehledě na to, kdo je posléze povede.
Ač mnozí komentátoři i odcházející hejtmani z řad ODS a KDU-ČSL a dokonce i čerstvě nastupující sociálnědemokratičtí šéfové krajských samospráv předpovídali razantní změny regionálních poměrů a chování nových vlád ve třinácti krajích, nic zcela zásadního se nestalo a nedošlo ke zpochybnění dosavadního vývoje regionů. Potvrdilo se, že zajeté poměry krajské úrovně vlády, logika místní moci a váha funkcí jsou dlouhodobější a poměrně pevně zakořeněné. Došlo sice k mnohdy silácké rétorice a v některých krajích i k rozsáhlé personální obměně, ta se však děla i před čtyřmi roky, kdy usedali do hejtmanských křesel modří leadeři. Přesto se zde již některé změny rýsují a můžeme očekávat jejich posilování. Je to zejména další posílení váhy regionálních samospráv, částečně vývojem, ale zejména pak snahou oponovat vládě, být jí silným a dobře viditelným partnerem.
Už od prvních dnů činnosti nových týmů třinácti samospráv překvapovala dobrá obeznámenost s možnostmi a právy krajů jednak dovnitř svého regionu, ale zároveň i navenek, vůči vládě, ministerstvům, Parlamentu a státním úřadům. To nebývávalo zvykem. Nejenže se hejtmani razantně chopili doposud spíše nepoužívané pravomoci navrhovat zákony skrze krajské zastupitelstvo, zároveň také promýšlí jak dynamičtěji využít Asociaci krajů, své rozhodovací, či blokovací možnosti. Samozřejmě, za mnoha těmito iniciativami se skrývají předvolební pohnutky a příležitost konkurence odlišně politicky zabarvené vládě, ale přesto český občan poprvé získává možnost poznat poměrně široký vějíř krajských kompetencí a vliv třinácti samospráv na každodenní život.
Bude zajímavé sledovat, jakými kroky budou krajské vlády působit na vnitropolitické dění České republiky. Zatím se potvrzuje, že o krajích budeme slýchat častěji a nejen ve věcech ryze symbolických a reprezentačních.
První tři měsíce potvrzují, že i krajská emancipace v ČSSD probíhá rychleji, než v minulosti v ODS a u lidovců. I přes výraznost a viditelnost leadera strany růže, Jiřího Paroubka, se řada krajských týmů chová poměrně autonomně, formuluje své priority a vytváří si své vlastní vlivové frakce uvnitř českých socialistů. I tato tendence bude nadále sílit a jistě se projeví již v další volbě stranického vedení ČSSD. Kuriózně jednoznačným vítězstvím, na kterém měl lví podíl Jiří Paroubek, si vychovává nové stranické konkurenty, a možná i nástupce. To je však standardní vývoj a tento trend řadí Česko mezi země západní, které si obdobnou zkušeností také prošly.
Můžeme konstatovat jedno. Česká politika bude pestřejší, konkurenčnější a do příštích regionálních voleb budou kraje vstupovat silnější a emancipovanější, nehledě na to, kdo je posléze povede.