Včerejší nenápadná rezignace Martina Bursíka na vedení českých Zelených jakoby vystihovala jistý politický přelom a odchod „zakladatelské“ porevoluční elity. Expředseda Bursík byl klasickým prototypem, tvůrce řady politických projektů, nepřehlédnutelný představitel vyhraněných postojů, ale i nesmlouvavý stratég a pragmatik, který dokázal v čase měnit své politické naturelo. Začínal v Občanském fóru, pokračoval Občanským hnutím, Svobodnými demokraty koketujícími s národními socialisty, KDU-ČSL a ve finále zakotvil ve Straně zelených.

I jeho taktika odkazuje k devadesátým létům. Dokázal chladně formulovat cíle, ale i se plamenně rozohnit, volat po respektu a toleranci v politice, ale přitom se nebál i ostrých střetů, občas hraničících i na hraně korektnosti. Dobře vystihuje i současnou gardu odcházejících politiků, kteří byli nadáni obrovskou mírou entuziasmu, odhodláním neúnavně vyšlapávat cestu svým vizím, zároveň však trpěli vyhraněným individualismem, potíráním názorových frakcí ve svém okolí a zejména naprostou neschopností vychovat si svého nástupce, který jednou převezme ideový prapor. Ať je to odcházející Miloš Zeman a Václav Klaus, jimž neuspěli jejich chráněnci v evropských volbách, či to je Miroslav Kalousek, který se rovněž ocitá v určitém politickém přechodu s velmi nejistým scénářem.

Jejich pozvolné odchody se shodují i v tichu a atmosféře bez emocí, ve kterém zanechávají své vypiplané politické strany. Netruchlí se, ani neslaví, jde se dál. Zelení však mají svoji další pouť velmi svízelnou. Martin Bursík, tím jak strhl veškeré rozhodování i odpovědnost pouze na sebe a svou kamarilu, tak ponechal svůj zelený tábor bez jasného lídra, silných témat a srozumitelného politického poselství, které přitahuje. Naopak, zůstali konkurenční frakce, které se příliš dlouho soustředily ryze na kritiku, aby teď kývly na spolupráci, zasypání příkopů a oprášení společných zelených tezí.

Otázkou je, zda by na ně bylo ještě českou veřejností slyšeno, po dlouholetých nesmiřitelných bojích ve straně a v jejím vedení, doslova v přímém přenosu. Vedle trestuhodného prohýření těžce budované pověsti důvěry se i situace značně proměnila. Dnešek žije dopady ekonomických obtíží, občané se obávají o práci a kariérní zázemí, v tu chvílí jde ekologická a lidsko-právní citlivost bokem. Zeleným nepomáhá ani nastupující volební dualita, částečně způsobená politickým marketingem, zčásti médii, ale i současnými společenskými výzvami, které nahrávají receptům velkých stran, jež nabízejí zkratku a pomoc silných v čelení dopadům „velkých světových událostí“.

Živou vodou pro Zelené by mohla být snad jen jiná výrazná tvář, s dlouholetou zkušeností a manažerským citem, s protestním slovníkem, která by stranu otevřela a vyluxovala středové pole osobností i voličů. Tomu však již zelené členstvo nevěří, nechce slevit ze svého a naopak se spíše uzavírá do sebe a na běžného jedince je příliš jednorozměrné. A tak straně zeleného čtyřlístku s velkou pravděpodobností hrozí odchod ze Sněmovny zpátky k společenskému aktivismu, vyčkávání na dobu hojnosti a s tím spojené kritiky spotřebismu. Stejnou cestou se vydává i bývalý lídr Bursík, k vyčkávání a možnému vyhlížení nové středové alternativy. Otázkou je, zda o něj bude stát, s vědomím, že je výrazný sólista, který spíše rozděluje než aby spojoval a budoval.

Text psán pro MF DNES