Poslanecká sněmovna už od 26. ledna zažívá intenzivní předvolební souboj mezi hlavními stranickými šiky – oranžovými a modrými. Bez výhledu na obrat. Překvapivě mu aktivně sekundují i zástupci menších politických stran, kteří tím nepřímo napomáhají umocňovat dojem předvolební duality. V minulých sněmovních volbách v roce 2006 těmi aktivními sekundanty byla média, zejména televize. Nyní si, zda se, logiku tohoto směřování osvojila i většina parlamentních stran. Tvůrci poměrného volebního systému musí žasnout. Nejsou však jediní, překvapení se asi vkrádá i do úvah „otců zakladatelů české ústavy“, když se jim doslova v přímém přenosu proměňuje parlamentní komora v kolbiště nejniternějších předvolebních vášní a zájmů.

V lednu nastartovaný cyklus sněmovních jednání měl zpočátku svoji logiku. Upevnil morálku a odhodlanost v politických stranách, sjednotil pozice, oživil program a krátkodobou vizi. Pravda, za cenu tahanic a slovní přetlačované, která však mohla gradovat v další parlamentní jednání. Nestalo se tak a tady začíná problém současného sněmovního počínání . Veřejnost sice byla zaktivizována, začala si uvědomovat, že se blíží důležité volby, v nichž se bude rozhodovat o velmi důležité agendě dalšího života české společnosti, povaze státu a kvalitě veřejných služeb. Postupem času se však střet stranických šiků vyprázdnil, bojovníci se unavili a už několik týdnů se vede pouze prázdný poziční boj, přízemní přetlačovaná.

Stejnou cestou si prošly i jiné evropské země s výraznou rolí parlamentu, ať to byla Velká Británie, Francie, Španělsko či Itálie. Všude se však potvrdilo jediné. Jde sice o účinnou taktiku jak zahájit volební soutěž, jak náležitě dát o sobě vědět, že kandiduji s vybranými prioritami. Parlamentní vřava se však nesmí stát samoúčelem a nekonečnou bezvýchodnou tahanicí. V tu chvíli již nervózní společnost se jen utvrdí ve svém skepticismu a opevní se ve svých pozicích – stranických, či naopak nevolebních a odmítavých. Přenesme to na českou realitu. Jsme občany země, kde se od roku 2006 vede permanentní kampaň, parlament průběžně zažívá zákopovou válku a na politické scéně se zde setrvale pohrdá slovy kompromis a nadstranický zájem společnosti. Nemluvě o nepromyšleném pádu vlády, instalování vlády, ke které se nyní většina jejich rodičů nezná a odmítá s ní konstruktivně spolupracovat.

Výsledkem je utvrzení dosavadních nálad – pevná jádra voličů a stranických fandů se ještě více upevní a zmobilizují, naopak nevyhranění propadnou ještě hlubší dezorientaci a nevoliči si o to víc budou hýčkat pocit oprávněné skepse a protestu. Největším poraženým těchto nálad je Poslanecká sněmovna a její pověst. Do jejího prostředí vstoupilo něco, co tam dlouhodobě nepatří – amerikanizovaná vášnivá předvolební kampaň a vypjaté nálady. Parlament byl naopak stvořen k hledání kompromisu, soutěži myšlenek, vyjednávání a smysluplné konverzaci. Možná vám tato slova zní příliš idealisticky, avšak i politická psychologie již mnohokrát dokázala, že duše voličova je zčásti taková a i podle takovýchto hledisek se rozhoduje.

Kampaňování z poslaneckých lavic před zraky médií je sice levné a přitažlivé, avšak dlouhodobě ošidné. Za chvíli se totiž beze změny scénáře přenese do ulic a do světla reflektorů předvolebních studií. Tím se však maže rozdíl mezi vládnutím, odpovědností výkonu funkce a přetahováním za jakoukoliv cenu o voličův hlas. Zatím se ukazuje, že získávat na této bojové náladě mohou představitelé menších stran a jejich mimoparlamentní vyzyvatelé. Druhým mohutným táborem, jehož řady posilují, jsou odhodlaní nevoliči.

Otázkou je, zda právě toto si přáli straničtí stratégové, když v lednu zaveleli na zteč v poslaneckých lavicích.

Komentář vyšel v Lidových novinách