Vylezl jsem na Emu a kousal železo
Když přijede Pražák do Ostravy, samozřejmě pase hlavně po tom, co doma nemá. Teď nemyslím pivo Ostravar. Myslím například festival s ukrutně světovým jménem Colours of Ostrava, po našem (vlastně po jejich) Kolorsy. Jo, a pak taky tohle:
Tak v Praze v první řadě nemáme sopku. Činnou. Vylezl jsem na ni. Ten sopouch pod vrškem fakt pekelně smrdí, prý ne pořád tolik, ale asi jsem měl kliku, bylo zrovna po dešti a vedro, možná to bylo tím, nevím. Halda se jmenuje Ema. (Pro místní to je, jako bych Pražákům vysvětloval, že most se jmenuje Karlův. Ale snad tenhle blog přežijou).
Čuchl jsem si k haldním plynům, a to jsem neměl dělat. Cedule Vstup na vlastní nebezpečí není pod kopcem jen tak pro legraci. (Ema se teď zlobí. Pár dní nato ji dokonce úplně zakázali, nesmí se tam.)
Z Emy je krásný výhled, například na Novou huť alias ArcelorMittal. Blíž už bych ale radši nechodil.
V Praze jsou tunely, ale ani jeden důl. I ten jediný, umělý v Národním technickém muzeu, je teď mimo provoz. S báňskými orgiemi v ostravsko-karvinském revíru se to absolutně nedá srovnávat. (Důl Michal v Michálkovicích, přístupný turistům.)
Zpod Ostravy se uhlí nedobývá už 17 let, ale pořád je ho tam dost, takže není vyloučené, že se horníci jednou do práce vrátí.
Ve městě mezitím na plachtách, přetažených přes otlučené fasády, svítí zuby reklamních lidí.
Obchodní centrum v centru. Malá Hanoj.
Zezdola: Downtown of Ostrava, Colours of Ostrava (tam někde v zeleni), Slezskostravský hrad (vlevo), Nová huť, Beskydy. Tohle vidíte ze 73 metrů výšky radniční věže.
Katedrála Božského Spasitele a za ní vyhaslá Dolní oblast Vítkovic. Všimněte si, že čas na věžích se liší o 40 minut. Za kostelem raší příšerně velké nákupní a jiné centrum Nová Karolina. (To v Praze máme taky!)
Do Dolní oblasti Vítkovic se smí. O sobotách a nedělích každé dvě hodiny na túry s hornicko-hutnickým vůdcem.
Tolik železa pohromadě jsem neviděl za celý život. Cítil jsem ho v ústech.
Těšilo nás!
Tak v Praze v první řadě nemáme sopku. Činnou. Vylezl jsem na ni. Ten sopouch pod vrškem fakt pekelně smrdí, prý ne pořád tolik, ale asi jsem měl kliku, bylo zrovna po dešti a vedro, možná to bylo tím, nevím. Halda se jmenuje Ema. (Pro místní to je, jako bych Pražákům vysvětloval, že most se jmenuje Karlův. Ale snad tenhle blog přežijou).
Čuchl jsem si k haldním plynům, a to jsem neměl dělat. Cedule Vstup na vlastní nebezpečí není pod kopcem jen tak pro legraci. (Ema se teď zlobí. Pár dní nato ji dokonce úplně zakázali, nesmí se tam.)
Z Emy je krásný výhled, například na Novou huť alias ArcelorMittal. Blíž už bych ale radši nechodil.
V Praze jsou tunely, ale ani jeden důl. I ten jediný, umělý v Národním technickém muzeu, je teď mimo provoz. S báňskými orgiemi v ostravsko-karvinském revíru se to absolutně nedá srovnávat. (Důl Michal v Michálkovicích, přístupný turistům.)
Zpod Ostravy se uhlí nedobývá už 17 let, ale pořád je ho tam dost, takže není vyloučené, že se horníci jednou do práce vrátí.
Ve městě mezitím na plachtách, přetažených přes otlučené fasády, svítí zuby reklamních lidí.
Obchodní centrum v centru. Malá Hanoj.
Zezdola: Downtown of Ostrava, Colours of Ostrava (tam někde v zeleni), Slezskostravský hrad (vlevo), Nová huť, Beskydy. Tohle vidíte ze 73 metrů výšky radniční věže.
Katedrála Božského Spasitele a za ní vyhaslá Dolní oblast Vítkovic. Všimněte si, že čas na věžích se liší o 40 minut. Za kostelem raší příšerně velké nákupní a jiné centrum Nová Karolina. (To v Praze máme taky!)
Do Dolní oblasti Vítkovic se smí. O sobotách a nedělích každé dvě hodiny na túry s hornicko-hutnickým vůdcem.
Tolik železa pohromadě jsem neviděl za celý život. Cítil jsem ho v ústech.
Těšilo nás!