Bruno Dionis du Séjour, starosta západofrancouzské obce Gajac, požaduje, aby vesnické zvuky jako bučení dobytka a zvonění zvonů byly zaneseny na seznam národního dědictví. Chce zamezit tomu, aby obyvatele - například kvůli kohoutímu kokrhání - žalovali jejich sousedi, podle starosty „většinou městského původu“. To není žádná teorie, takový spor francouzský soud skutečně řeší. Na lavici obžalovaných galský kohout.

„Pro vesničana je ponižující být vláčen k soudu někým, kdo přišel zvenku. Já se také při návštěvě města nedomáhám toho, aby zrušili semafory a auta,“ cituje pana starostu tisk.

U nás problematiku rurální akustiky řešíme z opačného konce. Tradičním zvukem českého venkova je víkendové vytí žacích strojů a cirkulárek; ale obce, místo aby ho chránily jako národní stříbro, tak se ho pokoušejí zneškodnit takzvanými sekačkovými vyhláškami: V neděli ani ťuk!

Pažit hodiny a hodiny bezostyšně bují, zatímco nad vesnicí se vznáší mrtvolný, ubíjejíci „klid“, jen tu a tam přerušený skřípěním zubů nad neposečenými trávníky. Občas to někdo nevydrží a nastartuje motor, to radši riskne pokutu, než se poddat totalitě ticha. Svoboda sekání je otázkou lidské důstojnosti. Toho bohdá nebude, aby u nás o nedělích chcípnul pes!