S novým politickým uspořádáním po Listopadu 1989 nastal i obrat ve vnímání občanských práv a svobod, mezi nimiž zaujímá významné místo právo na svobodný rozvoj osobnosti. Již v roce 1990 se Československo připojilo ke státům, které přijaly Úmluvu o právech dítěte, jež v rámci naší legislativy představuje nadzákonní právní normu. Díky tomu se závazným úkolem našich škol stala mimo jiné i výchova ke svobodě. Aby takovému úkolu mohly školy dostát, potřebují „svobodného“ učitele.
„České školství se pomalu propadá na dno.“ Těmito slovy uvedla 11. prosince v Lidových novinách Pavla Kubálková svůj článek přinášející informaci o špatných výsledcích českých žáků 4. a 8. tříd v mezinárodním průzkumu TIMSS (Trends in International Mathematics and Science Study). Přestože dopadli naši školáci ve srovnání s rokem 1995 hůře, nebylo by asi vhodné vyvodit si na základě výsledků mezinárodního průzkumu představu o úpadku našeho školství. Nejvýraznější zhoršení bylo zjištěno u žáků 4. tříd v matematice, což budí v naší školské tradici akcentující v prvé řadě český jazyk a matematiku zákonitě paniku. Přitom je třeba vzít v úvahu skutečnost, že v roce 1995 byl 1. stupeň základní školy ještě čtyřletý, takže výstupy z tehdejšího 4. ročníku odpovídají výstupům ze současné 5. třídy. V žádném případě se však nechci připojit k hlasům, volajícím po „dobré“ tradiční české škole, která v posledních dvou desetiletích vzala za své. Spíše se připojuji k těm, kteří tvrdí, že česká společnost přichází s reformou školství se zpožděním. A navíc nepřipravená.