Před nedávnem mě zaujal případ patnáctiletého chlapce, který nikdy nechodil do školy. Jeho rodiče byli obžalováni z ohrožování výchovy dítěte, avšak krajský soud je v odvolacím řízení zprostil obžaloby, neboť podle něj nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Rodiče totiž vzdělávali syna doma. Tím sice porušili svou povinnost stanovenou školským zákonem, avšak nikoli závažným způsobem, jak usoudil senát.

Z dostupných informací vyplývá, že se ze strany rodičů ani nejednalo o zanedbávání péče o školní docházku syna, nýbrž o záměrné ochránění svého dítěte před školou. Prvních pět let povinné školní docházky svého syna řešili formou domácího (tzv. individuálního) vzdělávání, které školský zákon umožňuje. Pro období druhého stupně našli rodiče také způsob, jak domácí výuku pro svého syna právně ošetřit, a to údajným pobytem v zahraničí, neboť v takovém případě je podle školského zákona přípustná. Při přezkušování syna na konci osmého ročníku v jeho domovské škole, jejímž žákem nadále zůstával po celou dobu „pobytu v zahraničí“, vyšlo podvodné jednání rodičů najevo, čemuž vzápětí následovalo trestní řízení. Jeho výsledek – očištění rodičů – však pobouřil řadu pedagogických odborníků, neboť v něm vidí nebezpečný precedens pro další rodiče, kteří nechtějí posílat děti do školy.

Na rozdíl od pobouřených pedagogických odborníků považuji verdikt odvolacího soudu za precedentní potvrzení toho, že prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte mají rodiče a nikoli stát prezentovaný školou. Jestliže tedy rodiče, obecně vzato, zabezpečí dítěti vlastními silami vzdělání lepší či alespoň srovnatelné s tím, které by byli s to zajistit prostřednictvím školy, pak jejich stíhání z hlediska trestněprávního anebo i přestupkového jde proti zájmům dítěte, jak koneckonců potvrdil výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu.

Kromě pobouření vyvolal uvedený případ také volání po změně zákona a zpřísnění podmínek individuální výuky. Jsem přesvědčen o tom, že tento postoj spíše prozrazuje povýšenost pedagogů nad rodiči a z ní plynoucí neochotu připustit, že vzdělávání uskutečňované prostřednictvím rodičů může být srovnatelné se školním vzděláváním či nedejbože lepší. Dokonce se domnívám, že by se zde dala vystopovat obava z odhalení nedostatků v práci učitelů.

Čím déle sleduji školní výuku očima rodiče či pouhého vnějšího pozorovatele, tím více nabývám přesvědčení o její zbytečnosti, a to v případě, že se nejedná o školu výjimečnou, anebo za podmínky, že jsou rodiče schopni zajistit vzdělávání jiným způsobem. Dennodenní stížnosti středoškoláků, těch přemýšlivějších, že jim výuka ve škole téměř nic nedává, a tvrzení, že jediný její smysl vidí pouze ve výsledné maturitní zkoušce, která je nezbytnou podmínkou „konečně smysluplného“ vzdělávání na vysoké škole, vnímám jako vážný signál.

Jestliže výuka probíhá formou diktování zápisků nebo modernějším promítáním slidů a jejich opisováním, což žáci mnohdy ani nestíhají, jestliže výuka postrádá cíl spočívající ve zasvěcování do tajů a úkolů jednotlivých disciplín a ulpívá na formálním odučení a vyzkoušení učiva, které je záhy zapomenuto, nelze na výtky žáků či studentů reagovat jinak než s plným porozuměním. K čemu je užitečná výuka fyziky, kdy mnohdy ani „jedničkáři“ pořádně nevědí o čem je řeč, pouze silou svého intelektu dokáží aplikovat vzorce ze sešitu při řešení příkladů? K tomu, aby zůstalo povědomí o tom, že existují jakési Newtonovy, Kirchhoffovy či Faradayovy zákony bez jakékoliv stopy po jejich pochopení? Kolik absolventů středních škol není s to vysvětlit podstatu čtyřválcového motoru, natožpak elektromotoru na trojfázový proud!

Nakonec tedy dospívám k názoru, že je účast na školní výuce často ztrátou času, neboť to, co se v ní odehrává, nevede ani k rozvoji osobnosti, někdy dokonce spíše k její deformaci a ke znehodnocování samotného vzdělávání. V tomto tvrzení se můžu opřít o vlastní zkušenosti při práci se studenty pomaturitního studia. Všichni z nich byli více či méně poznamenání předchozím školním vzděláváním, což se projevovalo v prvé řadě odporem k některým vzdělávacím oborům (často ke většině) anebo ke vzdělávání vůbec. Dále, a to považuji za velmi závažné, pociťovali nedůvěru k jakýmkoli formám učení, které nebyly spojeny s donucováním a se strachem.

Práce učitelů, kterou lze na školách sledovat, se nijak výrazně neliší od té, kterou jsem vídal před třiceti lety coby žák. Očekávat tedy podstatné změny v této oblasti asi v brzké době nelze. Pokud učitelé nepracují na svém osobním růstu a upadají do rutiny spojené s nezájmem o potřeby žáků, nemůže se pak škola vymanit ze stylu, který kritizoval již Komenský před více než tři sta lety. Samozřejmě existují výjimky, ale ty nejsou všem dostupné. Proto by bylo na místě, aby byly vytvořeny podmínky pro individuální formy vzdělávání na všech stupních našeho školství, čímž by bylo umožněno získat kvalitnější vzdělání alespoň těm, jejichž rodiče o to usilují a mohou jej zabezpečit. (V současné době probíhá pokusné ověřování individuálního vzdělávání na 2. stupni základní školy, a to na pěti školách.)

Vyšlo v časopise Rodina a škola

P.S.
Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněl na pasáž z knihy Rok na kanadské vsi od Josefa Novotného, který před čtyřiceti lety strávil v roli učitele rok na škole v západní Kanadě:

„Dnešní škola je naprostý nesmysl,“ rozčiloval se jeden řečník na závěrečném zasedání. Je to brontosaurus, který přežil z doby ledové, zapomněl umřít a svět zatím udělal skok dopředu měřitelný světelnými roky. Je to plýtvání pracovními silami, které by se mohly uplatnit jinde.
Učitelské povolání přitahuje nenormální charaktery, které si na mladé generaci vybíjejí vlastní potlačené choutky a životní neúspěchy. Učitelé svým postavením ve třídě se stávají samolibými diktátory, kteří si o sobě myslí, že jsou strašně důležitým středem všeho dění na světě. A zatím postupně klesají pod úroveň svých žáků.
A protože jsou takoví, potlačují přirozené talenty mládeže a brzdí jejich rozvoj. Nejvyšší čas, aby se tato stará škola octla na hromadě starého haraburdí a začal se na ní usazovat prach. Nikdo ji nebude postrádat, nikdo ji nebude litovat.

(Josef Novotný: Rok na kanadské vsi, Orbis, 1973, str. 111)