„Podle nyní platného zákona je „nekvalifikovaný“ každý pátý učitel,“ píše MF Dnes 6. září ve svém článku „Učitelé bez vzdělání budou učit dál“ a dotýká se tak problému, který zajisté nepatří k zanedbatelným. 20 % učitelů bez předepsané kvalifikace už představuje významnou část. Jistý podíl z nich zaujímají učitelé, kteří se sice pedagogickou kvalifikací mohou prokázat, ale podle zákona o pedagogických pracovnících z r. 2004 (dvojčete školského zákona) však neodpovídající vykonávané pedagogické činnosti, např. učitelé s aprobací pro 2. stupeň ZŠ či pro střední školu působící na 1. stupni základní školy apod. Další skupinou jsou učitelé bez pedagogického vzdělání, kterým bylo místo ve školství nabídnuto z důvodu nedostatku formálně kvalifikovaných odborníků. A nejedná se pouze o učitele cizích jazyků a informatiky, ale spousty dalších oborů. Mnohdy je pro školu, převážně střední, požehnáním, podaří-li se jí sehnat kvalitního odborníka z praxe, který je ochoten podělit se o znalosti a zkušenosti.

Tvůrci zákona o pedagogických pracovnících s vizí plné kvalifikovanosti našeho školství dali školám lhůtu – od roku 2010 mohou na nich vyučovat pouze učitelé splňující předepsanou kvalifikaci pro danou funkci. Zákonná výjimka, že na školách budou moci také působit ti, kteří do stejného termínu započnou se studiem k získání plné kvalifikace a toto studium ukončí, měla podnítit nekvalifikované učitele k oficiálnímu vzdělávání. „Čeští učitelé však nikdy nebyli k doplňování vzdělání vstřícní, bylo potřeba nad ně pověsit Damoklův meč,“ vyjadřuje se k záležitosti právník Michal Trunda z oddělení péče o pedagogické pracovníky na ministerstvu školství. Jenže naplnění litery zákona narazilo na překážku – učitelé nemají šanci studium zahájit.

V žádném případě nejde o novinku, problém se táhne dlouhá léta. Již na začátku devadesátých let, kdy byl náhlým přechodem od výuky povinné ruštiny k jiným cizím jazykům vyvolán nedostatek dalších jazykářů, neexistovala možnost řádného studia při zaměstnání. Byl-li však nekvalifikovaný učitel přijat k dennímu studiu např. na pedagogické fakultě v Praze, musel se v podstatě rozhodnout, buď studovat, anebo pracovat. Individuální studijní plán nebyl v takovém případě povolován s odůvodněním, že škola, na níž učitel působí, může přece školní rozvrh přizpůsobit jeho studiu. Doposud žádná z pedagogických fakult neumožňuje externí studium učitelství jednotlivých předmětů (kromě pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, která před dvěma lety otevřela učitelství němčiny pro ZŠ).

Přitom pedagogické fakulty organizují dálkovou formou tzv. rozšiřující studium určené k získání další aprobace. Podmínkou přijetí je však již absolvované učitelské vzdělání na magisterském stupni. Možná by tedy ze strany pedagogických fakult stačila pouze ochota k řešení problému, jak umožnit učitelům bez kvalifikace cestu k dosažení předepsaného vzdělání. Myslím, že vzhledem k poslání těchto fakult se jedná o jejich povinnost. Bohužel však díky autonomii vysokých škol neexistuje nástroj, jak je přimět k řešení tohoto problému.

Jestliže na jedné straně mladí absolventi pedagogických fakult nemají ve velké míře zájem o práci ve školství, a to nejen z důvodů finančních, a na druhé straně působí na školách řada učitelů bez požadované kvalifikace, s jejichž výkony jsou ředitelé škol spokojeni, pak je skutečně zapotřebí využít zájmu těchto lidí a udělat vše pro to, aby měly školy i nadále možnost s nimi počítat. Ministerstvo školství sice již připravuje novelu zákona, která by lhůtu z roku 2010 posunula o pět let, avšak jsem přesvědčen o tom, že řešením by bylo až přepracování celého systému zákonného nabývání kvalifikace, který by zahrnoval i další alternativy.

Vždyť na našich vysokých školách připravujících budoucí učitele panuje naprostá nejednotnost v koncepcích studijních oborů. Nejenže vedle sebe souběžně existují zcela rovnocenné jednooborové i dvouoborové učitelské studijní obory, u nichž spočívá rozdíl v dosažené kvalifikace pouze v tom, že absolvent dvouoborového studia získává za stejnou dobu studia stejně hodnotnou aprobaci pro dva předměty, ale vyskytují se i případy paradoxnější. Absolventy některých jednooborových magisterských učitelských oborů, kteří na rozdíl od studentů dvouoborového studia pět let soustředili svou pozornost výhradně na jednu disciplínu, bude muset ředitel střední školy, tj. i učiliště, vykazovat coby nekvalifikované, protože oněm studijním oborům byla udělena (nejspíše z byrokratické rozmařilosti) pouze nálepka: učitelství pro základní školy.

A jaké nevídané možnosti navíc přináší strukturování studia na bakalářský a magisterský stupeň, a to nejen co do kombinací, ale též variací vzdělávacích cest včetně zahraničních pobytů. Bude moci bakalář, absolvent jednooborového studia matematiky na matematicko-fyzikální fakultě vyučovat matematiku na základní škole? Ne, a ani by mu nebylo povoleno studovat tzv. pedagogické minimum. A pokud by měl k tomu ještě ukončené další jednooborové bakalářské studium, třeba anglický jazyk na filozofické fakultě? Také ne, přestože ve srovnání s absolventem čtyřletého magisterského studia učitelství matematiky a angličtiny pro 2. stupeň ZŠ získal s velkou pravděpodobností o něco hlubší vzdělání v obou oborech.

Jak je patrno, neprozíravé zakotvení dílčích požadavků přímo do zákona neumožňuje pružné reagování na aktuální potřeby a způsobuje potíže na mnoha místech. Vezmeme-li v úvahu, že učitelské povolání nepatří ani k lukrativním ani k atraktivním, pak nevytvoření vhodných podmínek pro každého pedagogicky nadaného jedince včetně studijních možností a uznání nejrůznějších forem vzdělání, lze považovat celospolečensky za ztrátové. Nevisí nakonec tedy Damoklův meč spíše nad samotným ministerstvem školství?