S letošním školním rokem, oficiálně pro naše školství přelomovým, by se měla začít ukazovat nová tvář škol. Otázkou zůstává, zdali k tomu skutečně dochází. Jako rodič, a to myslím dosti zvídavý, žádnou podstatnou změnu nezaznamenávám. Doposud ve většině případů vytvářely základní rys školy prověrky, zkoušení, kontrolní práce, také související obavy, strach, stres. Jakoby známky byly mottem vzdělávání. I má zkušenost z pedagogických rad, kterých jsem měl možnost se kdy zúčastnit, potvrzuje (vyjma waldorfské školy), že akt klasifikace představuje nejdůležitější moment školy, přímo posvátný rituál.

Známka se totiž v průběhu dlouhých desetiletí stala v rukou učitelů nástrojem moci, prostřednictvím něhož jsou nejen přidělovány štítky „chytrý“, „hloupý“, „průměrný“, ale pomocí známek lze rozhodovat o osudu druhých. Někdy jen nepatrně, někdy dosti výrazně. Jak morálně na výši pak musí být učitel, aby se nenechal oslnit mocí a nesklouzl do jejího opojení? Každý určitě zažil situace, kdy si učitel pohrával s žákem jako kočka s myší.

Spočívá-li cíl školního vzdělávání v naprosté poslušnosti, schopnosti přetvářky, podlézání, neochotě pomáhat, pak nevyzrálá osobnost v roli učitele zaručuje úspěch. Hlavně poslušnost se cení. Ještě nedávno jsem byl svědkem toho, jak dítka ve čtvrté třídě seděly v lavicích s řádně založenýma rukama za zády. Holčičky jedničkářky uměly i lordózy srovnat do laťky, aby dokázaly, že se jim ostatní nemůžou vyrovnat.

Ale zpět ke známkám. Lze je vůbec považovat za dostatečné měřítko školních výsledků? I přes maximální snahu o objektivnost a spravedlnost poctivých učitelů, zůstává známka pouhým jednostranným posouzením. Nezapomenutelný se pro mě stal výraz radosti žáků, zvyklých spíše na horší známky, když poprvé četli vysvědčení se slovním hodnocením. Najednou se necítili zahanbeni a poníženi jako dříve, ale vnímali dokonce vlastní individuální hodnotu. A o to přece jde.

Aby se osobnost mladého člověka mohla řádně rozvíjet, potřebuje v prvé řadě porozumění a podporu. To však lze v rámci hodnocení ve škole vyjádřit pouze individuálně, slovně. Známky bývají navíc často využívány k motivaci žáků, k odměňování či trestání. Jenže stěžejní motivací i odměnou by při vzdělávání mělo být samotné poznávání a učení. Vždyť člověk je svojí podstatou bytost zvídavá a lačná po nových informacích.

Dají-li učitelé výuce skutečně smysluplný obsah, nebudou potřebovat známky k ovládání žáků. Záleží tedy na nich: buď radost z práce dětí, anebo potěšení z moci nad nimi. Samotná reforma totiž známky neruší.