„Paní učitelka nás už nebude učit,“ oznámila dcera po příchodu ze školy. Upřímně řečeno, docela mě zpráva potěšila. „Chce být doktorkou,“ znělo vysvětlení, „asi chirurgyní. Povídala, že bude muset začít studovat. Jako učitelka si prý moc nevydělá.“ Osobním sdělením paní učitelky, pravděpodobně souvisejícím s aktuální informací médií o plánované stávce učitelů, bylo dáno leccos nepřímo najevo, nejen povzdech nad výdělkem.

Vlastní osobnost učitele představuje nejdůležitější nástroj, kterým se školní výchova a vzdělávání uskutečňují. A působí komplexně, což jsme schopni vyhodnotit až v dospělosti. Každý si může provést rekapitulaci zkušeností se svými učiteli. Radka Kvačková se v Lidových novinách zabývala kvalitou učitelů v celostátním měřítku a došla k závěru, že dobrých učitelů je asi jedna třetina. Vzlyky nad nedostatečným finančním ohodnocením, jež často slyším, pocházejí vesměs z úst učitelů, kteří spadají do zbylé dvoutřetinové části.

Při uvážení významu školy pro celý život jedince není ocenění práce učitelů nijak výrazné. Nutno ale podotknout, že s platovými podmínkami je obeznámen každý, kdo do školství vstupuje. Jejich hodnocení se samozřejmě liší. Co se v Praze považuje za urážející podhodnocení, je v jiném regionu vnímáno jako slušný plat. „U nás v obci patří učitelé k obyvatelům s nejvyššími platy,“ vyslechl jsem nejednou. Pokud má však mladý pražský učitel zaplatit za bydlení 15 tisíc měsíčně, na další živobytí mu zbývá skutečně už jen mrzká částka.

Dosti se hovoří o tom, že mnozí absolventi učitelských studijních oborů do školství nenastupují. Otázkou zůstává, zda by se z nich stali dobří učitelé nebo zda vůbec někdy bylo jejich cílem stát se učiteli. Učitelské studijní obory totiž tvoří z hlediska motivace velmi často pouze alternaci k neučitelským oborům, které jsou vyhrazeny omezenějšímu počtu z řad zájemců. Vedle toho je možné se setkat s jevem, nikoli výjimečným, kdy si studenti neučitelských oborů zapisují předměty, jejichž absolvováním získávají pedagogickou způsobilost (plus využitelné kredity). „Když neseženu lepší místo, tak můžu jít alespoň učit,“ argumentují někteří.

Za nejzávažnější část problému považuji odchod kvalitních učitelů, skutečných i potenciálních, do jiných profesních sfér. Vinu ale tolik nevidím v platových tabulkách, nýbrž ve špatné školské politice, a to až po komunální úroveň. (Zřizovateli „státních“ škol jsou kraje a obce.) Nebo snad není reálné podniknout takové kroky, které by pomohly pedagogicky nadané jedince na školách udržet popřípadě je do školství nalákat, jako např. zajištění bydlení, vybavení moderní technikou, příspěvky na vzdělávací materiály, podpora cestování, volné vstupy do muzeí atd.?

Celá situace je samozřejmě složitější, neboť důvody odchodu mimořádných učitelů ze škol nebývají v prvé řadě existenční, nýbrž personální. Pokud se v běžné, tradiční škole objeví nový tvůrčí pedagogický talent a nepřizpůsobí se zaběhnutým a léty osvědčeným postojům, tj. „nepochopí-li“, že bylo naivní chtít mrhat svým talentem kvůli „cizím, nevychovaným a nevděčným spratkům a samozřejmě bez jakéhokoli finančního ohodnocení“, je brzy vypuzen. Proti intrikám uvnitř pedagogického sboru nezmůžou většinou ani jednotní rodiče vůbec nic.

Na druhé straně představuje školství též oblast přílivu nových sil odjinud. Případy, kdy jsou uchazeči o učitelské povolání motivováni prázdninami a kratší dobou přímé pracovní činnosti, ponechám stranou. Do řad pracovníků pomáhajících profesí, mezi které pedagogické povolání nejspíše patří, se rekrutují rovněž lidé, jež osud přiměl přehodnotit životní hodnoty a hledat nové oblasti svého uplatnění. Jenže těm bohužel naše pedagogické fakulty nenabízejí téměř žádnou možnost studia při zaměstnání. A když už, tak s nimi dokáží jednat velmi nedůstojně, což mi nedávno opět připomněly vychovatelky z dětského domova (žádná uhihňaná děvčata, leč spíše novopečené babičky): „Představte si, on – docent – zakončil přednášku z etické výchovy tím, že jak se tak dívá kolem, tak to bylo asi vyhazování perel.“ Možná ale patří pokorné snášení urážek k řádné pedagogické průpravě, čímž její jinak velmi formální obsah získává punc obtížnosti.