Nedávno skončily Vánoce a nejznatelnější stopu zanechaly nejen v duších dětí, ale především v jejich pokojích. Vždyť „splnění“ dětských přání formou nejrůznějších dárků, a to ve stále hojnější míře, je vesměs ústředním tématem Štědrého dne většiny rodin. Jenže neobdarováváme v souhrnu svá milovaná dítka něčím, co by se dalo označit danajským darem?

Nahlédněme na úvod do běžného dětského pokoje. Vybral jsem pokoj tříletého chlapce. Skříňky, regály, krabice, pytle, mezery mezi jednotlivými kusy nábytku a jiné prostory jsou zaplněny, místy přímo napěchovány hračkami. Stovka plyšových zvířátek, od malilinkých kočiček až po více než metrového medvěda, stovka aut a autíček zhotovených z nejrůznějších materiálů a na nejrůznější způsoby, desítky leporel, napodobeniny rozličných nářadí, o jejichž účelu nemá dítě většinou ani ponětí, hudební nástroje, tucty všelijakých figurek a postaviček v rozmanitých pozicích, stavebnice různého druhu, sportovní náčiní, bezpočet sad pastelek, fixů, barev, CD-přehrávač, přenosný DVD-přehrávač včetně bohaté dětské mediotéky, a spousta dalších a dalších předmětů vytvářejí atmosféru prostoru, v němž má chlapec pobývat. Místo budí dojem přeplněného, neuspořádaného skladiště.

A sem, do moderní vymoženosti pojímané jako „domácí svět hraní“, bývá dítko ze sféry obývané dospělými vykazováno se všemi svými věcmi. Této snaze se často vzpírá, stejně jako snad každé jiné dítě předškolního věku, a dospělým pečovatelům je stále v patách. A pokud s sebou nepřináší některé ze svých věcí, bez jakýchkoli zábran promění v předmět ke hraní cokoli z věcí dospělých, což na jejich straně obvykle vzbuzuje nevoli a hněv. Proč dítě nechce zůstávat ve svém pokoji a poslušně si tam hrát? Jeho přirozená touha směřuje jinam, k dospělým, do jimi reprezentovaného „světa skutečnosti“, k spoluúčasti na obyčejném dění dne a k pozvolnému získávání většího a většího podílu na péči o vše, co je nezbytné, samozřejmě v mezích svých dětských možností.

Dítě kupodivu poměrně dobře vnímá, které činnosti souvisejí s běžným udržováním života, a právě ty se snaží nápodobou a prostřednictvím hry naučit. (Rodiče znají jistě z vlastní zkušenosti, že v době, kdy vykonávají nějakou práci, dítě si samostatně hraje. Ale ve chvíli, kdy rodič práce zanechá a sáhne třeba po časopise či knize, začne dítě „zlobit“.) Dětskou hru můžeme v tomto ohledu považovat za ekvivalent práce dospělých a určitě není správné ji degradovat na pouhopouhé neplodné hraní. Čím bohatší nabídce činností dospělých je dítě přítomno, tím pestřejší herní aktivity může rozvíjet. Při přetechnizovaném životním stylu současné doby jsou děti „obírány“ o stále více činnostních vzorů a také příležitostí elementárního poznávání, avšak na druhé straně jsou „zavalovány“ hračkami, které bez předloh ze skutečného života dospělých ztrácejí často svůj základní účel.

Dětský pokoj představuje skladiště věcí, které dítě z velké části nepotřebuje a o nichž vzhledem k jejich množství nemá ani ono, ani nikdo z dospělých ucelený přehled. Přesto je třeba i v tomto skladišti dokazujícím blahobyt našeho dítěte udržovat určitý pořádek, což v silách malého dítěte zajisté není. Dítě-vlastník tak ponechává správu svých věcí jiným a mnohdy jeho celá dětská léta provází: Tohle všechno mám, o nic se však nestarám. Do dalšího života si v sobě odnáší vedle absence pocitu zodpovědnosti taktéž informaci, že hromadění věcí, aniž by nám byly nějak k užitku, je natolik důležité, že tvoří jeden z životních cílů. Z dítěte již nevyrůstá pouze „homo consumens“, ale navíc ještě „homo cumulans“.

Hračky, které dítě hromadí ve svém pokoji, tvoří stále důkladnější napodobeniny skutečných předmětů a zařízení. Ještě dříve, než byly zakoupeny, přitahovaly svou roztomilostí pohled dospělého a současně jej svou věrohodností přesvědčily o vhodnosti a nezbytnosti ke hraní dítěte. Jenže dítě je vybaveno úžasnou schopností fantazie a např. z obyčejného klacíku dokáže ve svých představách vytvořit nejen tucty předmětů, ale i živé bytosti. Čím dokonalejší je vyhotovení hračky, tím méně fantazie musí dítě vyvinout, a tak i jeho myšlení je méně rozvíjeno. Jednoúčelové hračky vnucují jen jeden způsob užití, čímž dítě omezují a také unavují či přímo zneklidňují, neboť je nuceno hledat mezi nimi nejvhodnější předmět k zamýšlené hře. „Dokonalé“ hračky tedy nejen brání rozvoji obrazotvornosti, ale mohou dokonce pro dítě představovat stresující faktor.

Ale již samotné obrovské množství hraček může působit coby zatěžující faktor. Pro zdravý život člověka hraje významnou roli řád. Od nejútlejšího věku si dítě osvojuje pravidla, podle nichž je svět okolo něj uspořádán. Nepřiměřené množství hraček nelze přehledně uspořádat a zmatek v těchto věcech určených dítěti, který spíše narůstá než ubývá, dítě znejišťuje. Takové dlouhodobé negativní působení na dítě se potom promítá do jeho vývoje a může se stát jednou z příčin mnohých potíží jak ještě v dětském věku, tak i později v dospělosti. Jenže najít a zachovávat zdravou míru v množství hraček našich dětí lze jen velmi obtížně, neboť tlaky ve společnosti působí opačným směrem. Přesycenost dětí hmotnými statky je zahalena pocitem zadostiučinění, že svým potomkům dopřáváme jen to nejlepší. To pak má za následek naši lehkovážnost, o níž se domnívám, že může být pro naše děti a ve výsledku i pro nás dospělé zhoubná.


Napsáno pro časopis Rodina a škola