Kniha Olina Jurmana „Převrat“ s podtitulem „Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“ (Praha, Česká citadela, 2019) jistě stojí za přečtení. Tato kniha ale není objektivní, vědeckou monografii. Vybírá sice různá svědectví a materiály, tváří se objektivně a nechává čtenáře, aby si udělal sám úsudek, avšak řadí výpovědi a dokumenty tak, aby evokovaly představu jakéhosi tajemného spiknutí. V tomto ohledu musím plně souhlasit s Václavem Žákem (viz jeho článek „Kdo rozhodl Listopad“ v Listech č. 1/2020). S Jurmanovou knihou zde polemizovat nechci, Žákovy námitky považuji za dostatečné. Chci se zamyslet nad něčím jiným: má „spiklenecká“ teorie, kterou naznačuje Jurman a jeho spoluautoři nějaký reálný základ?
Rozsáhlý článek Petra Druláka a Jana Kellera „Proč konzervativní socialismus“ (Právo, 14. 5.) obsahuje mnoho podnětných myšlenek a námětů k přemýšlení. S některými tvrzeními souhlasím, s jinými už méně – ale to teď není podstatné. Chci se zastavit pouze u jedné věty: „Je třeba rehabilitovat pojmy jako národ, stát a hranice, které liberálové obou břehů buď odmítají, nebo považují jen za nutná zla.“ Petr Drulák a Jan Keller tedy chtějí budovat svět i nadále na bázi národních států, které sice budou mezi sebou kooperovat, ale budou jasně od sebe odděleny hranicemi a nenechají si omezovat svou suverenitu.
Opakovaně jsem vystoupil jak proti odstranění sochy maršála Koněva, tak proti památníku vlasovcům v Řeporyjích. Nepokládám ani za rozumné, že část ulice Pod Kaštany před ruským velvyslanectvím byla přejmenovaná na Náměstí Borise Němcova.
Blíží se 75. výročí konce druhé světové války. Dnes také již žije jen málo lidí, kteří si ještě druhou světovou válku skutečně pamatují; a i pokud žijí, byli tenkrát většinou ještě dětmi.
Tak jako po každé velké katastrofě, i v roce 1945 se lidé domnívali, že právě skončená válka byla tou skutečně poslední; ve většině evropských států, kterých se válka dotkla, nastal posun doleva. Mnoho lidí věřilo, že socialismus (pod kterýmžto pojmem si ale každý představoval něco jiného) je lékem na všechny neduhy. Lidé chtěli věřit, že svět se nachází v „roce nula“ a nyní lidstvo konečně vykročí tou „správnou“ cestou, na jejímž konci – který se nejevil jako příliš vzdálený – vstoupí konečně do rajské zahrady Eden.