„Kdo byl nalevo, už je napravo, kdo byl napravo, už je nalevo. Kdo byl ve středu, už je ve čtvrtek…“ Takhle to zpíval ve své písničce z 90. let Jan Vyčítal. Asi tehdy ani netušil, jak prorocká to jednou budou slova.

Bývaly doby, kdy to v České republice bylo snadné. Politika se dělila na pravici (ODA, ODS a od ní oddělená Unie svobody), levici (sociální demokracie a od nich ještě dále nalevo komunisté – ti však strávili jeden a půl dekády po roce 1989 v pozici strany, která není „salonfähig“) a střed (KDU-ČSL, časem Zelení, Věci veřejné atd.). Pravda, do toho ještě do roku 1998 strašili Sládkovi republikáni, ale i oni se počítali spíše mezi politický bizár než mezi smysluplné síly.

Nakonec se vždycky otevírala poměrně jednoduchá matematika: Vládnout bude ODS či ČSSD v koalici se středovými stranami. Tedy kromě jediné výjimky, kdy do tohoto celkem přirozeného uspořádání hodili společně vidle Václav Klaus a Miloš Zeman (opravdu někdy někdo věřil, že jsou „protivníci“?) a rozdělili si stát podle opoziční smlouvy. Obecně to tak nějak kostrbatě, ale přece fungovalo.

Jenomže časy se mění – a s nimi i preference voličů. Jednak proto, že se mění samotný svět, v němž vyvstávají nové problémy a výzvy, které už pravolevé spektrum těžko obsahuje (globalizace, nadnárodní organizace typu Evropské unie, ale třeba i problémy sexuálních či jakýchkoli jiných menšin). A jednak proto, že voliči začali být otrávení nekonečnými hádkami a spory, politikou „arcinepřátelství“ mezi vládou a opozicí atd., k čemuž notně přispívalo „přeběhlictví“ a fakt, že řada vlád byla závislých na jednom či dvou hlasech…

Politická mapa ČR se absolutně přepsala a vypadá dnes úplně jinak. Tradiční strany sice stále mají typická témata (ČSSD např. platy, ODS např. živnostníky), ale jejich politickému marketingu dominuje něco jiného: U ODS „rezervovaný odpor“ proti EU, u ČSSD snaha lovit v národoveckých vodách (Milan Chovanec a jeho plakáty puškou…). Dominantní silou je ANO, které je – no ano, ideologicky nijaké.

Současné politické spektrum se podle mého názoru dělí úplně jinak než ještě před 10 lety. Hlavní skupiny dnes nejsou o levici či pravici, ale o přístupu k politice. Na jedné straně je to skupina, prosazující racionální, hodnotami podloženou a proevropskou politiku. Tedy politiku postavenou na racionální argumentaci a faktech, na hodnotách, snažící se chránit a dodržovat ústavní systém a svobodu. V zahraniční politice je tato skupina proevropská a prozápadní. Zjednodušeně sem lze zařadit TOP 09, STAN, KDU-ČSL, velkou většinu Pirátů a ODS a určitou část (netroufnu si odhadovat, jak velkou) ČSSD.

Na opačném pólu stojí strany, které prosazují politiku rovněž hodnotově ukotvenou (ovšem zcela opačně oproti skupině předchozí), mnohem méně však stojící na racionálních argumentech. Sklouzávají daleko více k populismu a z argumentace si účelově vybírají. Opírají se zhusta o dezinformační weby. V zahraniční politice jsou protievropské a protizápadní. Zhruba sem patří KSČM a SPD.

Předchozí dvě skupiny jsou podle mého názoru schopny získat mezi 30 % - 50 % voličských hlasů. Mezi nimi je skupina třetí, představovaná politikou populistickou. Populismus nepochybně do politiky patří, je její legitimní součástí. Populistická politika se vyznačuje nižší mírou zodpovědnosti a kratším horizontem uvažování (když se nálady veřejnosti změní, klidně se zcela změní politika – viz úplně jiné voličské spektrum ANO ve volbách v roce 2013 a 2017). Samo o sobě na tom není vůbec nic špatného.

Populistická politika se však sama dělí na dvě části. Nazvěme je „státotvorná“ a „pragmatická“. Ta první se snaží získávat nespokojené voliče, je často velmi „humpolácká“ ve svém stylu, zkresluje fakta atd. Ale přesto zůstává pevně uvnitř systému, nechce ho měnit, nehraje si se změnami ústavy, nepřekračuje jisté hranice. Tuto politiku kdysi mistrně zosobňoval Jiří Paroubek. Druhý populistický směr („pragmatický populismus“) je prvnímu velmi podobný, používá stejné metody. Liší se však v tom, že je mu téměř zcela jedno, s kým si rozdělí moc. Proto je pro ústavní systém možným nebezpečím – v případě potřeby se nestaví proti jeho změnám, pokud mu to pomůže. Tento směr více než co jiného ztělesňuje ANO Andreje Babiše.

V posledních letech v ČR (ale nejen tam, je to typické minimálně pro všechny státy V4) mizí skupina „státotvorného populismu“. Andrej Babiš ji vyluxoval, zničil (proto vypadá tak silný, proto nemá téměř konkurenci). Do této skupiny vlastně patří už jen malá část ODS a část ČSSD. Právě tato dnes prakticky neexistující skupina by byla normálně přirozeným partnerem politiky racionální a hodnotami podložené.

Okouzlení české společnosti Andrejem Babišem se nepochybně nakonec vyčerpá (v dalších volbách do Poslanecké sněmovny to však velmi pravděpodobně ještě nebude). Ale jásat nad tím je zbytečné – vstanou noví Babišové. Tento proud v politice zřejmě vždy bude. Chtějí-li strany racionální, hodnotově orientované a proevropské politiky změnu, musí začít u sebe. Musí se začít integrovat, minimálně do volebních koalicí. Přestat řešit jedno křeslo navíc či méně pro sebe, ale spojit se k obraně liberální demokracie. A to nejpozději v evropských volbách. Jinak to tu bude opravdový Babišistán, a to na hodně dlouhou dobu…