„Za socíku bylo líp...“ Věta, o které většina z nás ví, že je nesmysl. Víme ale, jak naprostý je to nesmysl?

Aktualizace (autor se omlouvá, původně zapomněl):
Poznámka: Blog, jak již z jeho podstaty vyplývá, vyjadřuje autorovy osobní názory, byť podepřené jistým odborným fundamentem. Autor tyto názory nemíní v žádném případě vydávat za absolutní pravdu, nýbrž přinášet možný úhel pohledu podepřený fakty.

V české společnosti (ale nejen v české) se stále více rozmáhá jakási sebeklamná nostalgie po normalizačních časech. Po komunistickém režimu, „kdy bylo vše jednodušší“, „bylo míň starostí“, „každý měl práci“, „lidi nebyli chudí“, „nekradlo se“ apod. Je to sebeklam. Člověk má tendenci vzpomínat spíše na to lepší a zapomínat to horší. Samozřejmě – tehdy byli ti, co dnes vzpomínají, o 30–40 let mladší. Ale to je tak to jediné, co je na tom pravda. Zkusme se zamyslet nad tím, jak moc je ono tvrzení „mimo“.
Nechme nyní stranou otázku míry svobody, možnost cestování, vzdělávání, výběru práce (a absence kádrové politiky!) a všechno další podobné. Podívejme se („přízemně“) jen na materiální kvalitu „normálního života“. Vypůjčme si pro srovnání úryvek z knihy Milana Šimečky Obnovení pořádku. V ní je (na str. 160–161 vydání z roku 1990) následující dechberoucí pasáž popisující každodennost normalizačního dne (k jednotlivým pasážím přidává autor blogu čísla, k nimž se vztahují řádky pod citátem):

„Jestliže nemá člověk rozum úplně otupen, narazí v průběhu obyčejného všedního dne na deset situací, nad kterými se rozum zastaví v němém údivu. […] Role kritiků společnosti je denně vnucována milionům reptajících a klejících občanů. Ráno nejede autobus a nejede. Když pak přijede, je natřískaný k prasknutí a vůbec nezastaví [1]. Přijdete proto o deset minut později a zapíší vás do knihy opozdilců, i když stejně další hodiny prodebatujete o fotbalu a skutečnou práci zvládnete za dvě hodiny. Obchod, kde si pravidelně kupujete něco na přesnídávku, je zavřen, protože vedoucí má nemocné dítě. Slunce pálí do lahví mléka složených před obchodem a práší se na pečivo v drátěných košících [2]. Zavolají vás na úplně zbytečnou schůzi, kde sedíte a kreslíte si na papír obrázky [3]. Z oken se díváte na partu stavebních dělníků, kteří sedí a popíjejí pivo. Je jisté, že jim nedovezli nějaký materiál, roury, beton a podobně. Také je možné, že je rozčílil mistr a že kašlou na práci [4]. V závodní jídelně se pokazila lednička, maso se zkazilo a k čočce vám dají vejce natvrdo [5]. Žena vám telefonuje, že nemá teplou vodu na praní, protože topič se opil [6]. Kolega se vám chlubí, že sehnal hadici k chladiči a vy mu závidíte [7]. Cestou z práce stojíte v obrovské řadě na melouny, protože chcete udělat dětem radost [8]. Potkáte známého a ten začne hlasitě nadávat na režim. Vy stojíte jako na jehlách a opatrně se rozhlížíte, jestli to někdo neslyší [9]. Myslíte na to, že musíte vyzdobit okna, protože se blíží státní svátek [10]. Přitom si uvědomujete, že jste zapomněl přinést synovi nějaký časopis, aby si z něho vystříhal obrázky na nástěnku do školy [11]. Žena vás doma bude nutit, abyste jí napsal referát na školení o nevyhnutelném zániku kapitalismu [12]. Jí samé splývá pojem kapitalismu s dvoudenní návštěvou Vídně, kterou strávila v konzumním vytržení v obchodních domech na Maria-Hilferstrasse [13]. Večer si přečtete podrobnou zprávu v motoristickém časopise o technických parametrech nového vozu z továrny BMW. Autor má zasvěcené výhrady proti trochu přehnanému tvarování palubní desky. Vám je to jedno, protože si takový vůz nekoupíte, i kdybyste pětkrát po sobě vyhrál ve Sportce [14]. V Československu se nikdy neprodával a ani neprodává. Usnete při televizní reklamě, která vám doporučuje, abyste obuv kupovali v obchodě s obuví. Ještě vás napadne, že příště budete žádat obuv v řeznictví [15].“

Tak pojďme popořadě a uvažujme, jak „skvělý to tehdá bylo“:

1: „Ráno nejede autobus a nejede. Když pak přijede, je natřískaný k prasknutí a vůbec nezastaví.“ Ano, pravda, autobusy jezdí některé a někdy pořád natřískané. Málokdy se ale stává, že nepřijede, resp. nezastaví…

2: „Obchod, kde si pravidelně kupujete něco na přesnídávku, je zavřen, protože vedoucí má nemocné dítě. Slunce pálí do lahví mléka složených před obchodem a práší se na pečivo v drátěných košících.“ Kolikrát jste za poslední roky zažili, aby kvůli nemoci byl zavřený obchod? Notabene někoho z rodiny? Jak často jste zažili, že by se u něj kazilo nesložené zboží? Ale především, pokud je zavřený obchod, pro drtivou většinu obyvatel není problém si zajít/zajet do jiného poblíž – chápu samozřejmě, že jsou lidé, zejména na malých vesnicích, kde to tak není. Ale tam jsou obchody zase často buď malými pobočkami řetězců (a ty zavřené moc nezůstávají) nebo rodinnými firmami, kde zaskočí jiný člen rodiny. A plně chápu, že jsou obce, kde obchod není vůbec – to je samozřejmě problém a nutno uznat, že za normalizace byla prodejní síť rozložena možná o něco rovnoměrněji.

3: „Zavolají vás na úplně zbytečnou schůzi, kde sedíte a kreslíte si na papír obrázky.“ Samozřejmě, i dnes je mnoho schůzí zbytečných. Ale alespoň na nich neposloucháte školení o boji proti imperialismu, otázkách kádrové politiky, budování socialismu a podobné bláboly…

4: „Z oken se díváte na partu stavebních dělníků, kteří sedí a popíjejí pivo. Je jisté, že jim nedovezli nějaký materiál, roury, beton a podobně. Také je možné, že je rozčílil mistr a že kašlou na práci.“ Lidskou lenost vymýtit nelze (autor blogu je toho živoucím důkazem). Že je však dnes produktivita práce mnohem vyšší, je nesporné. Také se málokdy stává, že by se nestavělo, protože není materiál (protože prostě je), či proto, že jsou zaměstnanci naštvaní na šéfa (protože by přestali být zaměstnanci).

5: „V závodní jídelně se pokazila lednička, maso se zkazilo a k čočce vám dají vejce natvrdo.“ Jak často se dnes setkáváte s podobným diletantstvím? Rozhodně to není běžná věc. Nebo myslíte, že ano? Autor sám jako učitel může např. srovnat školní jídelny konce 80. let s dneškem. A ačkoli školní jídelny jistě nejsou na Michelina, tak s tehdejší kvalitou to srovnat opravdu nelze.

6: „Žena vám telefonuje, že nemá teplou vodu na praní, protože topič se opil.“ Jak často Vám neteče teplá voda cizí vinou (tedy ne, že se pokazí Váš bojler, karma apod.)? Jak dlouho by takovýto topič zůstal zaměstnancem při opakovaných prohřešcích?

7: „Kolega se vám chlubí, že sehnal hadici k chladiči a vy mu závidíte.“ Pokud nemáte vzácného veterána, neměl by být problém sehnat jakýkoli díl. A bude i relativně mnohem levnější než tehdy…

8: „Cestou z práce stojíte v obrovské řadě na melouny, protože chcete udělat dětem radost.“ Fronty se dnes stojí na nejnovější mobilní telefony. Obchody obecně přetékají zbožím (fronty jsou u kas, protože před víkendem všichni vezou vozíky narvané k prasknutí, také něco, co tehdy nebývalo). Malá vsuvka: vzpomeňte si např. na kvalitu toaletního papíru tehdy a dnes…

9: „Potkáte známého a ten začne hlasitě nadávat na režim. Vy stojíte jako na jehlách a opatrně se rozhlížíte, jestli to někdo neslyší.“ Jak je to dlouho, co jste se báli na veřejnosti stěžovat si či nadávat na Babiše, Kalouska, Zemana, Havla, kohokoli (dosaďte dle vlastní preference). Dnes lze i zcela beztrestně v podstatě jakkoli překrucovat historii (zdravíme soudružku Semelovou a soukmenovce Okamuru) a nic se Vám nestane…

10: „Myslíte na to, že musíte vyzdobit okna, protože se blíží státní svátek.“ Nic zdobit nemusíte, kromě úřadů nikdo nemusí. Zaplať Bohu za to…

11: „Přitom si uvědomujete, že jste zapomněl přinést synovi nějaký časopis, aby si z něho vystříhal obrázky na nástěnku do školy.“ Když už se Vám to stane, bez problémů seženete v podstatě kdykoli jakýkoli jiný časopis. Nota bene, jak často si dnes děti vystřihují z časopisů na nástěnku. A jak často na té nástěnce visí „budováním socialismu ke světovému míru“ či jiná podobná zhůvěřilost.

12: „Žena vás doma bude nutit, abyste jí napsal referát na školení o nevyhnutelném zániku kapitalismu.“ Zažil jste někdo, že by po Vás v práci chtěli referát na téma „nevyhnutelný zánik komunismu“ (nacismu, autoritarismu, totalitarismu atd., dosaďte dle libosti)?

13: „Jí samé splývá pojem kapitalismu s dvoudenní návštěvou Vídně, kterou strávila v konzumním vytržení v obchodních domech na Maria-Hilferstrasse.“ Na Maria-Hilferstrasse byl autor blogu s manželkou shodou okolností právě dnes. Žádné konzumní vytržení se nekonalo. Jistě, zboží je o něco více a některé je asi o něco kvalitnější, ale obecně ve Vídni neseženete prakticky nic, co by nebylo i v Čechách. Skutečným vytržením byla pouze konzumace original Sachera u Sachera. Káva a zákusky pro dva tam ovšem dnes, na rozdíl od tehdy, nestojí pětinu výplaty. Kromě toho na to člověk nepotřebuje devizový příslib…

14: „Večer si přečtete podrobnou zprávu v motoristickém časopise o technických parametrech nového vozu z továrny BMW. Autor má zasvěcené výhrady proti trochu přehnanému tvarování palubní desky. Vám je to jedno, protože si takový vůz nekoupíte, i kdybyste pětkrát po sobě vyhrál ve Sportce.“ Neřešme BMW, i když i tam to bude podobné. Držme se více u země a proveďme jednoduché počty. 1989: průměrný plat 3 170 Kčs, Škoda Favorit v základu 84 600 Kčs. Tedy cca 26,5 výplaty. 2018: průměrný plat 31 516 Kč (https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-3-ctvrtleti-2018), Škoda Octavia v základu 437 900 Kč (http://www.skoda-auto.cz/modely/octavia/octavia), tedy cca 14 výplat. O ceně a nabídce ojetých vozů ani nemluvě.

15: „Usnete při televizní reklamě, která vám doporučuje, abyste obuv kupovali v obchodě s obuví. Ještě vás napadne, že příště budete žádat obuv v řeznictví.“ Ano, je třeba uznat, že některé reklamy jsou pořád stejně stupidní…


Tak co, pořád se Vám „stejská“? Pokud ano, zkuste zapřemýšlet, jestli náhodou nejde o sebeklam…