Rozmohl se nám tu v ČR takový nešvar. Každý si myslí, že o EU všechno ví a perfektně jí rozumí. Proto se k ní každý vyjadřuje, často zkratkovitě a bez souvislostí. Místo diskuse na sebe řveme a urážíme se.

Blíží se volby do Evropského parlamentu a proto plní téma Evropské unie veřejný (virtuální) prostor ještě více než jindy – a bude se to stupňovat. Je to smutný pohled na tuto veřejnou „debatu“, protože diskuse to opravdu není ani náhodou. Debata je formalizované vedení sporu s cílem dosáhnout rozhodnutí (proto v uvozovkách – asi bychom chtěli, aby „ti druzí“ uznali, že máme pravdu a podřídili se, což je ovšem při kvalitě argumentů dost nereálné). Diskuse je naproti tomu věcný, na argumentech postavený hovor s cílem rozšířit si obzory, poznat názory druhé strany, argumentovat, a především – otevřít cestu k racionálnímu rozhodnutí.

Je nasnadě, že pokud to, co se v českém veřejném prostoru odehrává, je sotva „debatou“, těžko jde o diskusi. Je to přitom obrovská škoda, protože seriózně pojatá diskuse by mohla otevřít cestu k nějakým průnikům zájmů. Obrazně řečeno by si „czexitáři“ či „eurohujeři“ (autor nijak nezastírá, že má blíže ke druhé skupině) mohli říci, že „ti druzí“ nejsou ve všem zase tak úplně mimo. Protože je prostě zjevné, že EU je obrazně řečeno „zaseklá“ v jakési mezifázi a není jasné, kudy a kam dál.

Uvedená potřeba diskuse (k jejíž iniciaci měl odvahu Emmanuel Macron a je to dobře, ať už s jeho vizí souhlasíme či nikoli) je o to důležitější, že Brexit nám přesně ukazuje, kam dlouhodobá absence diskuse může vést. Fajn, Britové si v lidovém hlasování něco rozhodli. Problém je, že nebylo vůbec jasné, za jakých podmínek se odchod bude realizovat. A totální „zásek“ britské politiky, která se již mnoho měsíců nedokáže dohodnout absolutně na ničem – to není jen problém „neschopných“ politiků. To je odraz naprosto rozštěpené společnosti, ve které jsou oba tábory tak vzdálené, že už se ani vzájemně neposlouchají. Tvrdí „brexitáři“, stejně jako labouristé či liberálové, se vlastně chovají tak, jak se politici chovat mají – hájí důsledně zájmy svých voličů. A jelikož názory voličů jsou zcela protikladné, ani je reprezentující politici se nejsou schopni domluvit.

Co z toho vyplývá? Inu, jestli by možná nebyl čas otevřít opravdu hlubokou, seriózní diskusi o budoucnosti vztahu ČR k EU. Níže si autor dovoluje „nastřelit“ pár otázek, které jsou podle jeho názoru zásadní (ale určitě jich je mnohem, mnohem více):

Pokud by se ČR rozhodla EU opustit:

- Jak budou vypadat její vztahy s EU do budoucna? Celní unie? Společný trh? Co čtyři volné pohyby?
- Změní se nějak bezpečnostně-politická strategie ČR? Bude se dále spoléhat pouze na NATO? Nebo bude hledat jiné směry?
- Jak budou vypadat ekonomické vztahy mezi ČR a zbytkem světa (tedy mimo EU)? Za jakých podmínek budou dohodnuty nové smlouvy, když už ČR nebude součástí velkého ekonomického celku EU? Chceme opravdu případně jít na základní pravidla WTO?
- K čemu ČR využije svou opětovnou plnou suverenitu v zahraniční politice? Kam a jak se bude geopoliticky orientovat v globálním, ale přitom geopoliticky se diverzifikujícím světě 21. století?

Pokud se ČR rozhodne v EU zůstat (psáno, na rozdíl od předchozího, bez kondicionálu, protože jde o oficiální zahraniční politiku):

- Jak se bude snažit zvýšit svůj vliv na dění v EU? Kde bude uvnitř EU hledat partnery? Je vhodná dosavadní převládající orientace na V4? A pokud ne, kdo by měl být naším partnerem? Německo? Macronovská Francie? Benelux?
- Jakým směrem by se měla EU měnit? Měly by současné rozhodovací procesy zůstat nebo se změnit? (Mimochodem, autor je považuje z hlediska politického fungování za velmi zdařilý kompromis, nicméně nevýhodnou je z pohledu laika nepřehlednost a tudíž zdánlivá složitost.) Jaké by to měly být změny? Posílit roli států? Nebo naopak Evropské komise? A co třeba roli parlamentu?
- Pokud bychom uvažovali o posílení rolí Evropského parlamentu, neměl by se změnit způsob jeho tvorby (třeba více komor, registrace jen celoevropských stran apod. – samozřejmě s vědomím toho, že to tedy přehlednosti jistě nepřidá)? Neměl by mít poté možnost kdykoli odvolat Komisi?
- Měla by EU směřovat k federalizaci nebo ne?
- Kdy má ČR přijmout euro? Respektive má ho přijímat vůbec? (Jen upozornění: jsme k tomu smluvně zavázáni).

Podstatné při uvažování nad těmito (i mnoha dalšími) otázkami není, zda souhlasím či nikoli. Není to ani emocionální „získáme zpět suverenitu“ či (naopak, ale stejně emocionální) „změníme se v [třebas] ruský satelit“.

Podstatné je uvažovat: Jak složité to je? Jak dlouho by to trvalo vyjednat? A především – s jakými je to spojeno náklady a zisky, ať již ekonomickými či jinými. A možná by stálo i za to si ty náklady a zisky napsat a dívat se na ně na papíře. A také (a tady je to zjevně na hraně únosnosti pro mnoho lidí přesvědčených o své „moudrosti“) možná alespoň zvážit argumenty odborníků, kteří se problematikou EU a mezinárodních vztahů zabývají (aby bylo jasno, autor sám se za takovéhoto odborníka nepovažuje, proto také klade otázky).

A ještě zásadní věc. K diskuzi patří schopnost revidovat své argumenty na základě věcných připomínek. A také vyhýbání se vršení obrovského množství argumentů, které s danou konkrétní věcí nesouhlasí. Malý příklad: Jeden můj známý je milovník zbraní a zásadní odpůrce záměru EU o jejich regulaci. OK, nic proti tomu. Ovšem argumentoval nedávno tím, že na Novém Zélandu policie nezasáhla při střelbě včas a naopak „zatýká ty, co se chtějí bránit“. To je přesně ukázka „zaplevelení“ diskuse věcmi, které s daným problémem nesouvisí a jen ničí její racio. Podobné příklady lze samozřejmě najít i u stoupenců „druhého tábora“.

Pokud však setrváme v současné „debatě“, výsledkem bude jen to, že velká část lidí bude bezmezně naštvaná, a to bez ohledu na to, zda ČR bude v EU, mimo ni, či třebas ve Spojených státech Evropských či Spojené federaci planet…