Jan Štern

27. 10.

ODS prohrála, protože opustila liberální koncept

Jan Štern Přečteno 9611 krát

Většina komentátorů vysvětluje drtivou volební porážku ODS tím, že k volbám přišli především ti voliči, kteří se cítili ohroženi politikou a reformami, které ODS zaváděla. Byl to prý jakýsi protestní hlas proti ODS. Nebylo to tedy proto, že by snad ČSSD přesvědčila svými politickými koncepty. Mezi hlavní důvody nenávisti k ODS se uvádí nepopulární reformy zatěžující chudší vrstvy – hlavně pak poplatky ve zdravotnictví, nejistotu vyvolávající reformní experimenty – privatizace nemocnic a převod fakultních nemocnic na akciové společnosti, nedostatek komunikace a arogance – prezentace zdravotních reforem komickým duem Julínek Cikrt, Topolánkovy úlety, nesmyslné „Evropě to osladíme“, ale i korupční praxe na krajích – lidé místo milovaných hejtmanů viděli spíš nekonečnou řadu malých domů, kšeftů pro kamarády, obstarávání fleků pro spolustraníky, nesmyslné investice pro investice.
Asi je na tom dost pravdy, ale já si přece jenom nemohu zbavit pocitu, že běžní občané zase tak politikou ODS nestrádali. Vždyť jsme celou dobu vlády ODS žili v období silného ekonomického růstu. Klesala nezaměstnanost, stoupala životní úroveň, naše ekonomika patří k nejúspěšnějším v celé Evropě. Navíc reformní kroky byly v oblasti daní téměř nijaké, vždyť šlo vlastně jen o přesun peněz z jedné položky na jinou – menší daňovou sazbu vykompenzovaly vyšší zdravotní a sociální dávky. Změny sazeb DPH prodražily potraviny, ale podražilo všechno, to si nikdo ani nedal do souvislosti. Poplatky ve zdravotnictví asi kdekoho zdravě naštvaly, ale na pád vlády to rozhodně nebylo. Arogance a špatná komunikace tu byla, ale ta je tu vždycky, vždyť Paroubek a Rath byli v éře svého vládnutí úplní mistři arogance a volby neprohráli. Prostě se mi právě tyto důvody prohry nějak nezdají.

Mám zcela jiné vysvětlení. ODS neprohrály volby hlasy proti ní, ale nedostatek hlasů pro ní. Klíčovou otázkou voleb je, proč zůstali doma voliči ODS, kteří jinak věrně za tuto stranu pravicově kopou. Co jim ODS provedla, respektive co jim naopak neprovedla? Já si myslím, že ODS svoje voliče prodala. Prodala je za koaliční vládu s dvěma stranami, které mají k pravicovosti asi tak blízko jako sociální demokracie. Základním a zcela zásadním volebním heslem ODS byla patnáctiprocentní rovná daň. Po vyhazovu Tlustého z vlády a jeho nahrazení na postu ministra financí Kalouskem ODS vlastně opustila svůj největší volební tahák. Koncept nízké rovné daně je konceptem přesunu peněz a kapacit ze státního sektoru do soukromého podnikání. Společnost se pak daleko víc opírá o soukromý sektor, a to ve všech ohledech, v životní úrovni, v zaměstnanosti, v sociální jistotě. Koncept ODS byl založen na tom, že větší rozsah soukromého sektoru daný snížením daňové zátěže, zajistí větší růst výroby, větší zaměstnanost a lepší životní úroveň. Souboj mezi rozsahem toho, co je státní a co soukromé, je základním politickým sporem. Liberálové říkají, že pouze soukromý sektor produkuje nové hodnoty, zatímco stát je jenom spotřebovává. Proto chtějí co největší podíl soukromého. Socialisté naopak chtějí co největší podíl státu, protože reprezentují hlavně zaměstnance (a nikoliv zaměstnavatele) a zaměstnancům je jedno, zdali je zaměstná stát nebo soukromá firma. Socialisté si nedělají vrásky s tvorbou hodnot, ba naopak mají za to, že v soukromém sektoru vládne žraločí dravost a bezohledná chamtivost, zatímco ve státním panují státem daná (nikoliv trhem) pravidla, sociální vlídnost a hlavně masivní přerozdělování. Proto se snaží všemi prostředky oblast státního rozšiřovat nehledě na ztráty, které to jak soukromému sektoru, tak i celé společnosti přináší. To je odvěký spor socialistů a liberálů.

Liberálové měli po osmi letech vlády socialistů možnost ukázat, jak by fungoval jejich projekt společnosti. Jenže v zájmu sestavení vlády s dvěma nepravicovými stranami to hlavní, oč jim šlo a oč každé pravicové straně musí jít, ODS vzdala a zcela trestuhodně opustila. Řeklo by se téměř bez boje, protože jsem nezaregistroval větší spory při sestavování koaličního programu. Docela chápu poslance Tlustého, autora koncepce rovné daně, že mu z toho později hráblo a ve výřivce ukončil svojí politickou kariéru. Domnívám se, že Topolánek vůbec netušil, jak klíčový bod programu ODS vzdává. Mám z něj pocit, že příliš nerozlišuje mezi tím, jakou váhu mají poplatky u doktora nebo daně. Zdálo se mi, že to bere tak nějak technologicky: prostě sestavit nějak vládu, ty chceš tohle, ty zas támhleto, splatláme to nějak dohromady, aby všichni byli spokojeni, a máme program vlády. Myslím, že nebyl s to docenit, že tím vzdává úplně všechno. Bez rovné daně ztratila ODS svůj obsah, poplatky nebo nesmyslné privatizace okresních špitálů to nemohly nahradit. Kdyby ODS prosadila koncept rovné daně a dnes drtivě prohrála volby, tak by jenom splnila svojí historicky danou roli a žádná tragedie by to nebyla. Dzurindova pravicová vláda na Slovensku provedla mimořádně tvrdé reformy důchodového, sociálního a zdravotního sytému podle nejmodernějších vzorů a …prohrála drtivě volby. To je v pořádku, tato vláda měla smysl. Po ní nastoupivší populistický socialista Fico kromě poplatků ponechal celý systém tak, jak ho nastavila Dzurindova vláda. Jenže ODS drtivě prohrála pro nic, její vláda neměla politický smysl. A to je tragedie.

Jestli ztráta klíčového bodu programu nevadila Topolánkovi a dalším jeho kolegům, kteří se už těšili na ministerská křesla, tak voliči ODS tak neutrální nebyli. Pod vládou ODS se dál provozoval těžkotonážní socialistický stát. Vládní koalice s vítězným křikem zaváděla reformu nereformu, přičemž reálné daňové břemeno zůstávalo stejné. To muselo příznivce pravice přivádět k zoufalství, protože jejich vláda jim byla k ničemu. Reakce na sebe nenechala čekat: při volbách do krajů i do senátu zůstali voliči ODS z velké části doma. Proč by volili ODS, když jim to v podstatě nic nepřinese?

Nutno ovšem říci, že ODS není v záviděníhodné situaci. Systém poměrného zastoupení vedoucí zákonitě ke koaličnímu způsobu vládnutí, a to ještě na bázi obvykle jednoho většinového hlasu, neumožňuje silným stranám (ODS a ČSSD) reprezentujícím jasně levou nebo pravou orientaci realizovat svůj program. Obě hlavní politické strany tak doplácí na nutnost ustavit povolební koalice se stranami, které pokaždé tvrdě oříznou jejich koncepty. Jenže ČSSD je v tomto případě ve výhodě: i když musí hledat kompromis pro své socialistické projekty, není pro ní taková tragedie, když nic neprosadí, protože dnes je stát, sociální a zdravotní systém, daňový systém i míra solidarity v podstatě na socialistické úrovni. Socialistům stačí udržovat status quo, protože stávající stav je v principu socialistický. Od ODS se ale čeká, že s tím něco udělá. Jenže na to nikdy nedostane v daném volebním systému dostatečný počet hlasů. Je to bludný kruh pravice, smrtící objetí koaličních partnerů rozdrtí každou pravicovou vládu. Jenže bez principielní pravicové politiky ODS nakonec zajde nebo jí nahradí jiná odvážnější strana.

19. 10.

Nesnesitelná lehkost pochybování

Jan Štern Přečteno 5232 krát

Diskuse v Kunderově kauze se často točí okolo toho, zda se měl zveřejnit onen záznam. Podle mnoha lidí měli historici nejprve dokonale prošetřit, co se vlastně tehdy stalo a zveřejnit až vědecky zpracovaný a argumenty podložený výsledek. Také by se mi to tak líbilo, protože by to bylo šetrné k samotnému Kunderovi, který musí nesmírně trpět postupným a, jak už to v médiích bývá, zcela nekompetentním zveřejňováním fakt a svědectví k danému případu. Titulky v médiích o tom, že Kundera udal odbojáře, následující den že Kundera udal jenom podezřelého (nevěděl, že je to odbojář), načež se teprve rozvine diskuse o tom, jestli člověk vyslaný sem ze Západu vůbec mohl tehdy být vnímán jako odbojář, to všechno musí být naprosté utrpení pro člověka, který si na intimitě a soukromí tak zakládal. A který soukromí a intimitu brilantně ve svých rozhovorech a esejích vykládal a bránil.
Jenže představa, že tým moudrých a kompetentních pracovníků Ústavu pro zkoumání naší minulosti bude po léta v klidu bádat nad tak výbušným materiálem, aniž by se to nějak nedostalo na veřejnost, je zcela nerealistická. Představme si, že bychom se dozvěděli, že v tomto ústavu je již dlouhou dobu k dispozici řada senzačních materiálů velmi citlivé povahy a že badatelé nám je nechtějí předat, dokud je sami pořádně neprozkoumají. Veřejnost by v takovém případě žádala okamžité zveřejnění materiálů, aby se zabránilo jakékoliv manipulaci. Dokonce možná by ti, co dnes tak křičí, jaká hanebnost bylo zveřejnění kusého policejního hlášení, nejvíc protestovali proti tomu, že se zase něco tutlá nebo manipuluje. Myslím, že bylo od pracovníků ústavu moudré, že uvedený záznam zveřejnili s tím, co stačili zjistit, a to i s tím rizikem, že budou veřejností pranýřováni, že na to neměli právo. Osud demokracie je do značné míry závislý na tom, že se nakonec všechno vždycky dozvíme, i když hranice mezi tím, co je soukromou věcí a co je ve veřejném zájmu bulvární praktiky dávno zničily.

Jako každý normální a soudný člověk v tuto chvíli samozřejmě na základě toho, co bylo zveřejněno, nemohu říci, zda Milan Kundera (jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů) udal pana Dvořáčka (byť je to velmi pravděpodobné) nebo ne. Včera jsem se o tom bavil s deseti přáteli v hospodě a nebyl tam jediný, kdo by kategoricky prohlásil, že Kundera udal nebo naopak neudal. Prostě na základě dostupných fakt není možné vyřknout soud tím či oním směrem. Vnímám zveřejněné skutečnosti jako postupný proces poznávání šedesát let starého případu a jsem si vědom i toho, že se možná nikdy nedozvíme úplnou pravdu. Věc, která mě v tuto chvíli zajímá nejvíc, je zda onen zápis příslušníka SNB je opravdu šedesát let starý (a to jak papír tak i inkoust), abychom se vyhnuli byť jen teoretické možnosti, že to někdo dodatečně zfalšoval s cílem spisovatele zdiskreditovat. Pokud bude toto prokázáno, pak opravdu jen člověk zvláštního ražení by mohl tvrdit, že před šedesáti léty někdo omylem a nebo snad s úmyslem budoucího génia poškodit ten zápis zfalšoval. Nepochybně je také nutné nechat promluvit všechny přímé i nepřímé účastníky tohoto případu. A teprve pak usoudit, že to bylo s jistou pravděpodobností tak nebo jinak. Stoprocentní jistotu stejně asi nikdy v tomto případě mít nebudeme.

Když čtu vášnivé obhajoby Kundery zpochybňující ze všech možných úhlů hlášení příslušníka SNB, tak mě napadá, že by tito kritikové měli popsat, jak tedy vlastně toto hlášení vzniklo. Protože jestli mají takové pochyby o jeho platnosti, tak musí vysvětlit, proč někdo před šedesáti lety měl zapotřebí toto udání sepsat a hodit ho právě na tehdy neznámého dvacetiletého studenta Kunderu. Jeden takový pokus učinil jeden z bloggerů na tomto blogu: Dlask - milenec Militké, šílený žárlivostí nad tím, že její předchozí milenec Dvořáček má s ní strávit noc na koleji, dostavil se na stanici SNB s ukradeným dokladem Kundery a předstíraje, že je Kundera, udal tam jménem Kundery Dvořáčka. To vše proto, aby se na něj Militká později nezlobila, že je udavač. Takže kdyby si tehdy Kundera lépe hlídal doklady, tak by dnes neměl problémy. Větší ptákovinu snad ani nelze vymyslet. Jiný obhájce Kundery zase přišel s historkou, že Kundera skutečně oznámil přítomnost cizí osoby na koleji, ale to bylo zcela standardní a běžné, že si toho ani nevšimnul a ihned to jako banalitu zapomněl. Včetně další banality, že dotyčného okamžitě zatkli a později odsoudili na 22 let. To by musel být Kundera doslova monstrum, aby něco takového „zapomněl“. I když chápu zoufalou snahu některých lidí udržet konto Kundery čisté, jejich záchranné konstrukce jako by pocházely z říše pohádek a science fiction. Prostě toho hlášení se jen tak nezbavíme a zřejmě nedůvěra k němu se bude spíš než rozumem řídit sympatiemi ke Kunderovi.

Co je však opravdu zvláštní, to je jistá podobnost této dávné historky s Kunderovou pozdější divadelní hrou Majitelé klíčů, kterou napsal v roce 1962. Drama se odehrává za 2. světové války v době stanného práva, a to během jedné hodiny. Hlavní hrdina žije poklidným životem spolu se svou ženou u jejích rodičů. Jednoho dne ho navštíví žena, s níž měl kdysi vztah a která pracuje v odboji, a žádá ho o pomoc. V tu chvíli však vstoupí do bytu domovník, který je známý svým udavačstvím. Aby je nemohl domovník udat, hrdina domovníka zabije. Rázem začne zvažovat, zda má odejít, zachránit se pro odboj a tím zničit celou rodinu anebo se má obětovat a uchovat si možnost zachránit rodinu. Po dlouhém zvažování se rozhodne pro první možnost, jde za svou vizí na úkor rodiny. Všimněme si počáteční situace: odbojářka žádá hrdinu (kdysi svého milého) během stanného práva o pomoc, čímž ho vystaví smrtelnému nebezpečí. Pokud by to nenahlásil, bude jako spolupachatel popraven. Jak je to podobné našemu případu, v němž odbojář Dvořáček žádá o pomoc svojí bývalou lásku Militkou a ta se svěřuje současnému partnerovi Dlaskovi. A ten posílá vzkaz dál ke Kunderovi. Všichni, kdo jsou do případu zasvěceni, jsou ohroženi. V době, kdy se na běžícím pásu popravovalo a stovky tisíc lidí mizely do lágrů pro daleko menší prkotiny, nenahlášení takové věci Kunderu vážně ohrožovalo. Pokud je hlášení příslušníka SNB pravdivé, pak Kundera musel velmi dobře rozumět takové situaci a přesně jí pak vystihnout ve svém známém dramatu. Pravděpodobnost toho, že hlášení je falešné, je dle mého názoru velmi malá. To však nikoho neopravňuje psát o Kunderovi rovnou jako o udavačovi, jak to učinil Martin Šimečka v Respektu. Pochybnost, byť je sebemenší, je třeba si ponechat a unést to.

Archiv článků: říjen 2008

ODS prohrála, protože opustila liberální koncept

Nesnesitelná lehkost pochybování

Blogeři abecedně