04. 05.

Hamáček je vlásek od politické smrti

Jan Štern Přečteno 2532 krát

Server Seznam přinesl svědectví o tom, že ministr Hamáček chtěl letět do Moskvy, aby vyměnil utajení teroristického činu ruských agentů ve Vrběticích za dodávku vakcín Sputnik a uskutečnění setkání Putin Biden v Praze. Svůj úmysl oznámil na schůzce nejvyšších bezpečnostních úředníků. Kromě vicepremiéra Hamáčka byli přítomni velvyslanec v Rusku Vítězslav Pivoňka, ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (rozvědky) Marek Šimandl, ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun a policejní ředitel Jan Švejdar. Později před koncem schůzky kolem půl desáté večer dorazil ještě nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Účastníci informaci nepotvrdili, ale ani nevyvrátili.

Je otázkou jak se Hamáček vyrovná s touto aférou, respektive jak dlouho mu budou voliči ČSSD věřit jeho verzi. Kromě toho, že ten debilní nápad vyměnit skandální odhalení teroristického činu ve Vrběticích za Sputnik je vlastně velezradou, celou věc ještě ekaluje nevěrohodné Hamáčkovo vystupování. Mají to lhaní v ČSSD geneticky zakořeněné, podobně odhodlaně lhal Michal Hašek o chystaném puči u Zemana na Sobotku. Nakonec se pravda ukáže, protože některý z účastníků schůzky, na níž měl Hamáček vybalit svůj nápad, bude muset promluvit. Třeba před parlamentní komisí, která by právě v tomto případě byla vhodná. A pokud se zpráva Seznamu potvrdí, pak Hamáček poletí pryč z politiky a s ním i tak chatrné naděje ČSSD přelézt v příštích volbách pět procent a politicky přežít.

Člověk, kterého napadají podobné věci, do politiky prostě nepatří. Je-li to tak, pak se na tom ukazuje míra neskutečné arogance vůči občanům této země (zatajit jim útok na jejich lidi a území nepřátelskou mocností), ale i absence elementární morálky a cti.


20. 03.

Opice versus fraktura lebky

Jan Štern Přečteno 5099 krát

Zápas Slávie s Rangers v Evropské lize poznamenaly dva momenty. Těžké zranění po nepochopitelně surovém likvidačním zákroku hráče Rangers na brankáře Slávie Koláře, při němž mu způsobil frakturu lebky. Výrok hráče Slávie na adresu hráče Kamary, který slyšeli jenom oni dva, protože Kúdela si zakryl ústa a pošeptal ho Kamarovi do ucha.

Klub Rangers ani samotný hráč, který těžce zranil brankáře Koláře se za zákrok na Koláře neomluvili ani neprojevili lítost. Rangers ve svém prohlášení dokonce hovoří o náhodném úderu, který způsobil zranění Koláře. O to víc běsní klub Rangers, trenér Gerard a i hráči o tom, že Kúdela nazval hráče Kamaru opicí.

Já si myslím, že jestli se někdo chová nadřazeně a arogantně, pak jsou to hráči, trenér a funkcionáři Rangers. Zřejmě se domnívají, že mohou bez zábran zmasakrovat hráče z východní Evropy, protože ti jsou méně hodnotní než třeba hráči Premier League. Jsem přesvědčen, že by si tu prasečinu, kterou předvedli na hřišti proti Slávii, nikdy proti LIverpoolu nebo Arsenalu nedovolili.

Jestli Kúdela byť ve hněvu nadával hráči tmavé pleti opice, pak je to odporné. Osobně si myslím, že Kúdela žádný rasista není a pokud tu nadávku vyslovil, pak to bylo v důsledku momentální frustrace a naštvání, což ho ale neomlouvá. Nicméně nesrovnatelně odpornější byl zabijácký zákrok hráče Rangers na našeho brankáře. Bohužel svět bude daleko víc řešit Kúdelu, než pokus o likvidaci brankáře Koláře.

13. 03.

O povinnosti bránit se bezpráví.

Jan Štern Přečteno 1815 krát

Dnes uplynulo 44 let od smrti Jana Patočky. Připomínám jeho nesmrtelný text o morálce, technice a politice.

O povinnosti bránit se proti bezpráví

Dnešní lidé, rozdvojení ideologií a nespokojeni uprostřed blahobytu, očekávají toužebně a v horečném vzrušení, že jim technické vymoženosti přinesou nějaké řešení. K tomu náleží, že se výhradně spoléhají na politickou moc a stát: ten se pak jeví stále zřetelněji jako velká centrála, která produkuje i skladuje sílu a všemi silami fyzickými i psychickými disponuje.
Ti rozvážnější se však rozhlížejí a vidí, že nikdo není s to technicky uskutečnit nějakou morálku, nějakou přesvědčující principiální nauku anebo spolehlivě niterné smýšlení - protože to prostě není možné. Bez niterného přesvědčení nelze důvěřovat ani zvyku, který by ze stávajícího pořádku učinil druhou přirozenost, ani donucovací moci.

Aby lidstvo klidně rozvíjelo možnosti instrumentálního rozumu, aby byl možný pokrok vědění a dovednosti, musí být přesvědčeno o nezbytnosti bezpodmínečně závazných a v tomto smyslu "posvátných" principů, vymezených účely lidského usilování. Jinými slovy: požaduje se tu cosi zásadně netechnického, cosi neprůměrného, nikoli úskočná a příležitostná morálka, ale morálka o sobě. To však znamená: spásu nezle v těchto věcech očekávat ani výhradně, ani v prvé řadě od státu, moci a síly.
Jak rádi by hlasatelé samovlády faktů vydávali většinu svých až příliš evidentních pravd, sloužících svévolným účelům, za jedinou niterně závaznou mravní pravdu. Ale to není možné. Všemu hromadění moci a síly bylo v našem století dovoleno uplatnit se jako nikdy před tím. Jde-li však o to, zda lidé nabyli přesvědčení, je výsledek záporný; to by dnes mělo být jasné.

Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem. A nikoli člověk je to, kdo podle svých potřeb, přání a tendencí svévolně vymezuje, co je morálka, nýbrž morálka sama člověka definuje. Proto věříme, že je načase, aby tyto sice jednoduché, ale bolestnou zkušeností desetiletí ověřené teze, jejichž obsah každý nějak pocítil, pronikly v jasné formě do vědomí všech. Proč právě teď?

Zdá se mi, že pojem "paktu o lidských právech" v sobě zahrnuje, že se i státy a společenské formace jako celek podřizují suverenitě mravního citu, že uznávají nad sebou cosi nepodmíněného, co je pro ně samy závazné, nedotknutelné, že svými vlastními silami nastolují a zajišťují právní normy, a že chtějí k tomuto účelu přispívat, sloužit mu. Toto přesvědčení žije i v jednotlivcích jako základ při plnění jejich povinností v soukromém, pracovním a veřejném životě. Jenom v souhlasu s tím existuje skutečná záruka, že lidé nebudou jednat pouze kvůli výhodám anebo ze strachu, ale volně, spontánně a odpovědně.

Tomuto přesvědčení dává Charta 77 výraz: dává na vědomí radost občanů z toho, že se jejich stát svým podpisem, který potvrzuje lidská a sociální práva a dělá z nich pozitivní zákon, přihlásil k vyšší mravní základně všeho politického; dává zároveň na vědomí svou vůli aktivně přispívat k tomu, aby se principy proklamované v těchto aktech realizovaly a postupně veřejně naplnily. Signatáři Charty 77 věří, že význam těchto paktů daleko přesahuje běžné mezinárodní dohody, které jsou věcí státního, mocí přiměřeného oportunismu, a to proto, že tyto pakty zasahují do nepodmíněné duchovní sféry. Jen to a nic jiného je pro signatáře důvodem a podnětem k výroku, že rozumějí, o co jde, a že se k tomu přidávají svou iniciativou.

Vymezený vztah mezi mravní a společensko-politickou sférou jasně ukazuje, že u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter. Signatáři si jsou však vědomi, že už před 180 lety se pomocí přesného členění pojmů osvětlilo, že všechny mravní povinnosti spočívají v tom, co může být nazváno povinnostmi člověka k sobě samému, povinnostmi, které v sobě zahrnují i nutnost bránit se proti každému utrpěnému bezpráví.

To znamená, že signatáři nejednají ze soukromého zájmu, nýbrž z pouhé povinnosti, z příkazu, který stojí výše než politické závazky a politická práva a je jejich pravým, jedině spolehlivým základem. Signatáři Charty 77 si nedělají nárok ani na politické funkce, ani na zvláštní práva, nechtějí být žádnou morální autoritou, žádným "svědomím společnosti", nepovyšují se nad nikoho a nikoho neodsuzují, jejich usilování směřuje pouze k tomu, aby zachovali při životě a čistotě vědomí, že taková vyšší autorita existuje a že jednotlivci jsou jí povinni svým svědomím a státy svými podpisy pod důležitými mezinárodními pakty; povinni nikoli pouze opportunně, tedy podle pravidel politických výhod, nýbrž i tak, že jejich podpisy pod těmito pakty znamenají, že politika je podřízena právu, a nikoli právo politice.
Že k povinnosti bránit se proti bezpráví náleží možnost informovat kohokoli o křivdě, která se jednotlivci děje, a že tato možnost nepřekračuje rámec povinností jednotlivce k sobě a neznamená pomluvu kohokoli, ani jednotlivce, ani společnosti, je zřejmým důsledkem tohoto hlediska.

Proto se žádný jednotlivec, který vskutku trpí bezprávím, nemá cítit osamělý, vydaný převaze okolností, dokud zůstane věren povinnosti zastávat se sám sebe, povinnosti tedy, která je zároveň povinností ke společnosti, k níž člověk náleží. Učelem Charty 77 je tedy spontánní, všech vnějších závazků prostá solidarita všech lidí, kteří porozuměli, jaký význam má mravní smýšlení pro reálnou společnost a pro její fungování.

Pokládáme proto epochu, v níž bylo možno pakty o lidských právech podepsat, za novou etapu historického procesu; za etapu, jejíž význam je nezměrný; znamená totiž obrat ve vědomí lidí, v jejich chování k sobě samým i bližním; neboť o to jde, že pohnutky k jednání už nespočívají výhradně v oblasti výhod a strachu, ale v úctě k tomu, co je v člověku vyššího, v porozumění pro povinnost, pro obecné dobro a pro nutnost vzít na sebe v tomto smyslu i nepochopení a jisté riziko.

Jan Patočka, 21. ledna 1977

18. 02.

Co udělat, než nás proočkují.

Jan Štern Přečteno 2611 krát

Včera na ČT24 říkali, že třetina lidí nad 65 let, když dostane covid, skončí v nemocnici. Z těch nad 65 let, co skončí v nemocnici, polovina jde na ventilátor. V jiném šotu řekl primář ARO, že čtyři pětiny z těch, co jdou na ventilátor, umřou. Pak se zamyslel a dodal, no spíš devět z deseti. Čistě matematicky to znamená, že člověk nad 65 let, když dostane covid, s pravděpodobností 17% umře. Pro srovnání smrtnost chřipky je 0,1 %. I když smrtnost chřipky se počítá ze všech lidí, nikoli jen z těch nad 65 let, tak do jisté míry platí, že tohle je stosedmdesátkrát horší. Tak jen pro ty, co říkali a i ještě říkají že je to taková chřipečka.

Možná, že jsou statistická data trochu jiná, ale plus mínus to odpovídá. Kdyby byla vláda co k čemu, tak razantně ve prospěch lidí nad 65 let, kteří jsou v mimořádném smrtelném nebezpečí, něco udělá. Nedělá kromě chaosu skoro nic. Takže si musíme pomoct sami.

Co můžeme udělat sami:

Lidi nad 65 let by neměli vůbec chodit mezi lidi. Měli by vydržet doma do očkování, což je odhadem dva až tři měsíce. Rohlík a podobné platformy fungují a u nich si po internetu nakoupíte potraviny a donesou to až domů.

Měli by si pořídit každopádně respirátory FFP2 a naprosto zásadně je nosit, když jdou ven i jen na procházku.

Měli by omezit styky s dětmi a vnoučaty, které pro ně představují bohužel velké nebezpečí, protože se stýkají (a nejde to jinak) s dalšími lidmi. Pokud už se s nimi vídají, tak jedině venku na procházce, kde je minimální riziko nákazy.

A poslední stejně důležité měli by nebo spíš co by neměli: neměli by volit toho trotla, chaota a fušera Babiše, který boj s covidem naprosto zpackal a tím zavinil smrt mnoha lidí, kteří by jinak umřít nemuseli.

13. 02.

Čtyři výzvy pro Českou republiku

Jan Štern Přečteno 2889 krát

autoři: Jan Štern a Jiří Pehe

Odstranění Andreje Babiše a jeho populistického stylu z české politiky se mnohým jeví jako hlavní cíl voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu tohoto roku. Samo o sobě to ale k obrodě demokratické, smysluplné politiky u nás v žádném případě nestačí.

Případný odchod Babiše z vlády je jen první krok z mnoha dalších kroků, který by vyvedl zemi z krize. A nebude stačit ani pouhé překonání krize covidové, ta jen dočasně zakrývá podstatné praskliny v lodi zvané Česká republika. Tato krize se díky očkování nakonec přežene.

Co však zůstane, bude zdecimovaná země, která vedle narostlého mamutího deficitu veřejných financí otevře naplno skryté deficity v rozhodujících sférách společnosti a státu. Chceme-li překonat skutečnou krizi naší země, je třeba se věnovat nejen zjevným krizovým jevům, ale zejména identifikovat a řešit právě ony skryté deficity. Těch je celá řada, ale podívejmě se na čtyři hlavní, jakož i na možnosti jejich řešení.

Znovuobnovení společnosti

Prvním skrytým deficitem je nárůst nerovnosti mezi lidmi a tím způsobený rozpad sociální koheze a silné rozdělení společnosti na vzájemně nekomunikující a nekompatibilní části. Česká republika čelí odcizení lidí sobě navzájem.

Lidé jsou rozděleni, uzavřeni do svých bublin, jsou lhostejní k osudu druhých, neprojevují dostatek vzájemné solidarity, jsou sobečtí. Společnost a politika se rozpadly do táborů, které nesdílejí žádný společný étos.

Příčiny tohoto neblahého vývoje mají co do činění nejen s obecnějšími globálními jevy, jako je skutečnost, že dnešní technologická a globalizovaná společnost k lidem přistupuje bez ohledu na základní principy liberální demokracie, zejména bez ohledu na rovnost. Přistupuje k nim též bez respektu i úcty. Z těch, kteří se nedokázali novým trendům přizpůsobit, nemilosrdně dělá poražené.

Příčiny jsou ale i domácího původu. Česká politika zatím nedokázala na měnící se poměry reagovat, postavit se jim čelem, tak jak se to povedlo některým jiným zemím.

Lidé jsou tak u nás, často více než jinde, redukováni na pouhá pasivní kolečka systému, který je sám o sobě neproduktivní, což posiluje jejich odcizení. Překonání tohoto odcizení lidí by se mělo stát hlavním posláním politiky. Lze začít tím, že se pokusíme odstranit hned ten největší vřed na těle naší společnosti, kterým je nedostatek solidarity.

Jedním z možných řešení je zavedení nepodmíněného příjmu. Jeho zavedení by znamenalo, že každý bude fakticky pracovat. Buďto pro druhé jako zaměstnanec, anebo jako podnikatel. Anebo pro sebe tím, že se bude vzdělávat, zvyšovat svojí kvalifikaci a získávat nové dovednosti. Byl by to účinný způsob vyjádření solidarity a péče jeden o druhého.

Lidem by při zavedení nepodmíněného příjmu nehrozila past nezaměstnanosti, protože pokud by ztratili zaměstnání, byli by motivováni s pomocí nepodmíněného příjmu k práci na sobě, ke zvyšování svojí kvalifikace, dovedností i schopnosti, což by posílilo jejich konkurenceschopnost a sebevědomí. Průběžně zvyšování kvalifikace a dovedností lidí by mělo pozitivní vliv na vývoj ekonomiky jako celku.

A je zde i důležitý psychologický faktor související s pocitem důstojnosti: lidé by se přestali bát, že když neseženou práci nebo je propustí, přestanou si sami sebe vážit. Kolonka nezaměstnaný vypadne jednou provždy z našich životů. Každý bude mít práci – pro druhé nebo pro sebe – zajištěnou.

Nepodmíněný příjem je také odpovědí na revoluční změny ve vědě a technologiích. Tak jak bude lidská práce v její současné podobě nahrazována stále více automatizací a robotizací, bude nutné poskytnout lidem více prostředků a času nejen na sebevzdělávání, ale i na seberealizaci v podobě kreativní činnosti, kterou stroje zatím nezvládají.

Inovace

Druhým problémem je trvalé zaostávání naší ekonomiky, protože naše převážně malé a střední podniky nestačí v technologickém rozvoji nadnárodním korporacím. Přitom míra inovativnosti a technický pokrok přinášejí vyšší produktivitu práce, a tím i růst ekonomiky a následně i životní úrovně.

Dlouho jsme se domnívali, že technický vývoj a modernizaci naší ekonomiky a společnosti zajistíme tím, že budeme investovat do vzdělání a vědy. Většina politických stran má v programu podporu vědě a výzkumu a domnívá se, že tak zajistí i inovativní rozvoj ekonomiky.

To je však omyl. Naše ekonomika zaostává, protože naše převážně malé a střední podniky nestačí v technologické a inovační aktivitě konkurenci velkých korporací. Naši vysoce kvalifikovaní pracovníci, do nichž stát investoval obrovské prostředky, nenacházejí odpovídající místo v naší zaostalé ekonomice a odcházejí do těchto velkých nadnárodních korporací a ty pak těží z jejich práce. Nikoli však naše ekonomika.

Podobné je to s vědou, do níž stát dává relativně rovněž velké prostředky. Výsledky vědeckého bádání, pokud mají nějakou cenu, končí opět většinou v nadnárodních korporacích, které je levně vykoupí, často i s vědci. Platí paradox, že čím máme zaostalejší ekonomiku a čím více přitom investujeme do vzdělání a vědy, tím více podporujeme nadnárodní korporace, a tím vlastně rozvíráme nůžky v technické vyspělosti mezi námi a světem.

Technologický vývoj je téměř monopolně v rukou velkých nadnárodních korporací. Tím si zajišťují převahu v technologicky náročných výrobách, které mají velkou přidanou hodnotu.

Pokud mají malé a střední firmy v soutěži s nimi obstát a dostat se k výrobě s vyšší přidanou hodnotou, pak jim musí stát pomoct. Stát by tedy měl masívně technologický rozvoj a inovace u podniků podporovat. V naší zemi dáváme v soukromé sféře na výzkum a vývoj ve firmách dvě procenta HDP. Nejvyspělejší státy dávají čtyři procenta. Proto by náš stát měl subvencovat podnikovou sféru minimálně jedním procentem HDP, abychom se těmto státům přiblížili.

Podpora technické inovace našich podniků státem je důležitá nejen proto, že je to hlavní cesta k ekonomickému růstu a prosperitě, ale také proto, že jen technicky vyspělé podniky budou schopné zaměstnávat naše kvalifikované lidi, kteří jinak budou masově odcházet do zahraničních firem, jež jediné jim budou moci nabídnout odpovídající práci.

Příroda a krajina

Příroda, krajina, země, ve které žijeme není naším vlastnictvím. Jsme za ni odpovědni těm, kdo přijdou po nás. My ji jen máme dočasně ve správě a podle toho bychom s k ní měli chovat. Cílem by mělo být ji předat minimálně ve stejném, ale pokud možno v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali.

Péče o půdu, lesy a řeky je nadřazena zemědělskému podnikání, i kdyby to mělo snižovat jeho ziskovost. Zemědělské podnikání musí probíhat v jasném a přísném rámci daném státní politikou ochrany přírody a krajiny, vymezovanou zákony a zajišťovanou dotační politikou a dohledem státních institucí.

Je nutné čelit klimatické krizi, což je úkol především globální, na němž se ale máme podílet svým odpovídajícím příspěvkem v rámci zelené politiky Evropské unie. To, co máme ve svých rukou a co je závislé jen na nás samých, je, jak se vypořádáme s dopady klimatické krize na naši zemi, na naši krajinu a přírodu.

Stejně velkým nebezpečím pro naši přírodu a krajinu jako klimatická krize je i způsob stávajícího bezohledného hospodaření na půdě a v lesích, které s krátkodobou vidinou zisku ničí samu podstatu zemědělství, a sice půdu a lesy. Orná půda kvapem ubývá, voda v krajině rychle mizí. Půda zdevastovaná bezohledným hospodařením totiž není s to vodu zadržet.

Vyschlé lesy mizí před očima a dnes jich zbývá sotva polovina dřívějšího stavu. V dohledné době hrozí, že se naše krajina promění v polopoušť, kterou známe z trvale suchem postižených zemí.

Zákon o půdě by měl stanovit taxativně maximální velikost lánu, střídání pěstovaných plodin, minimální množství mezí, mokřadů, zelených pásů a alejí v rámci rozlohy obdělávané půdy. Zemědělská výroba nesmí ohrožovat pestrost živočišných druhů, musí být co nejpřísněji stanovena kritéria pro používání pesticidů a umělých hnojiv.

Zefektivnění státu, pravidla hry

Žádnou z výše zmíněných výzev nezvládneme, pokud se nepodaří rehabilitovat stát jako instituci, která má vizi, ale také dokáže svoje cíle uskutečňovat. Český stát je slabý a nevýkonný, selhává zejména ve vytváření srozumitelných pravidel hry a jejich vymáhání.

Jedním z důvodů jsou opakované pokusy politické sféry opanovat státní správu místo toho, aby vytvářela podmínky pro její odpolitizování a profesionalitu. Zákon o státní službě byl po svém prvním přijetí v roce 2002 na dvanáct let suspendován, a poté, co byla Česká republika Evropskou unií donucena v roce 2014 uvést v platnost jeho novelu, spustili vládní politici opět pokusy vzít si politickou kontrolu nad státní správou zpět.

Bez výkonné státní správy ovšem nelze ani efektivně bojovat s kalamitami, jako je epidemie nemoci covid-19, ani se pokoušet o nový, kreativní přístup k vytvoření společenské solidarity, k inovacím, k ochraně přírody. Anebo třeba o zlepšování systému vzdělání či péče o kulturu.

Český stát zejména selhává v přijímání a dodržování srozumitelných a obecně sdílených pravidel hry. Českou společnost a politiku bude těžké obrodit, pokud sami politici budou dál oslabovat ústavní pravidla hry a obcházet zákony. A pokud stát nebude schopný vymáhat dokonce ani mnohá z pravidel hry, která sám nastavil.

Moderní společnost může fungovat jako skutečná společnost jen za předpokladu, že v ní panuje potřebná míra důvěry. A to nejen mezi lidmi navzájem, ale i ze strany veřejnosti vůči státu, a naopak.

I proto by se jakákoliv příští vláda, která bude chtít vykročit za současné patologické poměry, měla snažit obnovit důvěru veřejnosti v konání státu. To ovšem nebude možné bez zásadních reforem státní správy, bez vetší spolupráce politiky s občanskou společností a bez důrazu na dodržování pravidel hry.

Jako východisko by mělo sloužit poznání, že ve funkční liberální demokracii politika nestojí nad zákonem, ale zákon stojí nad politikou. A že meze každého jedince jsou definovány tak, že může vše, co zákon nezakazuje, zatímco státní instituce mohou jen to, co jim zákon přikazuje či explicitně povoluje.

Vykročení za postkomunismus

Výzev, kterým nyní čelíme, je mnoho. Mezi ty nejdůležitější, které jsou zmíněny výše, patří hledání cesty k tomu, jak spolu navzájem vyjít (solidarita a svoboda), jak vyjít s přírodou (péče o krajinu), jak obstát ve vyspělém globálním světě (inovace, technický rozvoj), jak rehabilitovat stát i úctu k právu a pravidlům hry.

Tyto výzvy a zvolený způsob, jak jim čelit, by se měly stát hlavním tématem politiky a doufejme i nadcházejících voleb. Je totiž bohužel jisté, že pokud uvěříme, že se situace v naší zemi radikálně zlepší jen tím, že v politice skončí pohrobci postkomunismu, jako jsou Babiš nebo Zeman, nečeká nás nic jiného než další zklamání.

Podstatné je využít případný konec postkomunistické éry u nás a nástup nové politické generace ke změně způsobu, jakým se u nás zatím myslelo o výše zmíněných tématech. Jakož i o tom, jak funguje vzdělání, kultura a mezilidské vztahy.

Vyšlo v Deníku Referendum

16. 01.

Chceme, aby s námi bylo jednáno s úctou

Jan Štern Přečteno 1896 krát

Film Kena Loache "Já, Daniel Blake" vypráví příběh o člověku, který se po
infarktu snaží dostat od státu podporu, aby mohl přežít. Doktoři mu zakázali
pracovat, jinak umře, avšak úřady mu to nechtěly uvěřit a neustále ho chytali do pastí různých kontrol, posudků a nesmyslných byrokratických předpisů. Na konci filmu umírá právě na další infarkt, před nímž ho doktoři tak varovali, aniž by se podpory, na níž měl samozřejmě nárok, dočkal.

Film není ani tak o marnosti boje s nelidskou byrokracií, jako o ponižování důstojnosti člověka. Člověka neponižují jen státní byrokraté a jejich absurdní předpisy, člověka šikanou a zvůlí ponižují v práci arogantní šéfové, ponižují ho velké korporace, které zneužívají svého dominantního postavení, ponižují ho mocní a bohatí, kteří svojí chamtivostí ničí jeho přirozený svět.

Na pohřbu Daniela Blaka přečte jeho kamarádka slova, které chtěl říct před odvolací komisí, jejíhož jednání už se nedožil:

Nejsem klient, zákazník ani uživatel služby
Nejsem flákač, gauner, žebrák ani zloděj.
Nejsem číslo pojištěnce ani bod na obrazovce.
Vždycky jsem všechno splatil do poslední pence
a jsem na to hrdý.
Před nikým se nehrbím. Bližnímu se dívám do očí
a snažím se mu pomáhat.
Nechci milodary a nežádám o ně.
Jmenuji se Daniel Blake.
Jsem člověk, nejsem pes.
Dožaduji se lidských práv.
Chci abyste se mnou jednali s úctou.
Já, Daniel Blake, jsem občan.
Nic víc a nic míň.

Daniel Blake vyjádřil to, co nejvíc dnes lidem chybí, úcta a respekt od ostatních, zejména od státu, od úředníků, politiků, zaměstnavatelů, prostě od všech. Bez vzájemné úcty a respektu se stejně dobrá politika a správa věcí veřejných nedá dělat. Bez vzájemné úcty a respektu se nedá žít.
Myslím, že by nebylo od věci doplnit naší ústavu o článek 15:
My občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku chceme, aby s námi bylo jednáno s úctou.

08. 01.

Česko je nejhorší v Evropě, ačkoliv se covidová opatření od ostatních států příliš neliší.

Jan Štern Přečteno 3507 krát

Otázkou je, jak je to možné. Je na to jediná odpověď: lidi v Česku na dodržování covidových opatření kašlou nejvíc v Evropě. Je to výsledek nejen bezohlednosti a lhostejnosti vrostlé do naší společnosti, ale i zběsilé kampaně různých avanturistů, demagogů a bláznů, kteří nás neustále přesvědčují, že o nic nejde, že roušky jsou ohrožením naší svobody a že očkování je na nic, akorát tak člověka postihnou vedlejší účinky.

Určitě dalším důvodem bude malá důvěra veřejnosti ve stávající vládu - pokud vládě lidé nevěří, pak jí nebudou věřit ani opatření, která vyhlašují. Vláda nebyla schopna mobilizovat dostatečně široký sbor vědců, kteří by byli stále na očích a vysvětlovali lidem co se v té dané chvíli děje a co by danou situaci řešilo. Například ve Švédsku je vše pouze v rovině doporučení a lidé to všechno dodržují nejen proto, že ve Švédsku je jiná kulturní mentalita než u nás, ale také proto, že ta doporučení jdou z úst respektovaných vědců a odborníků (celou dobu těch stejných).

Nicméně při všech nedostatcích, které zvládání covidové krize doprovází, u mě budí úžas, že jsou lidé, kteří doslova běsní proti rozumným opatřením, které zavádějí všechny státy, kteří zpochybňují nebezpečnost covidu v době, kdy počet obětí covidu dosahuje téměř 13 tisíc a krematoria nestačí spalovat těla zemřelých, a kteří bojují proti očkování, které je jedinou zbraní proti této nemoci. Napsal jsem už jednou ve svém blogu, že zde funguje něco jako boj za svobodu k bezohlednosti, a musím říct, že situace se v tomto ohledu jen zhoršuje.

08. 12.

SVOBODA K BEZOHLEDNOSTI

Jan Štern Přečteno 2155 krát

S fenoménem koronaviru se objevil nový a silný společenský trend, který bych nazval boj za svobodu k bezohlednosti. Lidé demonstrují proti rouškám, které nemají ani tak chránit je jako spíš ostatní. Bojují za právo nenosit roušky a tak nakazit ostatní, pokud jsem náhodou sám nakažený. Proti rouškám obvykle demonstrují nebo na sociálních sítích a blogových platformách běsní lidé z nerizikových skupin, tedy ti, kteří se koronaviru zas tak nemusí obávat. Proč by si měli kazit život rouškou nebo nemoci jít do hospody, když jich se to netýká. Ať se ti staří někam schovají a nevylézají, já se přeci kvůli nim nebudu omezovat. A když mi to vláda nařídí, tak jdu do ulic a dělám novou revoluci: tentokrát za svobodu být bezohledný.

Ono už předchozí hnutí proti očkování hodně zavánělo touto svobodou k bezohlednosti. Očkujete se opět nikoli jen kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Očkování má smysl, když se očkují všichni, jinak je téměř k ničemu. A poměrně inteligentní lidé sveřepě odmítali dávat děti očkovat. Nakonec se kompromis našel v tom, že očkovací dávky se rozložily v čase, ale ta primární neochota udělat něco pro ostatní z toho čišela.

Dnes nás tedy čeká boj o to, kolik lidí se nechá očkovat. V první etapě poptávka po vakcíně určitě převýší nabídku. Ale až budou proočkovány rizikové skupiny a zdravotníci, přijde na řadu neriziková většina. Ta bude vybavená právními analýzami, že nelze k očkování přinutit, pseudoodbornými analýzami, jak je očkování k ničemu a akorát člověka poškodí vedlejšími účinky. Prostě rodí se hnutí, v jehož čele budou rádoby odborníci a právníci, kteří budou aktivně napomáhat většinové bezohlednosti.

Talhle se chová společnost, o níž klasik pravil homo homini lupus (člověk člověku vlkem). Koronavir nám nastavil zrcadlo a není to hezký pohled.

21. 11.

EU na rozcestí

Jan Štern Přečteno 2020 krát

Současný spor EU s Maďarskem a Polskem o to, zda může EU podmiňovat vyplácení peněz z fondů EU dodržováním standardů právního státu, je první skutečně vážnou zkouškou fungování EU. Nejde ani tak o vyplácení peněz, jako o to, zda v EU mohou být státy, které zásadním způsobem porušují liberálně demokratická pravidla, která jsou esencí moderní evropské politiky.

V jiném společenství, které plní vojensko bezpečnostní funkce, tedy v NATO porušování demokratických pravidel zas tak nevadí. Mám na mysli případ Turecka, které se proměnilo v agresivní osobní diktaturu, a přesto je významným členem tohoto uskupení. I když je otázkou, jak by Turecko plnilo případné vojenské závazky, když dlouhodbě směřuje proti zájmům demokratického světa, tak to dnes nikdo neřeší, protože vojenský konflikt je zatím jen teoretickou záležitostí.

EU je ale v jiné situaci než vojenské uskupení NATO, protože je výsostně politickou organizací spojenou společně sdílenými hodnotami. Polsko a Maďarsko se z hlediska hodnot vydalo jiným směrem. Nacionální hledisko v případě Maďarska převažuje nad hlediskem občanským, Maďarsko směřuje ke stáu Maďarů a nikoli občanů. Ve jménu Maďarů a Maďarska se v dnešním Maďarsku potlačují práva občanů. V Polsku probíhá podobný proces, tentokrát ve jménu katolicko konzervativních hodnot, jejichž jménem se omezují práva občanů a porušují pravidla právního státu. Obě země se samozřejmě hájí, že žádnou demokracii neporušují a i u nás je celá řada konzervativních politiků hájí, že mají na svojí specifickou cestu právo. Ani u jedné země nelze jednoznačně říci, že jsou autoritativní, spíš mají k autoritativnímu režimu nakročeno. Soudní moc je v těchto zemích pod vlivem výkonné moci, práva opozice jsou v obou zemích okleštěná, zejména co do přístupu do médií, ale situace není dosud fatální.

Nicméně situace je vážná. Polsko a Maďarsko posílají Evropě výzvu, buďto nás přijme Evropa takové, jaké jsme, nebo tu křehkou konstrukci EU ne-li rozbijeme, tak vážně narušíme. Obě země nedávají EU šanci ani prostor ke kompromisu. Hodnoty EU budou platit jenom někde, u nás ne. S dodržováním pravidel liberální demokracie nemají problém jen Poláci a Maďaři. Latentní krize doutná v dalších zemích, mimo jiné i u nás v Česku. Pronikání ekonomické moci do politiky, klientelismus, nástup oligarchů a populismu je na pořadu dne v dalších postkomunistických státech. Není náhodou, že slovinský premiér se okamžitě postavil za Poláky a Maďary. Ani v této zemi nemají co se vlády zákona týče čisté svědomí.

EU si už podobnou krizí prošla v otázce uprchlíků. Jistá menšina zemí EU odmítla respektovat většinové rozhodnutí o přijímání uprchlíků. Jenže v tomto případě nešlo o základní hodnoty jako je právní stát nebo dodržování pravidel liberální demokracie. Tento spor se do značné míry jevil jako legitimní spor o to, zda se má dát přednost solidaritě s uprchlíky nebo bezpečnosti států. Dalo by se říct, že obě strany sporu měly svojí legitimní pravdu. EU také touto kritickou úžinou celkem bez problémů proplula.

V případě dodržování demokratických principů se úžina, kterou by měla EU proplout, jeví hodně neprůchodná. Kancléřka Merkelová se sice po kolikáté už vydala na vyjednání kompromisu mezi EU a oběma zlobivými státy, ale ani při velké fantasii si neumím budoucí kompromis představit. Jaký je kompromis mezi demokracií a autoritativním režimem. Je to buď a nebo. Nic mezi tím.

EU se potýká s několika zásadními vnitřními rozpory, kdy na jedné straně stojí vyspělé a bohatší státy a na druhé straně zlobivé méně vyspělé státy. Je tu problém s migrací, který je v podstatě sporem o to, zda má být EU do budoucna multikulturní společností, nebo zda si má hlídat absoltuní převahu domácího obyvatelstva. Zde je patrný jasný rozdíl mezi zakládajícími členy EU a nově příchozími postkomunistickými státy. Dále je tu problém odpovědné či spíše neodpovědné fiskální politiky států. Zejména jižní státy EU provozují hazardní politiku zadlužování státu nad povolené limity, na což doplácí bohatší státy, zejména Německo, které v rámci eura dotují finanční systém. A nyní vzniklý spor o dodržování pravidel právního státu a vůbec liberální demokracie.

Otázkou je, jak dlouho a zda budou bohatší členové EU trpět tyto fauly vůči základní strategii a konceptu EU. Určitě stále více přemýšlí o variantě zbavit se zlobivých států, které hodně berou a málo dávají. Na jedné straně EU profituje ze své velikosti, je největším ekonomickým celkem na světě a to jí dává velkou váhu v mezinárodní politice. Na druhé straně zlobivé státy narušují systém fungování EU, čímž EU oslabují. Navíc okolo EU krouží Rusko a Čína a číhají na příležitost, jak EU rozklížit a rozdrobit.

Zatímco problémy s migrací a zadlužováním jsou nějakým způsobem řešitelné a EU postupně nachází modus videndi v těchto problémových oblastech, tak problém s dodržováním pravidel právního státu a liberální demokracie sahá na samotné základy EU. Je velice pravděpodobné, že pokud Maďarsko a Polsko neustoupí, tak bohatší jádro EU najde způsob, jak tyto státy zbavit benefitu dotací z fondů EU.


19. 11.

Kritika kritiků

Jan Štern Přečteno 2334 krát

Tak jsem si chvíli poslechnul debatu v parlamentu o nouzovém stavu. Mám k tomu několik poznámek.

Za prvé nerozumím tomu, proč opozice navrhuje a vymýšlí další a jiné postupy pro řešení koronakrize, když vláda vytvořila PES (Proti epidemický systém) a definovala soubor opatření k aktuálnímu stavu, což všechno je výtvorem odborných institucí a nejlepších expertů na epidemie a viry u nás. Co lepšího jako opozice vymyslí, když žádné profesionální instituce a odborníky za sebou nemá?

Dále nechápu, proč opozice zásadně vždycky nesouhlasí s délkou (v tomto případě 30 dnů) prodloužení nouzového stavu, když i blbovi je jasné, že do čtrnácti dnů nebo do týdne se rozhodně situace nezlepší natolik, abychom opatření vyžadující nouzový stav mohli zrušit.

Pro mne je aktivita opozice velkým zklamáním a doufám, že její popletené návrhy neprojdou. Koronakrize je něco jako válka, země se musí řídit tím, co vymyslí a určí odborníci a nezbývá jí než svým odborníkům věřit, jiné totiž nemá. Ministr Blatný je po dlouhé době profesionál a odborník, který evidentně koronakrizi řeší na základě věcných poznatků a odborného (nikoli politického) posuzování. Jestli někdo soustavně podlamuje důvěru veřejnosti v to, co odborníci vymyslí a navrhnou, tak se chová nezodpovědně a ohrožuje naší bezpečnost.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy