20. 09.

Zločiny na Bečvě

Jan Štern Přečteno 1587 krát

Na řece Bečvě byly spáchány zločiny dva. První zločin bylo vypuštění kyanidu do řeky, které vedlo k obrovskému úhynu ryb. Druhým zločinem byl způsob vyšetřování této od revoluce největší ekologické katastrofy. Celou věc vyšetřovala komise poslanecké sněmovny.

Citováno z iDnes:
"Poslanecká sněmovna na svém webu zveřejnila zjištění mimořádné komise poslanců k vyšetřování ekologické havárie na Bečvě. Otrava přesně před rokem poničila biotop na 40 kilometrech řeky.
Podle poslanců nedostatečně koordinovaly kroky vodoprávní úřad Valašského Meziříčí a Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP).
V den havárie podle komise mimo jiné pochybil pracovník Oblastního inspektorátu (OI) ČIŽP Brno, který dostal informace od pracovníka vodoprávního úřadu a inspektora OI ČIŽP Olomouc, nevyjel však na místo havárie. Měl přitom podle komise informace, že jde o havárii většího rozsahu s úhynem ryb a že pravděpodobný původce znečištění je v jeho místní příslušnosti. Zástupce OI ČIŽP Brno situaci konzultoval telefonicky.

Zástupce OI ČIŽP Olomouc prováděl šetření jen v Hustopečích nad Bečvou, přitom jako místo zdroje kontaminace už v den havárie byla označena Choryně, náležející do příslušnosti OI ČIŽP Brno. Pracovník tamního inspektorátu podle komise pochybil i tím, že v den havárie neinformoval ředitele OI ČIŽP Brno.
Vzhledem k tomu, že byly zasaženy dva správní obvody obcí s rozšířenou působností, měly podle komise jejich vodoprávní úřady informovat krajský úřad. Ten ale dostal podle zdrojů poslanců informace až den po havárii.

Samotný odběr vzorků nebyl podle komise dostatečně koordinován. V den havárie byl odebrán pouze jeden, avšak ne z potenciálně rizikových výustí. Vzorky měly být podle komise zajištěny maximálně do hodiny od příjezdu na místo, a to nejen po proudu řeky, ale i výše po toku z vyústění, která do Bečvy vedou. To se však stalo až následující den, a to jen z některých vyústění.

Jako problematické se ukázalo i bezprostřední vyhodnocení vzorků, míní poslanci. Byla podle nich možnost vzorky analyzovat v řádu hodin v laboratořích Povodí Moravy, zpracovávaly se ale až ve středu v laboratořích Vodovodů a kanalizací. Komise to považuje za selhání organizace práce ČIŽP a vodoprávního úřadu.

Mezi podezřelými z úniku nebezpečných látek se loni ocitla chemička Deza ze svěřenského fondu založeného premiérem Andrejem Babišem (ANO). Firma bezprostředně poté uvedla, že zcela jistě není původcem úhynu ryb. Že by kyanidy pocházely od ní, odmítá dodnes. Policie letos v létě obvinila z otravy Bečvy společnost Energoaqua z Rožnova pod Radhoštěm na Vsetínsku a jejího jednatele Oldřicha Havelku, vinu popírají. Vyšetřování začalo v pátek přezkoumávat Krajské státní zastupitelství v Ostravě.

Komise mimo jiné upozornila ve zprávě na to, že z výusti z areálu Dezy vzorek nebyl v týdnu následujícím po havárii vůbec odebrán. Z výusti kanalizace Lhotka nad Bečvou, která je nejblíže místu hromadnému úhynu ryb, byl podle poslanců vzorek odebrán až tři dny po katastrofě, u společnosti Energoaqua den po havárii a následně v dalších dnech.

Podle komise také dřívější výroky Jiřího Klicpery, který zpracovával znalecký posudek, byly způsobilé ohrozit výsledek trestního řízení. Komise se proto rozhodla podat podnět pro výkon dohledu nad znalcem kvůli podezření ze spáchání přestupku. Klicpera na začátku února v pořadu Reportéři ČT řekl, že otravu Bečvy nezpůsobila Deza. O několik dní dříve v on-line debatě expertů prohlásil, že viníka zářijové otravy už zná. Konkrétní ale nebyl. V květnu odmítl obsah posudku po jeho odevzdání policii pro ČTK komentovat, upozornil na to, že je vázán mlčenlivostí.

Poslanci také upozornili na to, že policie vypracovala zadání otázek pro znalecký posudek už v pátek 25. září 2020, přičemž první výsledky poukazující na možnou látku, jež mohla způsobit otravu, byly ve středu odpoledne. Otázky podle komise jednoznačně směřují ke společnosti Energoaqua, přestože u mnoha dalších vyústění nebyly vzorky odebrány. To se snažila policie podle komise řešit až o dva měsíce později při pokusu v areálu Dezy.
Vyšetřovatelé podle komise pochybili i tím, že nebyli vyslechnuti přímí svědci z řad rybářů, stejně jako vedoucí vodoprávního úřadu z Valašského Meziříčí."


Z uvedené zprávy parlamentní komise vyplývá, že v případě řešení největší ekologické krize skončila činnost místního vodoprávního úřadu a České inspekce životního prostředí naprostým debaklem. Tyto instituce selhaly úplně ve všech ohledech a povinnostech, které měly dle zákona naplnit. Podle všeho se úředníci těchto dvou institucí dopustili hrubého porušení svých povinností, které hraničí s trestným činem z nedbalosti. Je třeba okamžitě odvolat ředitele ČIŽP, ministra životního prostředí a šéfa místního vodoprávního úřadu. Nad celým neuvěřitelným selháním úředníků příslušných institucí se vznáší podezření, že to nebyla jen nedbalost, ale možná i úmysl, protože ve hře byl hlavním podezřelým podnik Deza, a sice podnik, který je součástí Agrofertu premiéra Babiše.

14. 09.

Několik předvolebních vět o generacích

Jan Štern Přečteno 1648 krát

Jak se tak blíží volby a sílí ve volebních preferemcích ANO, tak musím říct pár vět o různých generacíh.

Generace našich rodičů, která tvořila základ důchodců po revoluci si uvědoměle utahovala opasky a disciplinovaně volila ODS nebo jiné demokratické strany a svůj směšně nízký důchod po liberalizaci cen brala jako daň za demokracii. Dnešní generace důchodců, tedy moje generace suveréně prodá demokracii populistům za zvyšování důchodů, na které nemáme peníze a musíme se zadlužovat. Jak napsal Ortega y Gasset, jsou generace vynikající, které jsou vzorem, a jsou generace řekněme nepovedené.

Rád bych se spletl a pokud volby vyhrají demokratické strany, tak se mojí generaci rád omluvím.

15. 08.

V Afganistánu nastupuje krutá tyranie, demokracie na ústupu.

Jan Štern Přečteno 2268 krát

Kdo chce vědět, jaká krutovláda čeká Afgánce po ovládnutí země Talibánem, ať si přečte knihu Lovec draků od Khaleda Hosseini. Krutá, totální každodenní tyranie fanatických Talibánců trestajících popravou nebo utínáním ruky ty nejneuvěřitelnější prohřešky, jako je zpěv, poslech muziky, smích a prostě sebemenší projev přirozeného života. Nemluvím vůbec o politických svobodách, ty jsou navždy minulostí. To, že armáda USA ponechá Afgánistán Talibánu, není nic jiného než připuštění naprosté genocidy lidskosti, slušnosti a svobody na téměř 40 milionech Afgánců. USA jako klíčová země a vůdce demokratického světa a s nimi i NATO tohle neměly nikdy udělat. Máme na svědomí uvržení 40 milionů obyvatel do koncentráku srovnatelného s těmi nacistickými. V Afganistánu jsme měli vydržet.

Já vím, že hodně lidí mi namítne, že nelze vojensky držet nějaký režim na věčné časy. Že není náhodou, že Taliban po odsunu vojsk USA a NATO snadno zvítězil nad mnoho let budovanou afgánskou armádou. Že tedy Afgánci si to asi přejí. No, je to problém, protože tam se nehlasuje ve volbách, ale zbraněmi. Z toho polovinu obyvatelstva tvoří ženy, které se hlasování zbraněmi neúčastní a kterých se nikdo neptá, jestli chtějí žít bez jakýchkoliv práv jako ve středověku. A to je za vlády Talibanu čeká.

Vidíme, že demokracie jako systém založený na respektu k lidským právům je ve světě v posledních letech v defenzívě. Čína během pár měsíců zardousila křehkou demokracii v Honkongu. Venezuelu drží šílený Maduro přes odpor většiny obyvatestva. V Bělorusku podobný šílenec krutě zatočil s lidmi domáhajícími se svých práv. Ještě předtím většina arabských revolucí zdegenerovala do vojenských a autokratických diktatur. Demokratický svět reprezentovaný Evropskou unií a USA se musí tomuto neblahému vývoji postavit. Čína a Rusko čile pracují na podvracení demokratický pořádků v dalších zemích. Dějiny a boj za demokracii ani zdaleka nekončí.

28. 07.

Zloděj křičí chyťte zloděje

Jan Štern Přečteno 3081 krát

Já blogy pana Jana Tománka nečtu, protože je to obvykle snůška hloupostí, demagogií a manipulací. Ovšem blog o prof. Hořejším byl výjimkou. Tady si pan Tománek dovolil označit prof. Hořejšího, který je coby důsledný vědec a racionální člověk vlastně opakem pana Tománka v tom, jak psát a věcně argumentovat, za blábolícího staříka.

Proto tady uvádím z wikipedie trochu informací o prof. Hořejším, aby vyniklo to, co pan Tománek zplodil.

Život
V letech 1968 až 1973 vystudoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě UK, kde později působil jako vědecký aspirant na katedře biochemie (výzkum rostlinných lektinů). Posléze se stal vědeckým pracovníkem Ústavu molekulární genetiky ČSAV, kde se zabýval zejména strukturou a funkcí povrchových molekul leukocytů.
Roku 1989 byl jedním ze čtyř signatářů petice Několik vět na ÚMG ČSAV a spoluzakladatelem Kruhu nezávislé inteligence. Zúčastnil se manifestace 17. listopadu 1989 a prošel s ní celou trasu až na Národní třídu. 19. listopadu 1989 byl spoluzakladatelem Občanského fóra ústavů ČSAV, které sídlily v Krči.
V roce 1995 byl jmenován docentem a v roce 2000 profesorem imunologie. V letech 2005–2017 byl ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR. Jeho laboratoř se zabývá výzkumem bílých krvinek. Výsledky práce Václava Hořejšího byly zveřejněny ve více než 190 původních vědeckých publikacích a přehledných článcích v mezinárodních časopisech, v desítkách kapitol monografií a několika knihách. Autor má vice než 11000 citací a h index 57).[1]
V letech března 2014–2017 působil v týmu poradců premiéra Bohuslava Sobotky jako poradce pro oblast vědy, výzkumu a vysokých škol.[2]
Roku 2020 obdržel nejvyšší vědecké ocenění v České republice, Národní cenu vlády Česká hlava.[3]
Publikační činnost
Václav Hořejší je autorem a spoluautorem téměř 180 původních vědeckých publikací a 20 přehledných článků publikovaných v mezinárodních časopisech, téměř 30 kapitol v monografiích a recenzovaných sbornících, mnoha odborných i popularizačních článků.[4] Ve sdělovacích prostředcích se často kriticky vyjadřuje k různým otázkám vědní politiky a celospolečenským problémům, včetně např. kritiky léčby pomocí kmenových buněk.[5] Dále se zabývá úvahami o vztahu vědy a náboženství, moderní době a postmodernismu, s kterým vytrvale polemizuje.[6][7][8][9]
Knihy
• J.Klein, V.Hořejší: Immunology, 2nd Edition. Blackwell Science, Oxford 1997, 721 p.
• V.Hořejší, J.Bartůňková: Základy imunologie. Triton, Praha (6 vydání 1998, 2001, 2005, 2009, 2013, 2016 – ISBN 80-7254-686-4)
Ceny a ocenění
• Národní cena ČR (1984; člen kolektivu)
• Cena ČSAV (1988, 1992; člen kolektivu)
• Cena Učené společnosti ČR (1996)
• Člen Učené společnosti ČR (od roku 2003)
• Cena ministryně školství, mládeže a tělovýchovy (2003)
• Medaile Za zásluhy II. stupeň, za zásluhy o stát v oblasti vědy (2004)
• Cena AV ČR (2005; vedoucí kolektivu)
• Medaile Za zásluhy Přírodovědecké fakulty UK (2005)
• Granátový imunoglobulin za celoživotní zásluhy o rozvoj imunologie (2008)
• Medaile Hanse Krebse (Federation of European Biochemical Societies, 2009)
• Pamětní stříbrná medaile Senátu parlamentu ČR (2013)
• Cena předsedy AV ČR za propagaci a popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací (2017)
• Cena Pražské skupiny Společnosti pro vědy a umění - SVU (2019)[10]
• Národní cena vlády Česká hlava za celoživotní přínos ve vědě (2020)[11]


Na článek pana Tománka platí přesně ono úsloví zloděj křičí chyťte zloděje. Při té příležitosti kladu otázku na redakci Aktualne.cz, zda by neměla přece jenom více věnovat pozornost tomu, jestli články na blogu splňují elementární požadavky na logiku, věcnou argumentaci, dokládání různých tvrzení. Pro mne jsou články pana Tománka ostudou blogů na Aktualne.cz.

25. 07.

Velká šlamastyka s elektromobily

Jan Štern Přečteno 2496 krát

Prodej nových aut na benzinový či dieselový pohon má být v Evropské unii od roku 2035 prakticky vyloučen. Evropská komise v rámci přelomového klimatického balíčku navrhla, aby nové vozy od zmíněného data nemohly produkovat žádné emise oxidu uhličitého. Nad tímto rozhodnutím, které ovšem ještě musí schválit vlády jednotlivých členských zemích EU a také Evropský parlament, vyvstává řada otázek. Otázek, které si pravděpodobně Evropská komise, než vykopla tento extrémní požadavek, sama položila a provedla jejich rozbor, avšak zatím na tento rozbor jenom čekáme. Na každou stavbu musí investor povinně vypracovat analýzu dopadu na okolí a životní prostředí a tady EK přijde opatřením, které drtivě dopadne na život občanů, aniž by zveřejnila analýzy tohoto dopadu i způsob, jak tomu čelit.

První otázka nutně zní, jaký je vlastně benefit tohoto opatření co se týče emise CO2 do ovzduší? Potřebujeme vědět, co nám toto drastické opatření přinese, aby to minimálně vyvážilo negativní dopady. Je nutné spočítat, kolik tun CO2 jde do ovzduší díky činnosti spalovacích motorů aut v zemích EU a kolik tun CO2 půjde do ovzduší díky provozu energetické soustavy, která budou muset zajistit elektřinu pro fungování oněch aut. Důležité je také množství CO2, které jde do ovzduší při výrobě a likvidaci aut, kdy elektroauta jsou v tomto náročnější. Když sečteme veškeré emise CO2, tedy při výrobě, při likvidaci a při provozu, pak při stávajícím energetickém mixu dle údajů Evropského parlamentu emise aut se spalovacím motorem činí okolo 220 g/km, zatímco emise elektromobilů je zhruba 170 g/km. Tedy výroba, likvidace a provoz elektromobilů je na jeden ujetý kilometr v emisi CO2 nižší o 23 procent oproti autům se spalovacím motorem. Je toto skutečně tak významný benefit - snížení emisí CO2 z provozu aut o 23 procent, aby bylo nutné provést tak drastické změny ve výrobě a užívání osobních aut?

Druhá otázka: jak bude zajištěn provoz elektromobilů a jak bude vypadat každodenní užívání aut? Nejde to odbýt jen prohlášením, že EK bude podporovat rozvoj nutné infrastruktury tedy hlavně sítě dobíjecích stanic. V tuto chvíli se energetici shodnou na tom, že stávající elektrická síť není připravena na každodenní dobíjení stovek milionů aut a že zatím v žádné zemi není vypracován plán potřebné dostavby elektrické sítě tak, aby pokryla potřeby elektromobilů. Selský rozum nám také říká, že sebehustší síť dobíjecích stanic ani náhodou nezajistí tak operativní přísun energie na provoz auta, jak to dnes zajišťují benzínové pumpy. Každý si snadno spočítá, že je velký rozdíl mezi načerpáním benzínu do auta v řádu minut a mezi dobíjením baterie v autě v řádu hodin. Prostou aritmetikou si spočteme, že auto nebude spotřebiteli k dispozici denně tak, jak je dnes zvyklý, spíš si jednou za měsíc udělá autem výlet. Jinými slovy způsob užívání auta dozná nejspíš dramatické proměny.

Třetí otázka: kolik to bude občany stát? O kolik stoupne cena průměrného automobilu, pokud bude na elektrický pohon. Jaká bude údržba, jak dlouho vydrží baterie, kolik bude stát její výměna. O kolik stoupne cena elektřiny, po níž se prudce zvýší poptávka? Jak se promítne vymizení aut se spalovacími motory do cen výrobků a služeb?

Čtvrtá otázka je provokativní: jak přispěje toto drastické opatření k řešení klimatické krize? EU se dlouhodobě podílí na planetární produkci CO2 zhruba deseti procenty. Přechod na elektromobily ve výsledku povede ke snížení emisí CO2 z provozu aut asi o 27 procent. Jinak řečeno na klimatickou krizi v planetárním měřítku bude mít toto opatření v podstatě nulový vliv. Proč to tedy děláme, když sami skoro nic nezmůžeme. Čína, Indie, USA, hlavní znečišťovatelé pojedou vesele dál. Jaký je tedy smysl toho celého? Pokud to totiž nemá věcný dopad, pak jde o čistou ideologii. Děláme to z přesvědčení bez ohledu na to, co dělají ostatní. Třeba chceme jít ostatním zemím příkladem. Třeba se Čína, Indie a Spojené státy zastydí a budou nás následovat. Je to pravděpodobné? Spíš jako žert.

Poslední otázka: jaká je politická a sociální průchodnost tohoto opatření? Za komunistů se říkalo, že vláda, která zdraží pivo, padne. Co se stane s vládami, které nejen zdraží, ale zřejmě i znemožní každodenní užívání aut? Jsou lidé s to pochopit a přijmout, že kvůli pro ně takřka imaginární klimatické krizi se musí takto uskromnit? Navíc snížení CO2 díky tomuto opatření má v planetárním rozměru na změnu klimatu mizivý dopad. Vzpomeňme si na bouřlivé reakce proti rouškám a očkování proti covidu. Dvacet dva procent lidí je silně proti a je kvůli tomu schopno volit extrémní politické síly, které odmítání mají v programu. A to šlo o celkem nevinné opatření podložené jasnými a nezpochybnitelnými fakty. Ochota populace podřídit se cílům, které jsou racionální z hlediska celku, ale těžko pochopitelné z hlediska jednotlivce, je dnes téměř nulová. Obávám se, že direktivní zavedení elektromobilů navíc z pozice Evropské unie, která nepožívá nějak velké popularity mezi občany, povede k velkým výbuchům nespokojenosti.

Co se týče naší země, tak ta má velké problémy se suchem, s ubýváním orné půdy, s mizením lesů, což jsou problémy, které nemohou čekat, až se planeta začne chovat rozumně a globální oteplování se zastaví. Už teď musíme investovat obrovské prostředky do půdy, do záchytu vody, do změny způsobu hospodaření na půdě, který záchytu vody brání. Místo toho ale spadneme to velké šlamastyky s elektromobily a veškerou energii a peníze budeme cpát do toho, jak se s tím vyrovnat. Mezitím se nám naše příroda pomalu promění v polopoušť.

Vyšlo v Lidových novinách

04. 05.

Hamáček je vlásek od politické smrti

Jan Štern Přečteno 3192 krát

Server Seznam přinesl svědectví o tom, že ministr Hamáček chtěl letět do Moskvy, aby vyměnil utajení teroristického činu ruských agentů ve Vrběticích za dodávku vakcín Sputnik a uskutečnění setkání Putin Biden v Praze. Svůj úmysl oznámil na schůzce nejvyšších bezpečnostních úředníků. Kromě vicepremiéra Hamáčka byli přítomni velvyslanec v Rusku Vítězslav Pivoňka, ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (rozvědky) Marek Šimandl, ředitel Vojenského zpravodajství Jan Beroun a policejní ředitel Jan Švejdar. Později před koncem schůzky kolem půl desáté večer dorazil ještě nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Účastníci informaci nepotvrdili, ale ani nevyvrátili.

Je otázkou jak se Hamáček vyrovná s touto aférou, respektive jak dlouho mu budou voliči ČSSD věřit jeho verzi. Kromě toho, že ten debilní nápad vyměnit skandální odhalení teroristického činu ve Vrběticích za Sputnik je vlastně velezradou, celou věc ještě ekaluje nevěrohodné Hamáčkovo vystupování. Mají to lhaní v ČSSD geneticky zakořeněné, podobně odhodlaně lhal Michal Hašek o chystaném puči u Zemana na Sobotku. Nakonec se pravda ukáže, protože některý z účastníků schůzky, na níž měl Hamáček vybalit svůj nápad, bude muset promluvit. Třeba před parlamentní komisí, která by právě v tomto případě byla vhodná. A pokud se zpráva Seznamu potvrdí, pak Hamáček poletí pryč z politiky a s ním i tak chatrné naděje ČSSD přelézt v příštích volbách pět procent a politicky přežít.

Člověk, kterého napadají podobné věci, do politiky prostě nepatří. Je-li to tak, pak se na tom ukazuje míra neskutečné arogance vůči občanům této země (zatajit jim útok na jejich lidi a území nepřátelskou mocností), ale i absence elementární morálky a cti.


20. 03.

Opice versus fraktura lebky

Jan Štern Přečteno 5408 krát

Zápas Slávie s Rangers v Evropské lize poznamenaly dva momenty. Těžké zranění po nepochopitelně surovém likvidačním zákroku hráče Rangers na brankáře Slávie Koláře, při němž mu způsobil frakturu lebky. Výrok hráče Slávie na adresu hráče Kamary, který slyšeli jenom oni dva, protože Kúdela si zakryl ústa a pošeptal ho Kamarovi do ucha.

Klub Rangers ani samotný hráč, který těžce zranil brankáře Koláře se za zákrok na Koláře neomluvili ani neprojevili lítost. Rangers ve svém prohlášení dokonce hovoří o náhodném úderu, který způsobil zranění Koláře. O to víc běsní klub Rangers, trenér Gerard a i hráči o tom, že Kúdela nazval hráče Kamaru opicí.

Já si myslím, že jestli se někdo chová nadřazeně a arogantně, pak jsou to hráči, trenér a funkcionáři Rangers. Zřejmě se domnívají, že mohou bez zábran zmasakrovat hráče z východní Evropy, protože ti jsou méně hodnotní než třeba hráči Premier League. Jsem přesvědčen, že by si tu prasečinu, kterou předvedli na hřišti proti Slávii, nikdy proti LIverpoolu nebo Arsenalu nedovolili.

Jestli Kúdela byť ve hněvu nadával hráči tmavé pleti opice, pak je to odporné. Osobně si myslím, že Kúdela žádný rasista není a pokud tu nadávku vyslovil, pak to bylo v důsledku momentální frustrace a naštvání, což ho ale neomlouvá. Nicméně nesrovnatelně odpornější byl zabijácký zákrok hráče Rangers na našeho brankáře. Bohužel svět bude daleko víc řešit Kúdelu, než pokus o likvidaci brankáře Koláře.

13. 03.

O povinnosti bránit se bezpráví.

Jan Štern Přečteno 2433 krát

Dnes uplynulo 44 let od smrti Jana Patočky. Připomínám jeho nesmrtelný text o morálce, technice a politice.

O povinnosti bránit se proti bezpráví

Dnešní lidé, rozdvojení ideologií a nespokojeni uprostřed blahobytu, očekávají toužebně a v horečném vzrušení, že jim technické vymoženosti přinesou nějaké řešení. K tomu náleží, že se výhradně spoléhají na politickou moc a stát: ten se pak jeví stále zřetelněji jako velká centrála, která produkuje i skladuje sílu a všemi silami fyzickými i psychickými disponuje.
Ti rozvážnější se však rozhlížejí a vidí, že nikdo není s to technicky uskutečnit nějakou morálku, nějakou přesvědčující principiální nauku anebo spolehlivě niterné smýšlení - protože to prostě není možné. Bez niterného přesvědčení nelze důvěřovat ani zvyku, který by ze stávajícího pořádku učinil druhou přirozenost, ani donucovací moci.

Aby lidstvo klidně rozvíjelo možnosti instrumentálního rozumu, aby byl možný pokrok vědění a dovednosti, musí být přesvědčeno o nezbytnosti bezpodmínečně závazných a v tomto smyslu "posvátných" principů, vymezených účely lidského usilování. Jinými slovy: požaduje se tu cosi zásadně netechnického, cosi neprůměrného, nikoli úskočná a příležitostná morálka, ale morálka o sobě. To však znamená: spásu nezle v těchto věcech očekávat ani výhradně, ani v prvé řadě od státu, moci a síly.
Jak rádi by hlasatelé samovlády faktů vydávali většinu svých až příliš evidentních pravd, sloužících svévolným účelům, za jedinou niterně závaznou mravní pravdu. Ale to není možné. Všemu hromadění moci a síly bylo v našem století dovoleno uplatnit se jako nikdy před tím. Jde-li však o to, zda lidé nabyli přesvědčení, je výsledek záporný; to by dnes mělo být jasné.

Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem. A nikoli člověk je to, kdo podle svých potřeb, přání a tendencí svévolně vymezuje, co je morálka, nýbrž morálka sama člověka definuje. Proto věříme, že je načase, aby tyto sice jednoduché, ale bolestnou zkušeností desetiletí ověřené teze, jejichž obsah každý nějak pocítil, pronikly v jasné formě do vědomí všech. Proč právě teď?

Zdá se mi, že pojem "paktu o lidských právech" v sobě zahrnuje, že se i státy a společenské formace jako celek podřizují suverenitě mravního citu, že uznávají nad sebou cosi nepodmíněného, co je pro ně samy závazné, nedotknutelné, že svými vlastními silami nastolují a zajišťují právní normy, a že chtějí k tomuto účelu přispívat, sloužit mu. Toto přesvědčení žije i v jednotlivcích jako základ při plnění jejich povinností v soukromém, pracovním a veřejném životě. Jenom v souhlasu s tím existuje skutečná záruka, že lidé nebudou jednat pouze kvůli výhodám anebo ze strachu, ale volně, spontánně a odpovědně.

Tomuto přesvědčení dává Charta 77 výraz: dává na vědomí radost občanů z toho, že se jejich stát svým podpisem, který potvrzuje lidská a sociální práva a dělá z nich pozitivní zákon, přihlásil k vyšší mravní základně všeho politického; dává zároveň na vědomí svou vůli aktivně přispívat k tomu, aby se principy proklamované v těchto aktech realizovaly a postupně veřejně naplnily. Signatáři Charty 77 věří, že význam těchto paktů daleko přesahuje běžné mezinárodní dohody, které jsou věcí státního, mocí přiměřeného oportunismu, a to proto, že tyto pakty zasahují do nepodmíněné duchovní sféry. Jen to a nic jiného je pro signatáře důvodem a podnětem k výroku, že rozumějí, o co jde, a že se k tomu přidávají svou iniciativou.

Vymezený vztah mezi mravní a společensko-politickou sférou jasně ukazuje, že u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter. Signatáři si jsou však vědomi, že už před 180 lety se pomocí přesného členění pojmů osvětlilo, že všechny mravní povinnosti spočívají v tom, co může být nazváno povinnostmi člověka k sobě samému, povinnostmi, které v sobě zahrnují i nutnost bránit se proti každému utrpěnému bezpráví.

To znamená, že signatáři nejednají ze soukromého zájmu, nýbrž z pouhé povinnosti, z příkazu, který stojí výše než politické závazky a politická práva a je jejich pravým, jedině spolehlivým základem. Signatáři Charty 77 si nedělají nárok ani na politické funkce, ani na zvláštní práva, nechtějí být žádnou morální autoritou, žádným "svědomím společnosti", nepovyšují se nad nikoho a nikoho neodsuzují, jejich usilování směřuje pouze k tomu, aby zachovali při životě a čistotě vědomí, že taková vyšší autorita existuje a že jednotlivci jsou jí povinni svým svědomím a státy svými podpisy pod důležitými mezinárodními pakty; povinni nikoli pouze opportunně, tedy podle pravidel politických výhod, nýbrž i tak, že jejich podpisy pod těmito pakty znamenají, že politika je podřízena právu, a nikoli právo politice.
Že k povinnosti bránit se proti bezpráví náleží možnost informovat kohokoli o křivdě, která se jednotlivci děje, a že tato možnost nepřekračuje rámec povinností jednotlivce k sobě a neznamená pomluvu kohokoli, ani jednotlivce, ani společnosti, je zřejmým důsledkem tohoto hlediska.

Proto se žádný jednotlivec, který vskutku trpí bezprávím, nemá cítit osamělý, vydaný převaze okolností, dokud zůstane věren povinnosti zastávat se sám sebe, povinnosti tedy, která je zároveň povinností ke společnosti, k níž člověk náleží. Učelem Charty 77 je tedy spontánní, všech vnějších závazků prostá solidarita všech lidí, kteří porozuměli, jaký význam má mravní smýšlení pro reálnou společnost a pro její fungování.

Pokládáme proto epochu, v níž bylo možno pakty o lidských právech podepsat, za novou etapu historického procesu; za etapu, jejíž význam je nezměrný; znamená totiž obrat ve vědomí lidí, v jejich chování k sobě samým i bližním; neboť o to jde, že pohnutky k jednání už nespočívají výhradně v oblasti výhod a strachu, ale v úctě k tomu, co je v člověku vyššího, v porozumění pro povinnost, pro obecné dobro a pro nutnost vzít na sebe v tomto smyslu i nepochopení a jisté riziko.

Jan Patočka, 21. ledna 1977

18. 02.

Co udělat, než nás proočkují.

Jan Štern Přečteno 2973 krát

Včera na ČT24 říkali, že třetina lidí nad 65 let, když dostane covid, skončí v nemocnici. Z těch nad 65 let, co skončí v nemocnici, polovina jde na ventilátor. V jiném šotu řekl primář ARO, že čtyři pětiny z těch, co jdou na ventilátor, umřou. Pak se zamyslel a dodal, no spíš devět z deseti. Čistě matematicky to znamená, že člověk nad 65 let, když dostane covid, s pravděpodobností 17% umře. Pro srovnání smrtnost chřipky je 0,1 %. I když smrtnost chřipky se počítá ze všech lidí, nikoli jen z těch nad 65 let, tak do jisté míry platí, že tohle je stosedmdesátkrát horší. Tak jen pro ty, co říkali a i ještě říkají že je to taková chřipečka.

Možná, že jsou statistická data trochu jiná, ale plus mínus to odpovídá. Kdyby byla vláda co k čemu, tak razantně ve prospěch lidí nad 65 let, kteří jsou v mimořádném smrtelném nebezpečí, něco udělá. Nedělá kromě chaosu skoro nic. Takže si musíme pomoct sami.

Co můžeme udělat sami:

Lidi nad 65 let by neměli vůbec chodit mezi lidi. Měli by vydržet doma do očkování, což je odhadem dva až tři měsíce. Rohlík a podobné platformy fungují a u nich si po internetu nakoupíte potraviny a donesou to až domů.

Měli by si pořídit každopádně respirátory FFP2 a naprosto zásadně je nosit, když jdou ven i jen na procházku.

Měli by omezit styky s dětmi a vnoučaty, které pro ně představují bohužel velké nebezpečí, protože se stýkají (a nejde to jinak) s dalšími lidmi. Pokud už se s nimi vídají, tak jedině venku na procházce, kde je minimální riziko nákazy.

A poslední stejně důležité měli by nebo spíš co by neměli: neměli by volit toho trotla, chaota a fušera Babiše, který boj s covidem naprosto zpackal a tím zavinil smrt mnoha lidí, kteří by jinak umřít nemuseli.

13. 02.

Čtyři výzvy pro Českou republiku

Jan Štern Přečteno 3396 krát

autoři: Jan Štern a Jiří Pehe

Odstranění Andreje Babiše a jeho populistického stylu z české politiky se mnohým jeví jako hlavní cíl voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu tohoto roku. Samo o sobě to ale k obrodě demokratické, smysluplné politiky u nás v žádném případě nestačí.

Případný odchod Babiše z vlády je jen první krok z mnoha dalších kroků, který by vyvedl zemi z krize. A nebude stačit ani pouhé překonání krize covidové, ta jen dočasně zakrývá podstatné praskliny v lodi zvané Česká republika. Tato krize se díky očkování nakonec přežene.

Co však zůstane, bude zdecimovaná země, která vedle narostlého mamutího deficitu veřejných financí otevře naplno skryté deficity v rozhodujících sférách společnosti a státu. Chceme-li překonat skutečnou krizi naší země, je třeba se věnovat nejen zjevným krizovým jevům, ale zejména identifikovat a řešit právě ony skryté deficity. Těch je celá řada, ale podívejmě se na čtyři hlavní, jakož i na možnosti jejich řešení.

Znovuobnovení společnosti

Prvním skrytým deficitem je nárůst nerovnosti mezi lidmi a tím způsobený rozpad sociální koheze a silné rozdělení společnosti na vzájemně nekomunikující a nekompatibilní části. Česká republika čelí odcizení lidí sobě navzájem.

Lidé jsou rozděleni, uzavřeni do svých bublin, jsou lhostejní k osudu druhých, neprojevují dostatek vzájemné solidarity, jsou sobečtí. Společnost a politika se rozpadly do táborů, které nesdílejí žádný společný étos.

Příčiny tohoto neblahého vývoje mají co do činění nejen s obecnějšími globálními jevy, jako je skutečnost, že dnešní technologická a globalizovaná společnost k lidem přistupuje bez ohledu na základní principy liberální demokracie, zejména bez ohledu na rovnost. Přistupuje k nim též bez respektu i úcty. Z těch, kteří se nedokázali novým trendům přizpůsobit, nemilosrdně dělá poražené.

Příčiny jsou ale i domácího původu. Česká politika zatím nedokázala na měnící se poměry reagovat, postavit se jim čelem, tak jak se to povedlo některým jiným zemím.

Lidé jsou tak u nás, často více než jinde, redukováni na pouhá pasivní kolečka systému, který je sám o sobě neproduktivní, což posiluje jejich odcizení. Překonání tohoto odcizení lidí by se mělo stát hlavním posláním politiky. Lze začít tím, že se pokusíme odstranit hned ten největší vřed na těle naší společnosti, kterým je nedostatek solidarity.

Jedním z možných řešení je zavedení nepodmíněného příjmu. Jeho zavedení by znamenalo, že každý bude fakticky pracovat. Buďto pro druhé jako zaměstnanec, anebo jako podnikatel. Anebo pro sebe tím, že se bude vzdělávat, zvyšovat svojí kvalifikaci a získávat nové dovednosti. Byl by to účinný způsob vyjádření solidarity a péče jeden o druhého.

Lidem by při zavedení nepodmíněného příjmu nehrozila past nezaměstnanosti, protože pokud by ztratili zaměstnání, byli by motivováni s pomocí nepodmíněného příjmu k práci na sobě, ke zvyšování svojí kvalifikace, dovedností i schopnosti, což by posílilo jejich konkurenceschopnost a sebevědomí. Průběžně zvyšování kvalifikace a dovedností lidí by mělo pozitivní vliv na vývoj ekonomiky jako celku.

A je zde i důležitý psychologický faktor související s pocitem důstojnosti: lidé by se přestali bát, že když neseženou práci nebo je propustí, přestanou si sami sebe vážit. Kolonka nezaměstnaný vypadne jednou provždy z našich životů. Každý bude mít práci – pro druhé nebo pro sebe – zajištěnou.

Nepodmíněný příjem je také odpovědí na revoluční změny ve vědě a technologiích. Tak jak bude lidská práce v její současné podobě nahrazována stále více automatizací a robotizací, bude nutné poskytnout lidem více prostředků a času nejen na sebevzdělávání, ale i na seberealizaci v podobě kreativní činnosti, kterou stroje zatím nezvládají.

Inovace

Druhým problémem je trvalé zaostávání naší ekonomiky, protože naše převážně malé a střední podniky nestačí v technologickém rozvoji nadnárodním korporacím. Přitom míra inovativnosti a technický pokrok přinášejí vyšší produktivitu práce, a tím i růst ekonomiky a následně i životní úrovně.

Dlouho jsme se domnívali, že technický vývoj a modernizaci naší ekonomiky a společnosti zajistíme tím, že budeme investovat do vzdělání a vědy. Většina politických stran má v programu podporu vědě a výzkumu a domnívá se, že tak zajistí i inovativní rozvoj ekonomiky.

To je však omyl. Naše ekonomika zaostává, protože naše převážně malé a střední podniky nestačí v technologické a inovační aktivitě konkurenci velkých korporací. Naši vysoce kvalifikovaní pracovníci, do nichž stát investoval obrovské prostředky, nenacházejí odpovídající místo v naší zaostalé ekonomice a odcházejí do těchto velkých nadnárodních korporací a ty pak těží z jejich práce. Nikoli však naše ekonomika.

Podobné je to s vědou, do níž stát dává relativně rovněž velké prostředky. Výsledky vědeckého bádání, pokud mají nějakou cenu, končí opět většinou v nadnárodních korporacích, které je levně vykoupí, často i s vědci. Platí paradox, že čím máme zaostalejší ekonomiku a čím více přitom investujeme do vzdělání a vědy, tím více podporujeme nadnárodní korporace, a tím vlastně rozvíráme nůžky v technické vyspělosti mezi námi a světem.

Technologický vývoj je téměř monopolně v rukou velkých nadnárodních korporací. Tím si zajišťují převahu v technologicky náročných výrobách, které mají velkou přidanou hodnotu.

Pokud mají malé a střední firmy v soutěži s nimi obstát a dostat se k výrobě s vyšší přidanou hodnotou, pak jim musí stát pomoct. Stát by tedy měl masívně technologický rozvoj a inovace u podniků podporovat. V naší zemi dáváme v soukromé sféře na výzkum a vývoj ve firmách dvě procenta HDP. Nejvyspělejší státy dávají čtyři procenta. Proto by náš stát měl subvencovat podnikovou sféru minimálně jedním procentem HDP, abychom se těmto státům přiblížili.

Podpora technické inovace našich podniků státem je důležitá nejen proto, že je to hlavní cesta k ekonomickému růstu a prosperitě, ale také proto, že jen technicky vyspělé podniky budou schopné zaměstnávat naše kvalifikované lidi, kteří jinak budou masově odcházet do zahraničních firem, jež jediné jim budou moci nabídnout odpovídající práci.

Příroda a krajina

Příroda, krajina, země, ve které žijeme není naším vlastnictvím. Jsme za ni odpovědni těm, kdo přijdou po nás. My ji jen máme dočasně ve správě a podle toho bychom s k ní měli chovat. Cílem by mělo být ji předat minimálně ve stejném, ale pokud možno v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali.

Péče o půdu, lesy a řeky je nadřazena zemědělskému podnikání, i kdyby to mělo snižovat jeho ziskovost. Zemědělské podnikání musí probíhat v jasném a přísném rámci daném státní politikou ochrany přírody a krajiny, vymezovanou zákony a zajišťovanou dotační politikou a dohledem státních institucí.

Je nutné čelit klimatické krizi, což je úkol především globální, na němž se ale máme podílet svým odpovídajícím příspěvkem v rámci zelené politiky Evropské unie. To, co máme ve svých rukou a co je závislé jen na nás samých, je, jak se vypořádáme s dopady klimatické krize na naši zemi, na naši krajinu a přírodu.

Stejně velkým nebezpečím pro naši přírodu a krajinu jako klimatická krize je i způsob stávajícího bezohledného hospodaření na půdě a v lesích, které s krátkodobou vidinou zisku ničí samu podstatu zemědělství, a sice půdu a lesy. Orná půda kvapem ubývá, voda v krajině rychle mizí. Půda zdevastovaná bezohledným hospodařením totiž není s to vodu zadržet.

Vyschlé lesy mizí před očima a dnes jich zbývá sotva polovina dřívějšího stavu. V dohledné době hrozí, že se naše krajina promění v polopoušť, kterou známe z trvale suchem postižených zemí.

Zákon o půdě by měl stanovit taxativně maximální velikost lánu, střídání pěstovaných plodin, minimální množství mezí, mokřadů, zelených pásů a alejí v rámci rozlohy obdělávané půdy. Zemědělská výroba nesmí ohrožovat pestrost živočišných druhů, musí být co nejpřísněji stanovena kritéria pro používání pesticidů a umělých hnojiv.

Zefektivnění státu, pravidla hry

Žádnou z výše zmíněných výzev nezvládneme, pokud se nepodaří rehabilitovat stát jako instituci, která má vizi, ale také dokáže svoje cíle uskutečňovat. Český stát je slabý a nevýkonný, selhává zejména ve vytváření srozumitelných pravidel hry a jejich vymáhání.

Jedním z důvodů jsou opakované pokusy politické sféry opanovat státní správu místo toho, aby vytvářela podmínky pro její odpolitizování a profesionalitu. Zákon o státní službě byl po svém prvním přijetí v roce 2002 na dvanáct let suspendován, a poté, co byla Česká republika Evropskou unií donucena v roce 2014 uvést v platnost jeho novelu, spustili vládní politici opět pokusy vzít si politickou kontrolu nad státní správou zpět.

Bez výkonné státní správy ovšem nelze ani efektivně bojovat s kalamitami, jako je epidemie nemoci covid-19, ani se pokoušet o nový, kreativní přístup k vytvoření společenské solidarity, k inovacím, k ochraně přírody. Anebo třeba o zlepšování systému vzdělání či péče o kulturu.

Český stát zejména selhává v přijímání a dodržování srozumitelných a obecně sdílených pravidel hry. Českou společnost a politiku bude těžké obrodit, pokud sami politici budou dál oslabovat ústavní pravidla hry a obcházet zákony. A pokud stát nebude schopný vymáhat dokonce ani mnohá z pravidel hry, která sám nastavil.

Moderní společnost může fungovat jako skutečná společnost jen za předpokladu, že v ní panuje potřebná míra důvěry. A to nejen mezi lidmi navzájem, ale i ze strany veřejnosti vůči státu, a naopak.

I proto by se jakákoliv příští vláda, která bude chtít vykročit za současné patologické poměry, měla snažit obnovit důvěru veřejnosti v konání státu. To ovšem nebude možné bez zásadních reforem státní správy, bez vetší spolupráce politiky s občanskou společností a bez důrazu na dodržování pravidel hry.

Jako východisko by mělo sloužit poznání, že ve funkční liberální demokracii politika nestojí nad zákonem, ale zákon stojí nad politikou. A že meze každého jedince jsou definovány tak, že může vše, co zákon nezakazuje, zatímco státní instituce mohou jen to, co jim zákon přikazuje či explicitně povoluje.

Vykročení za postkomunismus

Výzev, kterým nyní čelíme, je mnoho. Mezi ty nejdůležitější, které jsou zmíněny výše, patří hledání cesty k tomu, jak spolu navzájem vyjít (solidarita a svoboda), jak vyjít s přírodou (péče o krajinu), jak obstát ve vyspělém globálním světě (inovace, technický rozvoj), jak rehabilitovat stát i úctu k právu a pravidlům hry.

Tyto výzvy a zvolený způsob, jak jim čelit, by se měly stát hlavním tématem politiky a doufejme i nadcházejících voleb. Je totiž bohužel jisté, že pokud uvěříme, že se situace v naší zemi radikálně zlepší jen tím, že v politice skončí pohrobci postkomunismu, jako jsou Babiš nebo Zeman, nečeká nás nic jiného než další zklamání.

Podstatné je využít případný konec postkomunistické éry u nás a nástup nové politické generace ke změně způsobu, jakým se u nás zatím myslelo o výše zmíněných tématech. Jakož i o tom, jak funguje vzdělání, kultura a mezilidské vztahy.

Vyšlo v Deníku Referendum

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy