Projekt koncepce rozvoje ČT v letech 2023 až 2029
Předkládám zde svojí koncepci ČT, kterou jsem předložil Radě ČT v rámci přihlášky do výběrového řízení na generálního ředitele ČT. Myslím, že ČT je věc veřejná a takový koncept má být veřejnosti představen a podroben kritické reflexi.
KONCEPT ROZVOJE ČESKÉ TELEVIZE V LETECH 2023 AŽ 2029
„Veřejnoprávní tevoluce“
Jan Štern
Když se před lety po vypuknutí aféry s rozhodčími rozhodl Vladimír Šmicer rozjet radikální reformu českého fotbalu, nazval hnutí za jeho obrodu fevoluce. Vtipně zaměnil r za f ve slově revoluce, jelikož šlo o fotbalovou, a nikoli politickou revoluci. Inspirován jeho příkladem jsem se rozhodl podobně radikální reformu v České televizi nazvat tevolucí.
Zatímco u fevoluce šlo o odstranění korupce, která prorostla jako rakovina do fotbalových struktur a ovládla fotbalové dění, a o nastolení férových podmínek a dodržování pravidel, veřejnoprávní televize je prorostlá rakovinou maloměšťáckého vkusu, divácké podbízivosti, umělecké průměrnosti, duchovní vyprahlosti a tvůrčí nesvobody.
Politikům tato skutečnost příliš nevadí. Českou televizi vnímají primárně jako nástroj ovlivňování a propagandy, a tudíž je zajímá vlastně jen zpravodajství a aktuální publicistika. Neberou Českou televizi jako kulturní či vzdělávací instituci. Počítají, kolik času dostali spolustraníci ve vysílání a kolik konkurenti. Česká televize se v očích politiků zredukovala na ČT24, na Události, Události, komentáře a Otázky Václava Moravce. „Zbytek“, na který jde ale většina koncesionářských poplatků, je pod jejich rozlišovací schopnost.
Politici po televizní krizi v roce 2000 pochopili, že žádná strana nemůže veřejnoprávní televizi ovládnout zcela, a dohodli se na modelu obsazování Rady ČT podle aktuálních poměrů ve sněmovně. Podobný poměr je pak zachováván, i co se týká času na obrazovce. ČT24 dává stranám prostor ve svém vysílání, vysílá jejich tiskové konference, zve politiky do pořadů aktuální publicistiky, takže mají zajištěno své místo ve veřejném prostoru. Zpravodajství ČT nicméně i za těchto podmínek zůstává víceméně objektivní.
Celé to má jiný neblahý důsledek: v ČT existuje jen jeden typ diskusních pořadů, který je založen na dominantní účasti politiků. Přitom všichni víme, že politici říkají jen to, co je pro ně výhodné, nikdy ne celou pravdu. To je jejich podstatou a není na tom nic špatného. Ale špatně je postavit na politicích všechny diskusní pořady, protože diváci se z nich, co se týče věcné podstaty problémů, moc nedozvědí. Naopak ty věčné hádky je jen zmatou, unaví a znechutí.
Chybějí diskusní pořady s hosty, kteří jsou nezávislí a mají expertizu nutnou pro věcně relevantní názory na danou problematiku. Hosty, kteří nepotřebují divákovi dokazovat, jak jsou skvělí a jejich oponent příšerný.
Je pochopitelné, že se politici musejí veřejně zodpovídat ze své činnosti, a od toho diskusní pořady jsou. Je však chybou, že veřejnoprávní televize ve svém repertoáru nemá debaty i s odborníky mimo politiku. Kvalifikovaná reflexe politického a splečenského života tak má ve programu ČT vážné nedostatky.
Víc než jen zábava
Na hlavním kanále ČT1 je dominantním programovým segmentem hraná tvorba. Krimi seriál v pondělí, rodinný seriál v pátek a televizní filmy a minisérie v neděli, velmi často opět krimi. Když v roce 2011 nastoupilo dnešní vedení ČT, tak nastolilo velmi sympatický koncept hrané tvorby založený na filmovější podobě než byly dosavadní televizní inscenace. ČT oslovila řadu filmových režisérů a i samotná hraná tvorba inspirovaná tzv. quality tv (skandinávské televize, Netflix, HBO) začala mít i obsahově vyšší ambice. Výsledkem byla celá řada seriálů a minisérií - Cirkus Bukowski, Ombudsman, Rédl, Metanol, Most!, Svět pod hlavou, České století, Vzteklina a další. Jenže Česká televize tento koncept postupně opustila a přešla k hrané tvorbě, která je k nerozeznání od seriálů a minisérií na komerčních televizích. Kvůli tomu valná část hrané tvorby – finančně nejnáročnější segment programu, až jedna třetina rozpočtu celé televizní tvorby – ztratila svůj veřejnoprávní význam a finance do ní vložené jsou v podstatě ztracené.
Mezi dalšími pořady pak převažuje laciná zábava, pořady o vaření, lifestylové magazíny nebo cestopisy, které mají minimální přidanou hodnotu. ČT1 v dnešní podobě s výjimkou zpravodajství tak plní vzdělávací, kulturní, natož umělecký účel jen z malé části.
Jeden z klíčových programových expertů televize před časem prohlásil, že seriály jsou jen zábava. Toto platí pro komerci, ale ve veřejnoprávní televizi musí být na nejdražší televizní produkt náročnější kritéria. Vedle zábavnosti musí mít hraná tvorba přidanou hodnotu v umělecké kvalitě, závažnosti tématu nebo kritickém způsobu nahlížení skutečnosti.
Je třeba přestat vyrábět jak na běžícím pásu jeden prostoduchý krimi seriál za druhým. I kriminální seriál má být především způsobem, jak atraktivně ztvárnit daleko závažnější problémy skrývající se za pouhým detektivním dějem.
Je třeba nasměrovat hranou tvorbu hlavně k současným společenským, osobním a morálním problémům. Jaká je dnešní podoba zla nebo lásky, jaké hrozby visí nad dnešním člověkem – to by měly být otázky, které si klade náročnější hraná tvorba, co se neomezuje jen na pobavení diváka. Čirou zábavu nechme komerčním televizím.
Vrátit divákům kulturní ČT2
Kanál ČT2 byl kdysi chloubou veřejnoprávní televize. Původní velké dokumenty, aktuální malé dokumenty, světová umělecká filmová tvorba, kritická publicistika (Ta naše povaha česká, Klekánice, Případ pro ombudsmana) a inteligentní diskusní pořady (Sněží, Studio Netopýr, Katovna, Na hraně), to vše tento kanál zdobilo.
Jenže z důvodu zajištění co největší sledovanosti byl kulturní a vzdělávací koncept opuštěn a nastoupily westerny, staré divácké filmy (Angelika, Delon, Belmondo), stokrát reprízované komedie (Funès), komerční dokumenty o éře nacismu (Hitlerovy děti, Hitlerovy ženy). Toho, co se svého času uvádělo jako hlavní důvod existence veřejnoprávní televize, se ČT pod diktátem sledovanosti prostě zbavila.
Je třeba obnovit kulturní a vzdělávací kanál ČT2 v plné šíři a bohatosti. Je třeba obnovit pravidelné týdenní okno původního dokumentu, vrátit na ČT2 alternativní zábavu typu Česká soda nebo Dvaadvacítka, systematicky vysílat současnou evropskou a světovou uměleckou filmovou a dokumentární tvorbu. Je třeba začít vyrábět široké spektrum pořadů kriticky reflektujících politické, ekonomické, společenské a kulturní dění v kontextu hlavních světových myšlenkových trendů.
Kanál ČT2 je službou pro ty diváky, kteří se nechtějí jen bavit, ale kteří od veřejnoprávní televize očekávají, že se něco nového dozví, že si doplní vzdělání a že jim bude umožněno stát se součástí společenského myšlenkového a kulturního pohybu.
ČT2 musí být silný svébytný televizní kanál, fungující na vzájemné synergii kvalitních pořadů, která k televizi přitáhne společenství přemýšlejících diváků. Likvidace původního kulturního kanálu ČT2 se občas zdůvodňuje existencí večerního ČT Art. Jenže na ČT Art se dívá naprosto zanedbatelné množství diváků, protože u něj právě nefunguje synergie plnohodnotného kanálu. ČT Art je takovou Potěmkinovou vesnicí kultury v televizi. Není větší degradace jinak kvalitních pořadů, než když se dají jako doplněk na dětský kanál.
Vrátit na ČT uměleckou svobodu
Velmi znepokojující jsou rovněž poměry uvnitř televize. I když formálně je v ČT zaveden producentský systém založený na samostatném a odpovědném rozhodování producentů, v praxi všechny důležité programové záležitosti přímo řídí vedení ČT. V případě drahých projektů, jako jsou seriály nebo televizní filmy, je to svým způsobem pochopitelné, ale v případě například dokumentů je to nepřijatelné.
V ČT platí praxe, že dokumenty ve fázi námětu procházejí tzv. pitchingem, kdy programové vedení na základě námětu určuje, který dokument se (ne)bude točit. To je vlastně cenzura, za níž by se nemusel stydět ani komunistický systém kdysi v uplatňovaný v Československé televizi. To musí skončit.
V oblasti dokumentů má platit právo producenta vyrábět takové dokumenty, pro něž se on rozhodne. Filmoví tvůrci a dokumentaristé se se svými projekty mohou obrátit na široké spektrum producentů, kteří mají osobitý vkus, a tím se uplatní i jejich svoboda tvorby. A hlavně se zruší panující diktát jediného správného vkusu a názoru, který je dnes největší nemocí veřejnoprávní televize.
Neznamená to samozřejmě zrušit schvalovací projekce, aby se do vysílání nedostaly věci porušující zákon nebo zcela nekvalitní produkty. Stejně tak má být zachována koordinační funkce pro vedení ČT, aby se projekty nedublovaly. Jinak by ale za to, co se odvysílá, měl nést plnou odpovědnost producent. Skrze důsledně uplatňovaný producentský systém se uplatní svoboda tvorby pro české filmaře i dokumentaristy.
Konec honby za sledovaností
Celý problém veřejnoprávní televize začal požadavkem Rady ČT na dosažení určitého podílu televize na trhu. Management ČT byl a je hodnocen a honorován podle toho, zda kýženého cíle dosáhl. To vedlo vedení televize k rozhodnutí destruovat kulturní kanál ČT2 se záměrem co nejlevněji na něm dosáhnout maximální sledovanosti. Tak se tam ocitly levné produkty, které ale nějakého diváka udělají. Podobně se hraná tvorba na ČT1 přeorientovala na všechny možné variace krimi seriálů, krimi sérií nebo filmových detektivek. Snaha o sledovanost zejména na kanálu ČT1 je pochopitelná a odůvodnitelná, protože koncesionáři televize musí mít možnost sledovat jak pořady pro všechny, tak i pořady pro publikum s určitými nároky. Nicméně tato snaha se nesmí proměnit v honbu za sledovaností tak, jak se tomu děje v posledních letech.
Závěr
Samozřejmě existují výjimky, i ve vysílání ČT najdeme občas velmi kvalitní produkty, ale v úhrnu televize při plnění veřejné služby selhává. Proto mluvím o nutnosti provést t®evoluci v organizaci a řízení její programové tvorby. ČT tentokrát není ohrožená co do své nezávislosti, jako to bylo při televizní krizi v roce 2000, je ohrožená zevnitř vlastní neschopností systematicky a cíleně vyrábět pořady s přidanou kulturní a vzdělávací hodnotou. Pokud politikům nevadí kulturní úpadek ČT, pak jsem přesvědčen, že členům Rady ČT tato skutečnost určitě vadí. Právě jim nabízím program veřejnoprávní t®evoluce, který restartuje vzdělávací a kulturní funkci ČT.
NÁVRHY PROGRAMOVÝCH ZMĚN
ČT1
a) pozastavení tvorby krimi seriálů, plnění pondělního okna krimi seriálů reprízami
b) otevření okna vztahových, společenských a psychologických seriálů ve středu, které mapují současnou podobu rodiny, lásky, morálky, společnosti a politiky, výroba těchto seriálů
c) výrazné zvýšení nároků na kvalitu rodinných seriál v pátečním okně
d) návrat nedělního okna hrané dramatiky k žánru televizního filmu nebo minisérií s nárokem na uměleckou kvalitu a tematickou originalitu
ČT2
a) otevření primetimového okna pro premiérový původní společenský dokument, výroba čtyřiceti premiérových dokumentů ročně
b) otevření primetimového okna pro reprízový původní společenský dokument
c) otevření primetimového okna pro současný světový společenský nebo umělecký dokument
d) otevření primetimového okna pro současný kvalitní evropský film
e) otevření postprimetimového okna pro současné filmy světových národních kinematografií
f) otevření primetimového okna pro aktuální publicistický pořad typu Ta naše povaha česká
g) otevření primetimového okna pro původní premiérový aktuální dokument (30 minut)
h) otevření primetimového okna pro pořady alternativní zábavy typu Dvaadvacítka, Česká soda
Zrušení filmových oken s westerny, akčními béčkovými filmy a ohranými starými komediemi.
Sportovní a dětský kanál zůstávají beze změny. Stejně tak i ČT 24.
ČT Teen
Místo ČT Art se večerní pásmo od 20 hodin bude věnovat mladým divákům. A to ne tak, že staří dramaturgové budou vyrábět pořady pro mladé, jak bývalo zvykem, ale tak, že prostor dostanou přímo mladí tvůrci, producenti, režiséři, iunfluenceři, kapely, divadelní platformy. ČT dá k dispozici vysílací čas a skromné výrobní a finanční kapacity mladým tvůrcům a nechá na nich, co připraví do vysílání. Pokud budou vyrobené pořady přes čáru (legálně, vkusově, vulgaritou), pak se prostě do vysílání nedostanou. ČT musí počítat s určitou rezervou a rizikem, že věci někdy nevyjdou. Ale je to jediná cesta, jak dostat k ČT mladou generaci, která už dávno televizi jako zdroj informací nebo zábavy ze svého života vyřadila. Jediné, co jí k televizi znovu přivede, jsou obsahy, které jim budou blízké.
NÁVRHY ORGANIZAČNÍCH A PERSONÁLNÍCH ZMĚN
a) Pozice ředitele programu se rozdělí na Ředitele ČT1 a Ředitele ČT2. Tak se i personálně odliší způsob práce s pořady na ČT1 - kanál pro všechny a na ČT2 - kulturní kanál. Pro funkce obou ředitelů programu si přivedu svoje nové spolupracovníky. K obměně dojde i na pozici ředitele vývoje. Jiné personální změny nechystám.
b) Zvýší se pravomoc kreativních producentů v oblasti dokumentů a publicistických pořadů. Budou vyrábět a nasazovat do vysílání dokumenty a publicistické pořady v rámci vysílacího schématu zpracovaného řediteli programu, samozřejmě budou vedením programu koordinováni, aby nedocházelo k duplicitám.
c) Bude založeno scénáristické oddělení (10 až 15 lidí), které bude smluvně zaměstnávat kvalitní scénáristy/ky vybrané za základě doporučení kreativních producentů. Tito scénáristi/ky budou pracovat exklusivně pro ČT (výjimečně mohou pracovat na filmových projektech), přičemž budou pobírat nízký paušál a budou placeni z honorářů za scénáře v rámci projektů ČT. Cílem je zajistit a stabilizovat nejlepší scénáristy/ky, kteří jsou na trhu.
d) Ředitel vývoje je povinen průběžně hodnotit kreativní producenty, kteří tvoří páteř tvorby pořadů ČT. Z důvodu zavedení konkurence mezi nimi bude na konce roku nejhorší kreativní producent propuštěn a na jeho místo se vypíše výběrové řízení. Tímto dojde k výrazné aktivizaci činnosti kreativních producentů a k postupné kvalitativní obměně.
NÁVRHY ZMĚN VÝROBNÍHO ÚKOLU ČT
struktura výrobního úkolu podle žánrů
____________________________________________________________________________
(v tis. Kč. 2023 běžný rok změna
stávající VÚ můj návrh v %
____________________________________________________________________________
dramatická tvorba 453 676 600 000 +32
zpravodajství 365 917 365 917 0
sportovní pořady 454 308 350 000 -21
akvizice 269 000 269 000 0
zábava 183 773 183 773 0
publicistika 170 991 200 000 +16
dokument 88 478 120 000 +18
divadlo, hudba, event 32 708 32 708 0
vývoj 9 250 9 250 0
ostatní a nealokované prostředky132 789 31 000 -76
____________________________________________________________________________
VÝROBNÍ ÚKOL
bez barterových rezerv 2 161 160 2 160 940
____________________________________________________________________________
Ve srovnání s dnešním rozdělením výrobních a finančních kapacit v rámci výrobního úkolu bych určitě posílil dramatickou tvorbu (navýšení o třetinu), dokumentární tvorbu a publicistiku (navýšení o téměř pětinu), a to na úkor sportovních pořadů. Dramatická tvorba je nejsledovanějším žánrem ČT a je základním pilířem sledovanosti ČT1. Z tohoto důvodu je logické její posílení. Dokumenty a publicistika zase mají tvořit základní programovou osu kulturního kanálu ČT2.
FINANČNÍ UDRŽITELNOST
Ministr kultury dnešní vlády prohlásil, že se koncesionářský poplatek nebude navyšovat. To je velmi pravděpodobně vládní politika, která se v příštích letech nezmění. Je tedy potřeba realisticky připravit ČT v příštích šesti letech na skutečnost, že bude hospodařit se stejným objemem financí jako dosud.
Kde má ČT brát prostředky na to, aby se tato skutečnost do jejího programu promítla co nejméně. Především se musí smířit s tím, že nebude univerzálním vysílatelem, jak tomu dosud bylo na základě velkorysé koncepce vytvořené v letech 2011 a 2012, kdy byla ČT v úplně jiné finanční situaci. Do budoucna musí ČT oželet velkorysou a nákladnou podobu některých programových okruhů. Bude potřeba zredukovat do jisté míry sportovní kanál a z něj přesunout finance na dramatickou, dokumentární a publicistickou tvorbu, kde ČT daleko víc plní veřejnoprávní funkci. Navíc u hrané tvorby získává ČT daleko nejvíc diváků, což je rovněž důležité z hlediska jejího postavení ve společnosti. Vysílání sportovních pořadů je dnes u atraktivních sportů nebo velkých událostí zcela komerční záležitostí. Kromě neznámých sportů je po vysílání sportu obrovská poptávka u komerčních televizí, takže zde je veřejná služba poměrně diskutabilní.
Dalším možnou úsporou je redukce počtu zaměstnanců. Některé útvary v ČT za poslední léta dost nabobtnaly, úkolem nového vedení bude provést personální audit a odkrýt rezervy v této oblasti.
ČT také nemůže soutěžit s komerčními televizemi ve výši honorářů pro tvůrčí pracovníky. Bude nutné snížit honoráře zejména v oblasti hrané tvorby, tvůrci si budou muset zvyknout na myšlenku, že pokud chtějí dělat kvalitní umělecky hodnotné produkty, pak musí přijmout nižší honoráře, než jaké jim nabízejí komerční subjekty. I za cenu toho, že se produkce ČT bude stále více obracet na začínající mladé umělce, kteří si práce na kvalitních projektech pro ČT budou více vážit.
Veřejnoprávní tevoluce
Když se před lety po vypuknutí aféry s rozhodčími rozhodl Vladimír Šmicer rozjet radikální reformu českého fotbalu, nazval hnutí za jeho obrodu fevoluce. Vtipně zaměnil r za f ve slově revoluce, jelikož šlo o fotbalovou, a nikoli politickou revoluci. Inspirován jeho příkladem jsem se rozhodl podobně radikální reformu v České televizi nazvat tevolucí.
Zatímco u fevoluce šlo o odstranění korupce, která prorostla jako rakovina do fotbalových struktur a ovládla fotbalové dění, a o nastolení férových podmínek a dodržování pravidel, veřejnoprávní televize je prorostlá rakovinou maloměšťáckého vkusu, divácké podbízivosti, umělecké průměrnosti, duchovní vyprahlosti a tvůrčí nesvobody.
Politikům a radním, které poslanci posílají do Rady ČT, aby jí kontrolovali, tato skutečnost příliš nevadí. Českou televizi vnímají primárně jako nástroj ovlivňování a propagandy, a tudíž je zajímá vlastně jen zpravodajství a aktuální publicistika. Neberou Českou televizi jako kulturní či vzdělávací instituci. Počítají, kolik času dostali spolustraníci ve vysílání a kolik konkurenti. Česká televize se v očích politiků zredukovala na ČT24, na Události, Události, komentáře a Otázky Václava Moravce. „Zbytek“, na který jde ale většina koncesionářských poplatků, je pod jejich rozlišovací schopnost.
Politici po televizní krizi v roce 2000 pochopili, že žádná strana nemůže veřejnoprávní televizi ovládnout zcela, a dohodli se na modelu obsazování Rady ČT podle aktuálních poměrů ve sněmovně. Podobný poměr je pak zachováván, i co se týká času na obrazovce. ČT24 dává stranám prostor ve svém vysílání, vysílá jejich tiskové konference, zve politiky do pořadů aktuální publicistiky, takže mají zajištěno své místo ve veřejném prostoru. Zpravodajství ČT nicméně i za těchto podmínek zůstává víceméně objektivní.
Celé to má jiný neblahý důsledek: v ČT existuje jen jeden typ diskusních pořadů, který je založen na dominantní účasti politiků. Přitom všichni víme, že politici říkají jen to, co je pro ně výhodné, nikdy ne celou pravdu. To je jejich podstatou a není na tom nic špatného. Ale špatně je postavit na politicích všechny diskusní pořady, protože diváci se z nich, co se týče věcné podstaty problémů, moc nedozvědí. Naopak ty věčné hádky je jen zmatou, unaví a znechutí.
Chybějí diskusní pořady s hosty, kteří jsou nezávislí a mají expertizu nutnou pro věcně relevantní názory na danou problematiku. Hosty, kteří nepotřebují divákovi dokazovat, jak jsou skvělí a jejich oponent příšerný.
Je pochopitelné, že se politici musejí veřejně zodpovídat ze své činnosti, a od toho diskusní pořady jsou. Je však chybou, že veřejnoprávní televize ve svém repertoáru nemá debaty i s odborníky mimo politiku.
Víc než jen zábava
Na hlavním kanále ČT1 je dominantním programovým segmentem hraná tvorba. Krimi seriál v pondělí, rodinný seriál v pátek a televizní filmy a minisérie v neděli, velmi často opět krimi. Když v roce 2011 nastoupilo dnešní vedení ČT, tak nastolilo velmi sympatický koncept hrané tvorby založený na filmovější podobě než byly dosavadní televizní inscenace. ČT oslovila řadu filmových režisérů a i samotná hraná tvorba inspirovaná tzv. quality tv (skandinávské televize, Netflix, HBO) začala mít i obsahově vyšší ambice. Výsledkem byla celá řada seriálů a minisérií - Cirkus Bukowski, Ombudsman, Rédl, Metanol, Most!, Svět pod hlavou, České století, Vzteklina a další. Jenže Česká televize tento koncept postupně opustila a přešla k hrané tvorbě, která je k nerozeznání od seriálů a minisérií na komerčních televizích. Kvůli tomu valná část hrané tvorby – finančně nejnáročnější segment programu, až jedna třetina rozpočtu celé televizní tvorby – ztratila svůj veřejnoprávní význam a finance do ní vložené jsou v podstatě ztracené.
Mezi dalšími pořady pak převažuje laciná zábava, pořady o vaření nebo cestopisy, které mají minimální přidanou hodnotu. ČT1 v dnešní podobě s výjimkou zpravodajství tak plní vzdělávací, kulturní, natož umělecký účel jen z malé části.
Jeden z klíčových programových expertů televize před časem prohlásil, že seriály jsou jen zábava. Toto platí pro komerci, ale ve veřejnoprávní televizi musí být na nejdražší televizní produkt náročnější kritéria. Vedle zábavnosti musí mít hraná tvorba přidanou hodnotu v umělecké kvalitě, závažnosti tématu nebo kritickém způsobu nahlížení skutečnosti.
Je třeba přestat vyrábět jak na běžícím pásu jeden prostoduchý krimi seriál za druhým. I kriminální seriál má být především způsobem, jak atraktivně ztvárnit daleko závažnější problémy skrývající se za pouhým detektivním dějem.
Je třeba nasměrovat hranou tvorbu hlavně k současným společenským, osobním a morálním problémům. Jaká je dnešní podoba zla nebo lásky, jaké hrozby visí nad dnešním člověkem – to by měly být otázky, které si klade náročnější hraná tvorba, co se neomezuje jen na pobavení diváka. Čirou zábavu nechme komerčním televizím.
Vrátit divákům kulturní ČT2
Kanál ČT2 byl kdysi chloubou veřejnoprávní televize. Původní velké dokumenty, aktuální malé dokumenty, světová umělecká filmová tvorba, kritická publicistika (Ta naše povaha česká, Klekánice, Případ pro ombudsmana) a inteligentní diskusní pořady (Sněží, Studio Netopýr, Katovna, Na hraně), to vše tento kanál zdobilo.
Jenže z důvodu zajištění co největší sledovanosti byl kulturní a vzdělávací koncept opuštěn a nastoupily westerny, staré divácké filmy (Angelika, Delon, Belmondo), stokrát reprízované komedie (Funès), komerční dokumenty o éře nacismu (Hitlerovy děti, Hitlerovy ženy). Toho, co se svého času uvádělo jako hlavní důvod existence veřejnoprávní televize, se ČT pod diktátem sledovanosti prostě zbavila.
Je třeba obnovit kulturní a vzdělávací kanál ČT2 v plné šíři a bohatosti. Je třeba obnovit pravidelné týdenní okno původního dokumentu, vrátit na ČT2 alternativní zábavu typu Česká soda nebo Dvaadvacítka, systematicky vysílat současnou evropskou a světovou uměleckou filmovou a dokumentární tvorbu. Je třeba začít vyrábět široké spektrum pořadů kriticky reflektujících politické, ekonomické, společenské a kulturní dění v kontextu hlavních světových myšlenkových trendů.
Kanál ČT2 je službou pro ty diváky, kteří se nechtějí jen bavit, ale kteří od veřejnoprávní televize očekávají, že se něco nového dozví, že si doplní vzdělání a že jim bude umožněno stát se součástí společenského myšlenkového a kulturního pohybu.
ČT2 musí být silný svébytný televizní kanál, fungující na vzájemné synergii kvalitních pořadů, která k televizi přitáhne společenství přemýšlejících diváků. Likvidace původního kulturního kanálu ČT2 se občas zdůvodňuje existencí večerního ČT Art. Jenže na ČT Art se dívá naprosto zanedbatelné množství diváků, protože u něj právě nefunguje synergie plnohodnotného kanálu. ČT Art je takovou Potěmkinovou vesnicí kultury v televizi. Není větší degradace jinak kvalitních pořadů, než když se dají jako doplněk na dětský kanál.
Vrátit na ČT uměleckou svobodu
Velmi znepokojující jsou rovněž poměry uvnitř televize. I když formálně je v ČT zaveden producentský systém založený na samostatném a odpovědném rozhodování producentů, v praxi všechny důležité programové záležitosti přímo řídí vedení ČT. V případě drahých projektů, jako jsou seriály nebo televizní filmy, je to svým způsobem pochopitelné, ale v případě například dokumentů je to nepřijatelné.
V ČT platí praxe, že dokumenty ve fázi námětu procházejí tzv. pitchingem, kdy programové vedení na základě námětu určuje, který dokument se (ne)bude točit. To je vlastně cenzura, za níž by se nemusel stydět ani komunistický systém kdysi v uplatňovaný v Československé televizi. To musí skončit.
V oblasti dokumentů má platit právo producenta vyrábět takové dokumenty, pro něž se on rozhodne. Filmoví tvůrci a dokumentaristé se se svými projekty mohou obrátit na široké spektrum producentů, kteří mají osobitý vkus, a tím se uplatní i jejich svoboda tvorby. A hlavně se zruší panující diktát jediného správného vkusu a názoru, který je dnes největší nemocí veřejnoprávní televize.
Neznamená to samozřejmě zrušit schvalovací projekce, aby se do vysílání nedostaly věci porušující zákon nebo zcela nekvalitní produkty. Stejně tak má být zachována koordinační funkce pro vedení ČT, aby se projekty nedublovaly. Jinak by ale za to, co se odvysílá, měl nést plnou odpovědnost producent. Skrze důsledně uplatňovaný producentský systém se uplatní svoboda tvorby pro české filmaře i dokumentaristy.
Konec honby za sledovaností
Celý problém veřejnoprávní televize začal požadavkem Rady ČT na dosažení určitého podílu televize na trhu. Management ČT byl a je hodnocen a honorován podle toho, zda kýženého cíle dosáhl. To vedlo vedení televize k rozhodnutí destruovat kulturní kanál ČT2 se záměrem co nejlevněji na něm dosáhnout maximální sledovanosti. Tak se tam ocitly levné produkty, které ale nějakého diváka udělají. Podobně se hraná tvorba na ČT1 přeorientovala na všechny možné variace krimi seriálů, krimi sérií nebo filmových detektivek. Snaha o sledovanost zejména na kanálu ČT1 je pochopitelná a odůvodnitelná, protože koncesionáři televize musí mít možnost sledovat jak pořady pro všechny, tak i pořady pro publikum s určitými nároky. Nicméně tato snaha se nesmí proměnit v honbu za sledovaností tak, jak se tomu děje v posledních letech.
Samozřejmě existují výjimky, i ve vysílání ČT najdeme občas velmi kvalitní produkty, ale v úhrnu televize při plnění veřejné služby selhává. Proto mluvím o nutnosti provést tevoluci v organizaci a řízení její programové tvorby. ČT tentokrát není ohrožená co do své nezávislosti, jako to bylo při televizní krizi v roce 2000, je ohrožená zevnitř vlastní neschopností systematicky a cíleně vyrábět pořady s přidanou kulturní a vzdělávací hodnotou.
Vyšlo v příloze Salón deníku Právo
Ombudsman chudých
Jiří Hlavenka ve svém facebookovém příspěvku napsal, že by se nový prezident Pavel měl ve své agendě zvýšenou měrou věnovat problematice našich chudších spoluobčanů, tj. starat se o řešení dluhové pasti, do níž zhusta padají, nedostatku lékařů a špatnému fungování dopravy v oblastech, kde žijí. Že by se měl stát jakýmsi ombudsmanem chudých. Pavel by totiž podle expertů volby nevyhrál, kdyby se měl spolehnout jen na hlasy voličů stran vládní koalice. Vyhrál díky téměř milionu hlasů od voličů nevládních stran, kteří ho volili doufajíce v to, že zlepší jejich špatnou sociální situaci. Voliče z vládního táboru Pavel uspokojí už jen tím, jaký je: prozápadní, pro atlantický a proevropský. Pro nevládní voliče to je málo, očekávají činy v sociální oblasti. Pokud zůstane jen u slibů a hezkých řečí ala budu za vámi jezdit, pak budou tito voliči nejen zklamáni, ale budou se cítit podvedeni. Proto Jiří Hlavenka doporučuje novému prezidentovi vzít vážně sociální agendu.
A samozřejmě nejen proto, aby je nezklamal, ale také proto, že je to správné a velice naléhavé. Vzniká nám nutně otázka, proč očekáváme roli ombudsmana chudých od prezidenta, když to je přímo úkol pro politické strany a hnutí. Jenže vidíme, že tuto roli nikdo opravdu vážně nevzal za svou. Hnutí ANO sociální otázky zredukovalo na výši důchodů a kromě populistické sociální rétoriky nic nedělá. Akce milostivé léto byla jen Potěmkinova vesnice mající předstírat, že se katastrofální zadluženost značné části obyvatelstva řeší. Sociální demokracie, přirozený pretendent na ombudsmana chudých, se utopila v bahně funkcionářů, kteří přišli do politiky nasekat peníze a teprve v druhé řadě hodlají něco řešit. Ve společnosti silně rezonující myšlenkový proud levicových intelektuálů okolo Alarmu sice produkuje bystré články a působivé dokumenty o lidech na okraji, ale k praktické politické činnosti se nemá.
Přitom řešení tíživé existence chudých lidí a regionů je v moci státu. Existuje tu možnost zákonem vyhlásit dluhovou amnestii (nikoli ovšem v podobě paskvilu tzv. milostivého léta), v níž by stát převzal na svá bedra závazky dlužníků plynoucí z penále za nesplácení nebo dokonce celý dluh a tím je oddlužil. Stačí se podívat k sousedům do Německa a s úpravami převzít jejich zákon, kterým to úspěšně řešili. Vzhledem k tomu, že v dluhové pasti žije okolo 900 tis. obyvatel plus jejich rodiny, znamenalo by to životní restart pro téměř dva miliony našich spoluobčanů. Stejně tak lze řešit přímou intervencí státu zoufalou nevybavenost chudých regionů lékaři nebo veřejnou dopravou. Je to to nejmenší, co stát může pro tyto občany a regiony udělat. Je nepochopitelné, že tuhle bídnou realitu politici dosud nezačali vážně řešit.
A tak zbývá nový prezident jako jediná naděje pro naše "uražené a ponížené", aby jim z těžké existenční situace, prostě z bídy, nějak pomohl. V jeho možnostech to rozhodně je. Připravit návrh zákona o oddlužení občanů a jeho předložení prostřednictvím spřáteleného poslance či senátora do parlamentu není problém. Stejně tak lze tlačit na státní orgány, aby efektivně začaly řešit další problémy chudých regionů a občanů. Uvidíme, jak prezident s touto výzvou naloží.
Vyšlo v Lidových novinách
Opustí USA po vojenském střetnutí s Čínou Evropu?
Pozor na to, co říká americký bezpečnostní analytik Elbridge A. Colby, spoluautor bezpečnostní strategie ministerstva obrany Spojených států v rozhovoru pro LN:
LN Měli bychom v dohledné době počítat s potenciální vojenskou konfrontací mezi USA a Čínou?
Je tu stále se zvyšující hrozba konfliktu kvůli Tchaj-wanu ještě před koncem této dekády. USA musí zaměřit všechny své síly na přípravu na tento konflikt, v ideálním případě s cílem předejít mu tím, že Pekingu ukážou, že nemůže uspět. USA se však bohužel i nadále snaží řešit všechny krize za pochodu a nechávají se rozptylovat závažnými, ale v konečném důsledku druhořadými událostmi v jiných částech světa – včetně Evropy.
LN Máte, předpokládám, na mysli válku na Ukrajině?
Ano, Ukrajinu je třeba podpořit v jejím oprávněném boji proti ruské agresi, ale vedoucí úlohu v tomto boji musí převzít Evropa. Ta má sílu a potenciál toto břemeno převzít, přesto se tak stále neděje. To se musí změnit, pokud mají být USA dostatečně připraveny na odstrašení a v případě potřeby i na vítězství v boji proti Číně v Asii.
Problém je v tom, že pokud Američané nebudou připraveni, povede to pouze k tomu, že nezbytný přesun zájmu USA na Asii bude o to náhlejší, a tedy bolestnější, až konečně přijde. Pro Evropu a USA bude lepší, když si tuto realitu uvědomí společně a včas, což umožní Američanům přesunout pozornost do Asie, zatímco Evropa se postaví na vlastní nohy a ponese hlavní břemeno obrany a podpory Ukrajiny. Washington přitom zůstane v Evropě angažován a v omezené míře bude plnit své závazky vůči NATO.
Pro nás přeloženo: USA si myslí, že by Evropa měla převzít odpovědnost za obranu Ukrajiny. Jenže vidíme obrovskou nechuť Německa a Francie, dvou klíčových zemí EU, k tomu přinést jakékoliv oběti. Pro USA, respektive pro velkou část jejích elit, je Čína hlavním tématem, nikoli Evropa. Když dojde ke konfliktu USA Čína, nechají nás USA napospas Rusku. Před tím ovšem Německo a Francie zavírají oči. Tato zbabělá politika appeasmentu ve 20.století přinesla pohromu pro náš stát. Musíme se modlit, aby konflikt USA s Čínou jen tak rychle nenastal. Co bude potom, si radši ani nepředstavuji.
Vzpoura davů
Základní otázkou dneška je, proč takové velké množství lidí volí Babiše (předtím Zemana). Myslí si snad tito lidé, že s Babišem (Zemanem) bude líp? Myslí si snad, že naše země bude pod jejich vládou vzkvétat.
Domnívám se, že většina z nich dobře ví, že nebude líp. Většina z nich velmi dobře ví, že volbou těchto hrubých, iracionálních, demagogických a všehoschopných politiků hází do soukolí politiky a společnosti granát. Je to pro ně první krok ke zničení politického a společenského systému liberální demokracie, v němž nenacházejí své místo. Pro tyto voliče je vládnoucí systém liberální demokracie odcizeným prostředím, s němž nemají velkou šanci se uplatnit a který je jim z duše protivný.
Jestli to tak je doopravdy, nebo jestli je to jen jejich subjektivní dojem, toť otázka. Ať je to, jak chce, na výsledek to ale nemá vliv. V každém případě mají na svůj protest formou volby populistů a extrémistů právo. Jak mi psala na FB jedna paní, je to jejich reakce na celkové podmínky k životu zejména v chudších regionech. Nezaměstnanost, horší přístup ke vzděláni a zdravotní péči, rychlejší stárnuti populace, problém s bydlením, obchod s chudobou, šikana místními mafiemi.
Myslím, že tento problém odcizení velké části společnosti vládnoucímu liberálně demokratickému systému je problém celosvětový. Podobný vývoj zažívají s bývalým prezidentem Trumpem USA, podobný vývoj vidíme po celé západní Evropě, kde posilují antisystémové stany a politici.
Nemyslím, že je to nějaké historické novum. Od doby zavedení všeobecného volebního práva se naše civilizace potýká s fenoménem, který Ortega y Gasset nazval vzpoura davů a poměrně přesně to popsal ve své stejnojmenné knize. Vzpoura davů je trvalým jevem doprovázejícím civilizaci založenou na systému liberální demokracie. Dnes to ještě zhoršují sociální sítě, po nichž se šíří nevraživost a nenávist. Musíme se s tímto fenoménem naučit žít, naučit se ho přemáhat a doufat, že nezvítězí a (jako už několikrát) nepromění náš svět v peklo.
Od Středuly k Danuši
Středulův útok na generála Pavla s tím, že odstupuje z kandidatury a vyzývá své voliče, aby podpořili Nerudovou proti agentům Babišovi a Pavlovi, byl zákeřný a mně i odporný v tom, že hodil generála Pavla a Babiše do jednoho agentského pytle. Demagogicky a manipulativně pominul úctyhodnou aktivitu generála po Listopadu.
Středula po celou dobu debaty útočil na generála Pavla, aby Nerudová mohla být velkorysá a generála jen chválit, udělal špinavou práci za ní. Celé se mi to jeví jako domluvený komplot mezi Nerudovou a Středulou. Otázkou je, proč šéf odborů obětavě podporuje pravicovou neoliberálku. Co za to od eventuelní budoucí prezidentky má slíbeno, že obětuje celou svojí odborovou aktivitu a ve svém důsledku odbory poškodí? To ví jenom oni dva.
Jestli to ti dva měli domluvené, pak to ani nehází dobré světlo na Nerudovou. Je to klasická špinavá politická intrika, která by svědčila o tom, že paní Danuše se této praxe neštítí.
Dalo mi to definitivní impulz volit Pavla.
Řekni ďáblovi ne
Velmi se mi ulevilo, když jsem se dozvěděl, že Hana Marvanová nehlasovala spolu s ANO při volbě primátora. Sváťa Karásek zpíval Řekni ďáblovi ne a Hana řekla ďáblovi ne. Držela principy, které vyznávala jako disidentka, kdy pro svoje názoy šla do vězení. Jestli se Svoboda, Zajíček a Udženija z ODS domnívali, že budou mít v Haně Marvanové štít pro své špinavé kšefty a sviňárny, které chystají v rámci opoziční smlouvy s ANO, tak se spletli.
Vždycky se nakonec ukáže, že politika je ve své podstatě morální aktivita. Političtí technologové, marketéři, klientelisté, obchodníci s veřejnou mocí, ti všichni dělají všechno pro to, aby morálku zakryli, aby se na morálku zapomnělo. O co víc se morálkou ohánějí, o to méně se jí řídí. Morálka je totiž v politice služebník neužitečný, jde mimo zájmy, dohody a kšefty, někdy přímo proti nim.
Děkuji Haně Marvanové, služebnici neužitečné za tento jednoduchý morální čin.
Nerudová versus Pavel
Podle posledního průzkum prezidentských preferencí se na Petra Pavla silně dotahuje Danuše Nerudová. Hlavní otázkou prezidentských voleb se tak stává, kdo se s Babišem dostane do druhého kola volby a utká se s ním o prezidentský úřad.
Nemilosrdní antikomunisté bombardují Petra Pavla jeho minulostí (celkem oprávněně) a demolují jeho pověst a oslabují preference. Tím velmi posiluje Nerudová, která se pyšní tím, že se před bolševikem nesklonila, byť jí v roce 89 bylo deset let.
Pokud by tento trend pokračoval, může se stát, že v druhém kole se střetnou Babiš s Nerudovou. Ta ještě posílí o voliče Hilšera a Fischera, avšak otázkou zůstává, kam poputují zklamaní voliči Petra Pavla. On je vedle Babiše jediný kandidát, který oslovuje Zemanovskou množinu voličů, kteří tvoří mírnou nadpoloviční většinu všech voličů a jejich hlas má klíčovou váhu.
Právě tito voliči se rozhodně spíš než k Nerudové přikloní k Babišovi a může se stát, že Babiš bude zvolen prezidentem. V takovém případě jsme ale prezidentskou volbu dost prokaučovali. Pak nezbude než se stejně jako Wiliam Hurt ve filmu Dějiny násilí ptát: jak tohle může někdo pos...!?
Proč Pavel porazí Babiše
Přidám i svou malou trošku do mlýna o šanci Babiše na zvolení presidentem. Vycházím ze skvělého komentáře Petra Honzejka o tom, proč Petr Pavel neztrácí na popularitě, i když na něj útočí, že byl v KSČ a připravoval se na zpravodajského důstojníka/špiona. Drtivá většina lidí za minulého režimu s režimem více či méně kolaborovala. Chodili na schůze, byli členy jeho organizací, chodili na průvody a hlasovali na schůzích pro shora dané rezoluce např. proti Chartě 77.
Petr Pavel a Babiš rovněž kolaborovali s režimem, jen o něco víc než většina ostatních. Ale v principu se od nich nelišili. Po revoluci došlo v případě Petra Pavla k nápravě, z Šavla se stal Pavel, z komunisty a budoucího špiona se stal hrdina z bojů v Afgánistánu, velitel celého NATO, prostě vzorný občan tohoto státu. Zatímco Babiš zůstal po revoluci stejné prase jako před ní. Svojí chamtivostí a nečistými metodami nabyl neskutečný majetek a dnes se roztahuje v politice hlavně proto, aby zabránil svému odsouzení do kriminálu.
Zatímco tedy Pavel představuje příběh nápravy hříšníka, kterému se od většiny z nás dostalo rozhřešení, Babiš představuje příběh prasete, které se nikdy nezměnilo a ani změnit nehodlalo. Pro běžného člověka, který kolaboroval za minukého režimu podobně i když méně jako tihle dva, je samozřejmě daleko přijatelnější příběh nápravy hříšníka a proměny ve vzorného občana. On se chce identifikovat s příběhem nápravy a dle mého přesvědčení většina lidí svůj vlastní příběh vidí spíše jako příběh Petra Pavla a než jako příběh Andreje Babiše. A jelikož volba prezidenta je především volbou identitární, volič volí toho, kdo je mu podobný, tak v přímém střetu ve druhém kole, v němž se utká Babiš s Pavlem (což je nejpravděpodobnější scénář voleb), Babiš s Pavlem prohraje.
Všem kritikům Petra Pavla bych rád připomněl, že můžeme být rádi, že Petr Pavel na prezidenta kandiduje, protože jediný má skutečně reálnou šanci Babiše porazit. I když podle současných průzkumů by více kandidátů ve druhém kole Babiše porazilo, tak tyto průzkumy nezohledňují to, že Babiš dosud nezačal kampaň. Na rozdíl od ostatních "čistých" kandidátů jako je Nerudová, Hilšer nebo Fischer totiž oslovuje i onu Zemanovskou větší polovinu naší společnosti, která je hlavní doménou Babiše. A rozdíl mezi Babišem a Pavlem je podobný jako rozdíl mezi Východem a Západem. Petr Pavel je na rozdíl od Babiše zárukou jasného směřování naší republiky na Západ, do EU a NATO.
Slávie do hnoje?
Co napsat k prohře Slávie s Hradcem? Jen to, že tým okolo trenéra Trpišovského opustil svojí koncepci fotbalu založeného na atletických, fyzicky a psychicky odolných typech, mentálně silných hráčích, kteří na každého soupeře nastoupí s presingem a odjezdí zápas na zadku tak, že tráva hoří.
Kde jsou ty časy. Dnes tam nastoupí fotbaloví pohodáři, kteří si přijeli zahrát fotbálek, pobavit se a v pohodě bez ohledu na výsledek zápasem proklouznout, aby to nebolelo. To je samozřejmě konec vítězné Slávie, takové mužstvo si zahraje o střed tabulky a Panathinaikos si ho dá ke snídani.
Současně se ukazuje, jak strašně chybí hráč jako Stanciu, který dokázal většinou něco vymyslet na týmy hrající beton. V kádru Slávie takový hráč, natož hráči není. Takže se tupě centruje do zaplněného vápna a spoléhá se na náhodu. Tohle může dělat Plzeň se svými věžemi vepředu, pro Slávii je to potupný ústup do průměrné hry. Ťukes až do vápna tak typický pro předchozí éru už téměř nevidíme. Rád se nechám překvapit, ale v nějakou podstatnou změnu nyní u Slávie nevěřím.
A není mi útěchou tragedie, která se děje ve Spartě, z níž si miliardář udělal osobní hobby a od stolu řídí hru a sestavu Sparty, takže ta jde úplně do kelu. Slávie bez Sparty a naopak Sparta bez Slávie nejsou celé. Potřebujeme se, potřebujeme rivalitu, potřebujeme bojovat vzájemně o titul až do závěrečných ligových kol.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
