Ještě jednou Bamberg a Nadoraz

Milan Šmíd, pro některé mediální expert, pro jiné normalizační komunistický novinář, si po letech opět vzal na paškál pořad Nadoraz. Ve svém článku na tomto blogu „Elita novinářů, Bamberg, Nadoraz“ se dopustil řady demagogií a jedné docela obyčejné lži. Jako producent tohoto pořadu musím reagovat.

Nadoraz byl investigativní pořad České televize a proslul řadou kauz, které přinesl. Nejvíc asi aférou Bamberg, v níž se objevilo podezření, že tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman nabídnul místa v budoucí vládě za finanční podporu ve volbách. Nejprve tedy k reportáži o Bambergu, jejímiž autory byli Rebeka Křižanová a Lubor Kohout. Pan Šmíd píše, že ředitel ČT „Jakub Puchalský, zvyklý na jisté standardy novinářské práce, zcela určitě nemohl souhlasit s pistolnickým přístupem Lubora Kohouta a Rebeky Křižanové k tématům, které oba jmenovaní prezentovali většinou jednostranně, s předem hotovým úsudkem, kterému pak podřídili výběr faktů a informací. Podle mého názoru tento předpojatý přístup poškodil i věrohodnost prezentace aféry Bamberg, jejíž odhalení bylo v zásadě pozitivním činem.“, aniž by se obtěžoval ke svým tvrzením a hodnocením dodat nějaký podpůrný argument. Reportáž si pamatuji celkem dobře, její podstatou bylo to, že předseda ČSSD Zeman popíral účast na jakýchkoliv jednáních s podnikatelem Vízkem, kde se dle tzv. Bambergského memoranda údajně nabízela místa v budoucí vládě za finanční podporu v nadcházejících volbách. Memorandum samo se později ukázalo jako podvrh a v reportáži bylo také zpochybněno, bohužel pro ČSSD a Zemana první místopředseda ČSSD Karel Machovec jednání i jeho korupční obsah na kameru štábu Nadoraz potvrdil a popsal. Nevím, co je na tom aktivistického nebo pistolnického.

Pan Šmíd se dále zmiňuje o reportáži o Janu Kavanovi o jeho možné spolupráci s STB. Cituje článek nějakého pana Peciny kritizující tuto reportáž (předpokládám, že pan Šmíd s touto kritikou souzní) slovy: „Pořad ve své části nazvané "Nechte toho!" vycházel z údajů pořízených z neveřejného a zjevně nespolehlivého zdroje, svazku StB Kato, a aniž by se pokusil o objektivní zhodnocení věrohodnosti tohoto zdroje, s jeho údaji nakládal nekritickým a nepřiměřeným způsobem. Citované pasáže byly zjevně vytrženy z kontextu, citáty byly interpretovány jednostranně v neprospěch Jana Kavana; pořad se mj. snažil vyvolat dojem, že Jan Kavan plnil úkoly Státní bezpečnosti, ačkoli pro takové podezření nebyly uvedeny žádné důkazy.“ Pro ilustraci tomu, kdo danou reportáž neviděl. Reportáž byla vlastně rozhovor, který vedl redaktor Nadorazu s Janem Kavanem. Vždycky mu ukázal vybranou část svazku vedeného na Jana Kavana, parafrázovaně jí ocitoval a Jan Kavan poté vysvětlil, jak to vlastně bylo. Byly samozřejmě vybrány (čili nikoliv zjevně vytrženy z kontextu, ale vybrány ty podstatné pasáže) ty části svazku, které nejvíce poukazovaly na údajnou spolupráci Jana Kavana s STB nebo které se týkaly možného poškození osob, o nichž Jan Kavan s důstojníkem rozvědky mluvil. Podle mého názoru to byla spíš služba Janu Kavanovi, který tak měl možnost na velkém prostoru vysvětlit nebo vyvrátit věci uvedené v jeho svazku. Nevím, jak by bylo možné více se s možnostmi novináře pokusit o objektivní zhodnocení zdroje. Jan Kavan byl v té době horkým kandidátem na ministra zahraničí a bylo ve veřejném zájmu, aby na pochybnosti vyvolané zveřejněním údajů ze svazku i na samotná fakta mohl reagovat.

Pan Šmíd dále píše: „Pokud si dobře pamatuji, tak Jakubu Puchalskému došla trpělivost po odvysílání dvou reportáží Nadoraz 16.11.1998 s názvy Okolo Prahy cestička (autor: Alexandra Makovičková) a Soudkyně (autor: Šárka Weberová). Puchalský později o té první napsal, že „zneužila volební kampaně a manipulovala veřejným míněním.“ V druhém případě mu vadilo, že došlo ke konfliktu osobního a veřejného zájmu: „Reportérka Weberová natáčela reportáž o soudkyni, která ji předtím vyloučila na základě kárného řízení z české justice!“ První reportáž, v níž se mělo zneužít volební kampaně, pojednávala o akci jistých politiků ODS, kteří vykoupili pozemky v místech, okolo nichž později naplánovali a prosazovali dálniční obchvat na jihozápadě Prahy. Rozdíl mezi nákupní cenou a eventuelní pozdější prodejní cenou těch pozemků byl v případě schválení dálničního obchvatu až tisícinásobný. V kauze figuroval i politik, který kandidoval do senátu, a v tom byla celá ta údajná volební manipulace. Druhá reportáž byla o soudkyni, která jako jediná za totality odsoudila dva signatáře Charty 77 za pouhý podpis. I tehdejší režim ctil ústavou zaručené petiční právo, ne tak paní soudkyně. Reportáž si kladla otázku, jak je možné, že soudkyně s touto minulostí i nadále soudí. Reportáž připravovala Šárka Weberová, na níž mě během natáčení upozornil předseda městského soudu v Praze s tím, že jde o bývalou soudkyni vyloučenou z řad soudců, přičemž předsedkyní vylučovací komise byla ona soudkyně z reportáže. Ihned jsem pověřil redaktora Lubora Kohouta, aby převzal natáčení a výrobu dané reportáže, a Šárka Weberová se musela stáhnout do pozice jakéhosi pomocného redaktora. Danou reportáž dokončil pan Kohout, který měl mojí důvěru. O uvedeném postupu jsem neprodleně písemně informoval předsedu městského soudu v Praze. Přesto, že výsledná reportáž byla naprosto korektní, tak to byla chyba. Podezření z konfliktu zájmu stejně zůstalo. Dnes už bych takto nepostupoval a natáčení reportáže bych zrušil. Nedomnívám se ale, že míra té chyby byla na zrušení pořadu a hodinový vyhazov.

Pan Šmíd dále píše: „Puchalský si vyžádal od Šterna stanovisko k uvedeným pořadům, ve kterém Štern odmítal přijmout kritiku, a naopak – pustil se do veřejné konfrontace, na kterou Puchalský reagoval vyhazovem. V podstatě neměl jinou šanci v situaci, kdy se konflikt na veřejnosti dostal do stádia: „Buď já nebo on.“ Ta konfrontace byla svým způsobem nešťastná. Když jsem v jednom bilančním článku o ČT kriticky komentoval Šternovu mediální kampaň (zapojil do ní mj. podpisovou akcí také Obec spisovatelů), nevěděl jsem, že za jeho chováním nebyly osobní zájmy, ale – jak jsem byl později informován – snaha neztratit tvář před svými lidmi, které Štern hájil do posledního dechu.“ Jestli jsem dobře pochopil, tak pan Šmíd říká, že jsem se pustil do veřejné konfrontace s ředitelem Puchalským, ale to není pravda. Já jsem se hájil proti článku Petra Štěpánka, který mě a Nadoraz v novinách velice sprostě napadnul. To jsem a budu dělat vždycky, to patří k mému občanskému sebevědomí. Ale do veřejné polemiky jsem se do doby svého vyhazovu z televize s ředitelem Puchalským nedostal. Pan Šmíd dále píše o Šternově mediální kampani a o tom, jak jsem do ní zapojil Obec spisovatelů. To je naprostá lež, já jsem žádnou mediální kampaň na svoji podporu neorganizoval, to vzniklo spontánně mimo mě. Na podporu mé osoby a Nadorazu vznikla petice, kterou podepsalo asi 250 významných osobností kulturního a mediálního světa. Pan Šmíd si asi nedokáže představit, že se někdo někoho může veřejně zastat jen tak, aniž by to někdo účelově organizoval, ale tak to je. Pro korektnost je třeba říci, že etická komise Syndikátu novinářů se naopak ztotožnila s názorem ředitele Puchalského.

A pan Šmíd uzavírá: „Tedy nikoli aféra Bamberg, ale aktivistická publicistika vzdálená dobrým žurnalistickým mravům a vyhrocený osobní a kompetenční konflikt byly příčinou zániku pořadu Nadoraz.“ Je to názor pana Šmída, má na něj plné právo, ale bohužel to nikde ve svém článku nedoložil. Ještě dávno před zrušením pořadu jsme spolu s redakcí Nadorazu absolvovali jednání s ředitelem Puchalským, na němž nás přesvědčoval, abychom si dávali schvalovat a posuzovat tzv. citlivé kauzy. Tj. kauzy týkající se politiků. Odmítli jsme rozlišovat citlivé a necitlivé kauzy. Odmítli jsme princip jakési předběžné skoro cenzury. Myslím, že máme plné právo se domnívat, že chyby, které se objevily, byly jen zástupným důvodem pro zrušení pořadu. Nadoraz svými odhaleními ohrožoval korupční aktivity politiků. A proto musel skončit.

Když ředitel Puchalský zdůvodňoval můj vyhazov a zrušení pořadu Nadoraz, tak řekl, že kauzy, které zmíněné reportáže popisovaly, je potřebné přinášet, ale v kvalitním a korektním zpracování. Nikoho asi nepřekvapí, že žádné podobné kauzy jako Bamberg, Kavan, dálniční obchvat, tedy kauzy o politické korupci se už ve vysílání ČT (až na výjimky) neobjevily. Éra Nadorazu, který to přinášel principiálně a systematicky, skončila. Jen pro ilustraci: Nadoraz přinesl zhruba pět reportáží odhalujících úvěrové podvody dvojice Mrázek (ano ten kmotr) a Provod ve výši stovek miliónů korun. Tehdy ještě Mrázkův vliv zdaleka nesahal tak vysoko. Kdyby Nadoraz pokračoval a točil obdobné reportáže, tak nemohl Mrázek vyrůst v toho všemocného kmotra, kterým se později stal. Jenže po skončení Nadorazu se tím nikdo v médiích nezabýval a víme, jak to skončilo. A toto měla na mysli Rebeka Křižanová, když mluvila o zájmu politiků na zrušení Nadorazu. Dokud pořad v tak silném médiu, jako je veřejnoprávní televize, bude odhalovat politickou korupci, tak jí do jisté míry i zabrání. Vedli jsme boj o přežití Nadorazu, nerovný boj o to, aby veřejnoprávní televize plnila svojí povinnost a plnou vahou se soustředila na případy politické korupce. Ten boj se tehdy prohrál (možná i díky tomu, že jsme dělali chyby, ale kdo je neomylný), a to navždy. Dnes mohou být politikové a pan Šmíd s televizí veřejné služby spokojeni, Bamberg rozhodně nehrozí.