Jan Štern

13. 03.

Západ je spoluodpovědný za zmasakrování povstalců v Libyi

Jan Štern Přečteno 8506 krát

Titulek jednoho pozoruhodného blogu o revoluci v Libyi zněl: Libyjský režim padl, bratr vůdce zůstává či půjde. Omyl libyjský režim nepadnul, bratr vůdce ani na vteřinu neuvažoval, že snad odejde, ale jen čekal jako tygr v křoví na to, co udělá západní svět – Spojené státy a Evropská unie. Kdyby se západní svět jasně a tvrdě vyslovil proti použití vojenské síly vůči civilnímu obyvatelstvu, kdyby rázně vystoupil proti vraždění civilního obyvatelstva děly, kulomety a nálety letadel, kdyby západní svět začal revolucionáře zásobovat zbraněmi, kdyby bez zbytečného žvanění vyhlásil bezletovou zónu nad Libyí, tak by to asi onen vůdce vzdal. Jenže Západ se nezmohl na nic víc, než plané řečnění, jehož výsledkem byla jalová výzva Kaddáfímu, aby odstoupil. S výjimkou Francie, která aspoň uznala vůdce rebelů za legitimní vládu, a to navzdory ostatním státům (včetně nás). Pozoruhodný byl v této souvislosti výrok našeho ministra zahraničí, která prohlásil, že nelze vůdce rebelů uznat za legitimní vládu, protože jsou mezi nimi dva ministři z Kaddáfího vlády. To mě opravdu pobavilo, protože jsem si ihned vzpomněl, že naší vládu národního porozumění během listopadové revoluce vedl Marián Čalfa, který byl v komunistickém režimu ministrem pro legislativu. To by nás asi tehdy příliš nepotěšilo, kdyby tuto vládu svět neuznal, protože v ní dřepí bývalý ministr.

Když se Kaddáfí přesvědčil, že odpor Západu bude jen platonický, tak rozjel vojenskou mašinérii proti povstalcům. S děly, tanky, kulomety a letadly se vrhnul plnou silou na vlastní obyvatelstvo. Velká část jeho vojska jsou žoldáci za afrických států. Nejsou to ani občané Libye. Libyjští vojáci, jak známo často raději desertovali, než aby masakrovali vlastní lidi. Dnes dobyl všechny města na západě země a nyní směřují jeho žoldáci na Benghází, tedy na centrum povstalců. Je nepochybné, že s použitím moderní vojenské techniky utopí povstání v krvi. Kaddáfí se bude moci spolehnout na to, že časem se na všechno zapomene. Evropa zase začne odebírat jeho ropu a on dál s pomocí cizích žoldáků a našich peněz za ropu povládne porobenému národu. S tím se nelze smířit.

Evropa prokázala během svých dějin mistrný talent a schopnost pro nečinné přihlížení k tomu, jak ve vedlejší zemi darebácký režim masakruje svoje obyvatelstvo. Evropa nečinně přihlížela občanské válce ve Španělsku, kde pučisty podporovalo italské a německé letectvo a Evropa odmítal zákonné vládě dodávat zbraně, aby se náhodou nevměšovala. Evropa se roky dívala na etnické čistky v bývalé Jugoslávii, jejichž obětí se staly stovky tisíc nevinných lidí. Tam nakonec naštěstí zasáhly Spojené státy a díky jejich vojenskému zásahu v Bosně skončilo vraždění a země mohly konečně žít v míru. Evropa měla nyní velkou šanci prokázat, že je skutečnou mocností. Mocností, která je ochotná leccos udělat pro hodnoty, na nichž je založena. Nakonec podle posledních zpráv vidíme, že arabské státy samy už žádají o zavedení bezletové zóny nad Libyí. Evropa však zřejmě čeká, že se „špinavé“ práce ujmou Spojené státy. Jenže Spojené státy mají plné zuby toho, jak stále za celý Západní svět tahají kaštany z ohně. Osvobození Kuvajtu, Bosna, Kosovo, Afghánistán, pak opět Irák, to jsou všechno operace, které stály Spojené státy neskutečné peníze, tisíce životů jejich vojáků a nakonec i pověst imperiální mocnosti, a tím i nenávist celého světa.

Dnes v éře informační společnosti, ve světě propojeném internetem, digitální technologií není už možné utopit v krvi jakékoliv vzepětí občanů ke svobodě. Je evidentní, že režim, který použije vojenskou sílu, děla, kulomety a letadla proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu, ztratil legitimitu a civilizovaný svět by měl učinit vše pro to, aby takový režim padnul. Samozřejmě ne vždy je to možné. Když pošlou Rusové vojáky do Čečny, aby potlačili touhu Čečenců po samostatnosti, tak se s tím vzhledem k síle Ruska nedá nic dělat, ale Rusko by to mělo pocítit na reakci civilizovaného světa. Stejně tak to platí pro Tibet, který Čína ovládá jen díky nasazení vojska proti civilnímu obyvatelstvu. Není také náhodou, že právě tyhle dvě země blokují v Radě bezpečnosti jakékoliv opatření ve prospěch libyjských povstalců. V každém případě odpovědnost za vývoj v Libyi padá také na bedra Evropské unie, která v této záležitosti selhala.

08. 03.

Arabská buržoasně demokratická revoluce

Jan Štern Přečteno 4525 krát

Ohromující vlna revolucí v arabském světě nám z toho, co o historii víme, připomíná buržoasní revoluce v Nizozemí, v Anglii a Francii, ale svým řetězovým charakterem vlny, kdy požár revoluce zachvacuje jeden stát za druhým, pak ze všeho nejvíc revoluční hnutí z roku 1848. To se tehdy valilo téměř celou Evropou. V arabském světě stejně jako v tehdejších evropských zemích už dávno vládne tržní ekonomika a kapitalistický výrobní způsob, avšak vládnoucí společenské vztahy odpovídají svojí despotickou formou feudálním poměrům, které panovaly v těchto zemích v předchozí historické epoše. Řečeno s Marxem společenské poměry se dostaly do neřešitelného rozporu s výrobními vztahy a s kapitalistkou ekonomickou základnou. Onen šéf pobočky Google v Egyptě, kterého tajná policie mučila ve vězení během revoluce a který svým svědectvím akceleroval celou situaci, je tím nejvýstižnějším reprezentantem rozporu mezi výrobními (kapitalistickými) vztahy a společenskou formou vlády (prezidentská nebo feudální despocie).

Revoluce vzniká tak, že se objektivní rozpor a napětí (mezi výrobními vztahy a společenskými poměry) stále více kumuluje a střádá a pak dle známého Hegelova dialektického zákona o přechodu kvantity v kvalitu vybuchne v podobě revoluce a obvykle vznikne něco nového. Je proto dost legrační sledovat bezmocnou snahu médií, komentátorů a expertů definovat, co bude. Nejasnost situace a nemožnost predikce je také vydáváno za obrovské negativum: nevíme, co bude, tak snad raději nemělo být nic. Naštěstí revoluce se neptá a koná. Něco bude a bude to rozhodně jiné, než to, co bylo předtím. Z historie víme, že často to bylo dočasně daleko horší než to, proti čemu revoluce vypukla. Vzpomeňme na šílený teror Jakobínů po francouzské revoluci nebo na Cromwellovu hrůzovládu v Anglii. Nicméně po čase se život vrátil do normálních kolejí. V Anglii se král vrátil jenom jako formální ceremoniální figura a ve Francii sedláci už nevrátili zkonfiskovanou půdu a země se vydaly vstříc zcela novým společenským (lepším) poměrům.

Podle tvrzení některých historiků je to také poprvé, kdy se podobná bouře proti establišmentu v takovém rozsahu v arabských zemích vůbec v historii konala. Nelze to srovnávat s národně osvobozeneckým bojem v těchto zemích po druhé světové válce. To byl boj proti koloniální nadvládě cizích mocností na území těchto států. Dnes je to boj proti vlastní vládě, která svým despotickým charakterem drží zemi v chudobě, nevzdělanosti a zaostalosti, která brání uplatnění osobní iniciativy a kreativity a která tím ponižuje své občany. Onen tuniský prodavač ovoce, který to celé rozjel, se neupálil proto, že by umíral hlady, ale proto, že ho ponižovalo uplácet darebné úředníky jenom proto, aby mohl dělat svojí práci. Tato revoluce není hladovou bouří, ale vzpourou proti ponižujícím poměrům. Pro lidi, kteří svojí profesí, osudem a schopnostmi nekonečně převyšují byrokraty despotické moci, jimž jsou ale vydáni na pospas, je prostě taková situace nepřijatelná. Revoluci rozpoutaly střední vrstvy, drobní živnostníci, obchodníci, podnikatelé, studenti, právníci, programátoři, lékaři, dělníci, číšníci a učitelé, prostě všichni, kdo si normálně vydělávali na živobytí a už je nebavilo ohýbat se před všemocnou státní byrokracií, policií a tajnými službami. Jinými slovy ta vrstva, kterou v 19.století nazývali buržoasie (měšťanstvo). K nim se postupně přidal zbytek společnosti, dělníci a venkov. Toto spojení měšťanstva (buržoasie) s celou společností je základní charakteristikou arabské revoluce. Je to také hlavní podmínka její úspěšnosti. Kdyby se establišmentu postavila pouze elita společnosti, tak by si s ní režim poradil. Teprve absolutní vzedmutí většiny obyvatelstva smetlo režimy, které by se jinak velmi tvrdě a krutě bránily. To vidíme na příkladu Iránu, který si s rebelující elitou i napodruhé poradil. Dokud se k bouřící se buržoasii nepřidá většina společnosti, tak revoluce nemá šanci.

I když určitě nelze v některých státech vyloučit iránskou alternativu islámského totalitního režimu jako výsledku revoluce, pravděpodobnější mi přijde, že se státy pokusí o nějakou formu parlamentní demokracie s určitým vlivem islámu a s armádou v zádech jako pojistkou proti extrémnímu vývoji. Tedy turecký model. Domnívám se, že alespoň v první etapě se bude arabskému lidu jevit jako perspektivnější vůdce směrem k blahobytu a osobní seberealizaci onen šéf Googlu než šéf Muslimského bratrstva.

To, co se v arabském světě děje, je ohromující vzepětí lidské touhy po svobodě, která je společná všem lidem a která nás spojuje v jedno lidstvo. A bez ohledu na to, jak to vlastně dopadne, je to správná cesta, kterou musíme, co nám síly stačí, podporovat.

Archiv článků: březen 2011

Západ je spoluodpovědný za zmasakrování povstalců v Libyi

Arabská buržoasně demokratická revoluce

Blogeři abecedně