Problém jednoho sociologa

Jan Keller, který je významnou osobností nejen české sociologie, ale i veřejného života, má problém. Kandiduje jako jednička do Evropského parlamentu za ČSSD, čímž se z něj rovněž stává významný politický hráč. S tím také přišla nezbytná kádrová prověrka v médiích a dostalo se na přetřes to, co bylo doposud zcela bagatelní, totiž že Jan Keller byl za totáče členem komunistické strany. Pan Keller svoje členství zdůvodnil tím, že chtěl vykonávat profesi sociologa a to bez členství v KSČ za minulého režimu dělat nešlo. Pominu fakt, že pan Keller vstoupil do strany v osmnácti letech. Nevím, jestli v takovém věku člověk ví přesně, že chce být sociologem, ale dejme tomu. Pan Keller doslova řekl: "Jestliže člověk pracoval v oblasti společenských věd, tak předpokladem byl vstup do komunistické strany. Kdybych dělal celý život závozníka, tak jsem dnes mohl být vzorný antikomunista a nadávat na ty, kteří studovali," Pana Kellera si vážím, jeho knihu Tři sociální světy považuji za opravdu objevnou, ale nad jeho členstvím v KSČ a zejména nad jeho zdůvodněním mám velký otazník.

V mé generaci, do níž pan Keller rovněž patří, platilo jednoznačně, a to jak pro studované, tak i nestudované (závozníky), že do KSČ se vstupovat nemá. Pokud někdo vstoupil, tak to bylo prostě z kariéristických důvodů. Členství ve straně otevíralo cestu k vedoucím funkcím v podniku nebo v úřadu. Těch případů, kdy se jednalo o vysloveně profesní důvod – bez strany prostě nešlo profesi vykonávat, bylo minimálně. Takovým případem byla např. práce v podniku zahraničního obchodu, kde strana byla podmínkou, protože součástí této práce byly cesty na Západ. To byl případ mého švagra, který se mě v oněch letech ptal, zda mi nevadí, že vstoupí do strany, aby vůbec mohl vykonávat svojí profesi. Mně to nevadilo, obchodování s látkami, což byla jeho specializace, bylo počestnou prací, a když mu to za to stálo, proč ne.

Jan Keller také chtěl vykonávat svojí profesi sociologa. Jenže tady je zcela zásadní rozdíl. Zatímco obchodování s látkami bylo normální počestnou prací, sociologie (a stejně tak politická ekonomie, filosofie, dějepis moderních dějin) byla tehdy součástí ideologické mašinérie totalitního státu a tím i nástrojem oblbování mas, aby byly snáze manipulovatelné. Pracovat v oficiálních ideologických strukturách, které provozovaly tzv. společenské vědy, bylo pro většinu z nás naprosto nepřijatelné a zavrženíhodné. Kdyby za mnou můj švagr přišel s tím, že musí vstoupit do KSČ, protože chce pracovat jako sociolog, poslal bych ho někam. A víc než partaj by mi vadilo, že se profesionálně hodlá podílet na výrobě ideologicky motivované lži a manipulaci společenským vědomí. Nevěřím na svobodné bádání a práci ve strukturách ideologického aparátu za normalizace. To si režim kontroloval úplně nejvíc a pečlivě sledoval, jestli se to někde nezvrhává. Měl s tím totiž špatné zkušenosti: právě v ideologických pracovištích mu v 60.letech vyrostla generace reformních komunistů, která pak byla páteří obrodného procesu v roce 68. Proto bylo naprosto vyloučené, že by za normalizace v ideologických strukturách bylo možné byť i nepatrně svobodně pracovat. Ti lidé byli nástrojem lži.

Pokud se někdo za normalizace chtěl svobodně zabývat filosofií, moderní historií nebo sociologií, tak to dělal mimo oficiální struktury. Proto byly bytové semináře, kde se mohlo svobodně diskutovat, proto tu byl samizdat, v němž se mohlo svobodně psát. Znal jsem celou řadu lidí, kteří měli zájem o filosofii, sociologii a vůbec společenské vědy, kteří se ve volném čase aktivně zabývali bádáním, studiem a psaním, ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to měli dělat v oficiálních strukturách. Tam to prostě nejen nemělo smysl, ale jednalo se vlastně o opak toho, co taková aktivita ve své podstatě měla být. Posláním společenských věd je svobodné hledání pravdy, v éře normalizace se však staly nástroji lži a manipulace.

A jak psal Alexandr Solženicyn, když už nemáš odvahu nebo sílu bojovat se lží, tak jí alespoň aktivně nepomáhej. Taková byla morální maxima slušných lidí za normalizace. Z tohoto hlediska Jan Keller problém podle mě rozhodně má.