Zloba, závist, zášť

Moderátor Jan Kraus si kdysi všiml, že v populární písni “Modlitba pro Martu”, která se stala hymnou Sametové revoluce, se pro vyjádření negativního jevu, tedy zloby použije postupně pět synonym - zloba, závist, zášť, strach a svár, zatímco pro pozitivní hodnotu mír vystačíme s jedním slovem.
Tedy: Ať mír dál už zůstává s touto krajinou,
zloba, závist, zášť, strach a svár ty ať pominou.
Píseň jako by se skoro vyžívala v popisu stavů frustrace. Z toho Kraus vyvozoval, že zlobu a nenávist máme daleko víc pod kůží, víc odžitou,než ten kladný mír. Inklinujeme spíš k negativní zlobě, než pozitivnímu míru. Zdá se mi to jako trefný postřeh, který dle mé zkušenosti má oporu v realitě a je podmíněn dějinným vývojem, který naše obyvatelstvo zrovna nešetřil. Šest let německé okupace za druhé světové války, poté čtyřicet let komunistické totality nás vybavilo takovou zásobou zloby, že stále z čeho čerpat. Reservoár zloby je tu vždy k dispozici. Stačí pak i malá příčina a vyšplíchne z něj gejzír nenávisti.

Od zloby k nenávisti

Prvním předstupněm nenávisti je zloba, jakési neurčité naštvání a neuchopitelné rozčarování ze života a ze světa. Havel to trefně nazval blbou náladou. Zloba pochází většinou z celkové životní frustrace. Člověk, který je nespokojený sám se sebou, se svým osudem, má často tendenci hledat viníka svojí neradostné situace mimo sebe. Málokdo je tak disciplinovaně sebekritický, aby začal s kritickou analýzou u sebe. A tak obvykle nějakého viníka vlastního nepříliš dobrého osudu najde. Jednou to jsou zlodějští podnikatelé, kteří to tady rozkradli, jindy zase nepřizpůsobiví občané, kteří pobírají nepřiměřené dávky, čímž nás okrádají. Pak tu jsou pravdoláskaři, kteří nás nachytali na krásná slova a udělali kariéry a nechali to tu rozkrást. A nemohou chybět ani zkorumpovaní politici, kteří se obohacují na úkor nás všech. Zloba se obvykle odbude nadáváním na poměry u piva někde v hospodě.

Když však k zlobě přistoupí existenční nejistota, strach a bezmoc, pak se zloba promění v nenávist. To je už zcela jiná písnička. Zatímco zloba se ventiluje nadáváním u piva, nenávist se s tím nespokojí. Nenávist chce činy, akci. Takovým zlomovým bodem proměny zloby v nenávist se stala uprchlická krize. Lidé se začali bát uprchlíků, že je připraví o sociální benefity, že jim seberou práci, že znásilní jejich ženy, že budou agresívní a hluční, že je budou ohrožovat. Tyto obavy jsou někdy racionální, někdy iracionální, ale v každém případě mají nějaké řešení. Jenže když člověk pochybuje o tom, že společnost bude s to nějak tu situaci řešit, nebo když se domnívá, že způsob jejího řešení je úplně jiný, než by si sám představoval, tak se jeho obavy (strach) promění díky bezmoci v nenávist. V nenávist jednak vůči těm, kdo jsou zdrojem jeho obav (např. uprchlíci), a jednak vůči těm, kdo přicházejí se “špatnými” řešeními.

Uprchlická krize spustila destruktivní mechanismy založené na temných pudech, které rozvířily zdejší poměrně klidné vody. Vlny uprchlíků valící se podél hranic naší země vyděsily většinu společnosti a strach z nich se stal určující emocí dnešní politiky. A to přesto, že jen naprosté minimum uprchlíků překročilo hranice naší země a zcela pominutelný počet jich u nás požádal o azyl. Co by se asi dělo, kdyby naše hranice překročily sta tisíce migrantů, jako se to stalo v jiných evropských zemích? Strach z uprchlíků se stal hnací silou naší politiky, jakousi hudbou naší mladé demokracie.

A kde je strach, tam je i jeho sestra - nenávist. Nenávist vůči těm, kdo mi nahánějí strach. Strach se mění v nenávist s rostoucím pocitem ohrožení. Lidé podlehnuvší xenofobii nenávidí muslimské uprchlíky, protože jsou přesvědčeni, že budou ohrožovat naši kulturu, pravidla soužití, zvyky, že nás připraví o sociální benefity. Tito lidé by nejraději každého běžence co nejrychleji zahnali zpátky co nejdál od našich domovů. Nezajímá je, proč k nám přišel, před čím utíká, co ho pronásleduje. Nerozlišují a nehodlají rozlišovat mezi ekonomickým a politickým uprchlíkem. Nehodlají se zabývat takovým detailem jako zda je ohrožen na životě nebo se jen chce mít lépe. Běženec je pro něj ohrožením jeho životního způsobu, jeho kultury a jeho domova. Své názory xenofob jen velmi těžko může v právním státě, kde platí listina lidských práv, prosadit v praxi demokraticky. Zbývá mu jen jediná cesta: stát se náckem. Hranice mezi xenofobem a náckem je velmi tenká a je v logice xenofóbie ji překročit. Lidé navíc nenávidí i ty, kdo uprchlíkům pomáhají nebo s nimi sympatizují, hlavně tzv. sluníčkáře. I ti je ohrožují. A také nesnášejí ty, kdo s nimi jejich strach z uprchlíků nesdílejí a kdo chtějí rozumně v rámci možností uprchlíkům pomoci.

Sluníčkáři se naopak chtějí ujmout každého běžence, ať už je to politický nebo ekonomický uprchlík. Neděsí je počet, ani původ běženců, každý je pro ně člověk, individualita, která má stejná práva na štěstí a blahobyt jako my. Sluníčkář zavírá oči před ošklivými počiny menšin, kterým pomáhá. Nechce, aby se jakkoliv zjišťovalo, jak se chovají jako celek, protože to považuje za rasismus.

Je nasnadě, že v obou případech se jedná o jednostranné vidění a řešení problému. Jedni vidí jen milosrdenství a humanitu, druzí zase jen ohrožení a bezpečnost. Pokud by se společnost skládala jen ze sluníčkářů a xenofobů, tak by se rozpadla, respektive skončila by v občanské válce. Lidé s tak vyhrocenými názory nemají šanci se dohodnout, dorozumět , natož dojednat kompromis. Zde končí slova a zbývá jen holé násilí.


V nenávisti nejsi nikdy sám

Podstatnou složkou nenávisti je kolektiv. Za prvé kolektivní podobu má nepřítel vytvořený na základě falešné generalizace. Jak už si všimnul Václav Havel ve svém pojednání Anatomie nenávisti, v jádru definice kolektivního nepřítele vždy stojí zjednodušující generalizace. Všichni kapitalisté jsou vykořisťovatelé. Všichni podnikatelé jsou zloději, kteří si jenom nakradli. Všichni Židé jsou lakotní a vychytralí. Všichni Zelení jsou fanatici, kteří nás kvůli nějakým motýlům přivedou na mizinu. Všichni politici jsou zkorumpovaní lumpové. Všichni muslimové jsou potenciální teroristé. Kolektiv se daleko snadněji nenávidí, než jeden konkrétní člověk. Do kolektivu si snadno projektuji strašlivé představy, které si s dotyčnou vrstvou lidí spojuji. Naopak u konkrétního člověka hrozí, že mi bude něčím sympatický a bude mi problematizovat mojí nenávist. Nenávist je něco, co musí ven, co se musí ventilovat. Člověk v sobě nemůže pořád nosit nenávist, musí si pro ní najít hromosvod.

Za druhé daleko efektivněji se nenávidí v kolektivu stejně postižených lidí. Proto se lidé velice snadno na základě nenávisti sdružují. V takovém sdružení pak nacházejí nejen lidi společných emocí a předsudků, ale i jistotu v jinak nepříliš přátelském světě. Jistotu, že nejsou se svou frustrací a zlobou sami, jistotu, že konečně našli místo ve světě, kde jsou uznáváni a kde k takovému uznání stačí jednoduše někoho nenávidět. Pro pojmenování lidí sdružených zlobou a nenávistí máme celkem vhodné jméno: dav. Ortega Y Gasset definoval dav jako „…všechno to, co si ze zvláštních důvodů necení sama sebe ani ve zlém, ani v dobrém, ale co se samo cítí být ,jako ti druzí‘ , aniž se ho zmocňuje úzkost, a naopak se ze své totožnosti s ostatními přímo raduje.” (Ortega y Gasset – Vzpoura davů) V tomto se jeho definice davu blíží Heideggerovu dasein, které rovněž vržené do světa každodenního obstarávání splývá s masou ostatních dasein a přehlušuje tak v sobě vědomí svého směřování ke konci a vzdává se tak svého autentického individuálního bytí. Unikání svému individuálnímu bytí založeném na směřování k nevyhnutelnému konci nemusí mít jen podobu plku a žvástu, kterým vytěsňuji podstatné tázání po smyslu, ale i nenávistného útočení na domnělého nepřítele.

Druhou stranou nenávisti je slepota vůči reálným fenoménům, které jsou její příčinou a zdrojem. Na každé nenávisti je něco pravdy, ona se tu nevzala jen tak sama od sebe. Jestliže je víc než polovina našeho obyvatelstva vyděšená z muslimských migrantů, pak to má reálný základ. To, že je ta obava přehnaná, že neodpovídá skutečnému riziku, které sebou muslimští migranti nesou, je jiná věc. Je ale mimořádně důležité brát obavy lidí vážně, protože jejich ignorace je v jejich strachu jenom posiluje.

Paradoxní je, že vlastně skoro žádné uprchlíky nemáme, a přesto se společnost bouří jako kdyby se právě valili ulicemi našich měst. Jako kdyby lidé hledali záminku k nějakému konfliktu, k nějakému boji ať za něco, či proti něčemu. Potřeba radikálně se vymezovat vůči světu je tak silná, že se možná jen hledá záminka k tomu, aby vášně mohly propuknout. Politolog Jiří Pehe definuje vrstvu nespokojených lidí jako “poražené z transformace”. Jsou to lidé, kterým se v polistopadovém vývoji nepodařilo najít si své místo ve světě. To není ekonomická otázka či otázka životní úrovně. Je to otázka smysluplného zařazení do světa a vlastní seberealizace, které jsou nezbytnou podstatou lidské existence a důstojnosti. Velká část společnosti se zřejmě cítí být vyloučena (a reálně je vyloučena) ze života společnosti jako celku, cítí se (je) ponížena a reaguje na to nenávistí a odporem ke všemu, co jde mimo ni.

Nenávist je iracionální

Mluvili jsme o tom, že cílem nenávisti je vždy kolektivní těleso vygenerované falešnou generalizací (zjednodušením). Potřeba nepřítele je tak silná, že potlačí racionální argumenty tak, aby platila manipulativní zjednodušení, na nichž je falešná generalizace postavená. Masaryk kdysi řekl, že myšlení je vlastně vážení. Je to proces v němž, rozum dává určitou váhu argumentům a faktům tak, abychom došli k správnému závěru. A smysl pro míru (váhu argumentů) je to poslední, co nenávistná demagogie potřebuje. Tvrzení, že nás muslimští migranti ohrožují na životě, je evidentně přehnané a mimo dostupná fakta. Jenže celá řada našich spoluobčanů tomu věří a jsou opravdu vyděšeni. Hnutí Blok proti islámu s tímto operuje jako s reálnou skutečností a vytváří tak tlak na občany, kteří podléhají této demagogii. Jejich největším pomocníkem je absence rozumu, iracionalita. Pracuje se jen s čistou emocí, strachem a posléze s nenávistí. Lidé zvyklí používat rozum jsou proti této demagogii a manipulaci imunní. Avšak ve chvílích velkého stresu, frustrace a rostoucích obav hraničících s panikou i racionálně uvažující občané mohou ztratit schopnost rozumě uvažovat a také podlehnou emocím na úkor rozumu. V takovém momentě je společenský organismus jako celek ohrožený infekcí strachu a nenávisti, v takové chvíli už rozum nestačí.

Přitom například problém uprchlíků je racionálně i eticky řešitelný. Je to jen otázka nalezení míry mezi soucitem, čili nezbytnou dávkou solidarity a pomoci uprchlíkům na jedné straně, a mezi zajištěním bezpečnosti našich lidí a jejich domova na straně druhé. Nemůžeme nepomáhat, protože to je nelidské, a současně se nemůžeme přehnanou pomocí zničit, protože to by bylo hloupé a vlastně také nelidské. Myslím si, že takto uvažuje většina naší společnosti. Jenomže ji není slyšet, je to zase ta mlčící česká většina. Hledání míry mezi pomocí a opatrností je úkolem praktické politiky.

Nenávist je infekční

Strašnou vlastností nenávisti je její pandemický charakter. Nenávist je jako sněť, která se šíří společností. Nejednou jsme v dějinách viděli, jak obrovskou rychlostí zachvacuje celé národy, což logicky nakonec vyústilo ve válečný konflikt. Největším nepřítelem nenávisti je rozum. Jenže když je společnost zachvácena infekcí iracionální nenávisti, tak je velmi těžké se tomu postavit. V takové době (Německo před nástupem Hitlera, Československo před Únorem) zastávat racionální postoje veřejně je riskantní a navíc bývá i pozdě. K zastávání rozumných postojů je v takové době nutné mít odvahu.


Nenávist je šancí pro záchodové dědky

Nenávist je šance pro celou řadu lidí, o nichž bychom jinak neslyšeli ani slovo. Jsou to lidé postižení chorobnou ambicí, kteří ale díky své průměrnosti nemají šanci ve standardních poměrech vyniknout. Jejich jedinou šancí je nějaká krize nebo situace, kdy je společnost vychýlena z normálu a kdy je vystavena nějakému traumatu nebo obavě. Jako je dnes například uprchlická krize. V takové chvíli tito ambiciosní lidé naskočí na koně strachu a nenávisti a snaží se tím prosadit a udělat “kariéru”. Ne každý ovšem v takovém úsilí je úspěšný. Kromě ambicí musí disponovat ještě jednou schopností, musí rozumět davu. Historik Dušan Hamšík svojí knihu o Hitlerovi nazval Genius průměrnosti. Jde o to, že ti, kdo se staví do čela pohybu nenávisti, kdo jí podněcují, kdo jí vytvářejí ideologii, jsou nějakým způsobem spřízněni s duší davu neboli s geniem průměru. Je to zvláštní a velice nebezpečná schopnost napojit se na emoce davu a zažehovat a šířit požáry sociopatologických nenávistných projevů ve společnosti a za určitých obzvlášť nešťastných dějinných okolností ovládnout na bázi nenávisti celou zemi.
Hrdinu knihy Egona Hostovského “Sedmkrát v hlavní úloze”, která se odehrává na přelomu 2.světové války, osloví v suterénu na veřejném záchodku člověk obsluhující záchody a varuje ho: dokud jsem tady, tak o mě nevíte, nemusíte se ničeho obávat; ale až mě jednou potkáte tam nahoře, tak vězte, že bude pro vás zle. Po okupaci hrdina knihy záchodového dědka v hloučku kolaborantů nahoře opravdu potká. Bojme se záchodových dědků a rozhodně je nepodceňujme. Oni opravdu číhají v různých suterénech a trpělivě čekají na svojí šanci.

V naší zemi, kde se stavidla nenávisti díky dějinné frustraci spouštějí velmi snadno, se mohou zloba, závist, zášť, strach a svár stát snadno hnací silou politiky. Okamžitě se vynoří celá řada hnutí a stran, které se svezou na této vlně a vytvoří jednotnou frontu strachu a nenávisti. Na vlně nenávisti se dnes kromě nácků veze celá řada politiků včetně prezidenta Zemana, kteří vědomě či nevědomě vytvářejí pomyslný most mezi extrémisty, rasisty a xenofóby a mezi vyděšenými normálními občany. Je pak otázkou, kolik dosud slušných a vyděšených lidí přeběhne po tomto mostě k extrémistům, kolik se dá nalákat jejich agresivní a rasistickou rétorikou. Čím více lidí se nechá strhnout k extrémistům, tím více bude ohrožena naše demokracie. Toto nás ohrožuje nesrovnatelně víc než uprchlíci. Jediné skutečné nebezpečí, které nám dnes hrozí, je narůstající fašizace společnosti.

Vyšlo ve 106.vydání revue Prostor na téma Anatomie nenávisti