Všechno bude fajn aneb vás už nikdo k ničemu nepotřebuje

Dle úvodních titulků laskavě - anarchistický film Všechno bude fajn poskytuje zvláštní obraz světa, v němž je racionalita nahrazena principem směšnosti. Co je směšné, je reálné a tedy pravdivé. Nemá smysl hledat v něm logiku, logika je nahrazena směšností. Což ale vůbec neoslabuje sílu sdělení. Předkládaný obraz světa je brutální a nelítostný.

Předmětem filmu je město Brno, jeho obyvatelé a poměry v něm. Film však nezobrazuje jenom poměry v Brně, Brno je podobenstvím světa jako takového, je to universálně platný předobraz světa. Filosof Hložek film uvádí větou: “svět se skládá především z průměrných lidí a blbců.” A film skutečné svět se dělí na vítěze a poražené, což asi platí všude. Ke straně poražených patří hlavní postava filmu Standa, až příliš důvěřivý a hodný člověk, a jeho těhotná žena Alena, na nichž svět a chamtivý systém úspěšně zkouší své podrazy. Standa se živí jako chodící reklama v podobě obrovské molitanové ruky s vítězně zdviženým palcem. Bývalý student filosofie volá na kolemjdoucí chodce: “dej svýmu životu palec nahoru” a tak trochu to myslí i vážně. Jeho žena Alena je přesvědčená, že pro dítě je nejdůležitější, když jsou jeho rodiče slušní lidé. Standa jí na to skepticky namítá: “Slušní lidi? Jsme hlavně chudí” a pochybuje, zda je vůbec slušné přivést život do tohoto světa. K poraženým lůzrům patří i dvojice důchodců anarchistů, Marie Ludvíková - členka brněnského undergroundu (reálná postava), která sní o tom, že by mohla “ještě jednou na starý kolena někomu rozšlápnout ksicht”, a dále matematik Milan Žaloudek, který tvrdí, že: “nové bestie nás připravily nejen o peníze, ale i o sebeúctu”. Oba jsou rozhodnuti násilím smést nenáviděný nespravedlivý systém.

Na straně vítězů proti nim stojí politici: primátor Richard Lang (“novináři jsou v klidu, půlka jsou dementi a půlka má hypotéky”) a zastupitel a exekutor Ladislav Vodák (“je jednoduchý bejt svině, socky za tebou lezou samy”). Nechybí ani střední třída patřící k vítězům, kterou zastupují spolužáci na třídním srazu z gymplu, kde se kolektivně vysmívají neúspěšnému spolužákovi Standovi.

Zvláštní a svým způsobem klíčovou roli hraje vrstva avantgardních umělců a jejich přátel. Stejně jako ve skutečném Brně je tato vrstva nositelem revoluční změny korupčních poměrů. Nejde ani tak o samotnou uměleckou tvorbu, o níž filosof Hložek skepticky říká: “umění nás drží pevně za koule, v konfrontaci s ním je člověk vždycky za debila”. Více jde o vůli ke změně klientelistického a nespravedlivého systému slovy filosofa Hložka prolezlým blbci v saku, kteří nás pronásledují už od dětství. Nicméně jak Hložek říká: “v demokraciích se ocasů zbavujeme volbami”. A ve filmu volby proběhnou a stejně jako v reálném Brně se lidé ocasů aspoň dočasně zbaví.

Vztah k politice je jako ostatně u většiny věcí ambivalentní. Na jedné straně revoluční umělci vědí, že bez vstupu do politiky se věci nepohnou, na druhé straně jsou přesvědčeni, že politika zkorumpuje každého. Ve filmu vystupuje reálný brněnský aktivista a politik Matěj Holan, který stál v čele 'odstraňování ocasů’ v Brně, ale za ním se v titulku oznamuje, že hlasoval pro vyplacení peněz jakési podezřelé firmě. Čili ani on neunikl prokletí politiky, která slovy filosofa Hložka zkurví každého. Mají to tvůrci filmu těžké, protože se dostávají do bludného kruhu, z nějž není východisko. Politikou opovrhují a varují před jejím korupčním vlivem a současně vyzývají k změně poměrů, což je možné jen politicky.

Brno je vůbec zvláštní fenomén. Autoři filmu k němu mají rozpolcený vztah nenávistné lásky, jakoby nevěděli, zda mají město zatratit nebo naopak zachránit. Hložek na téma Brno říká: “nakonec opice se na tu evoluci taky mohli vysrat, rýpat se tlapou v prdeli a žádný Brno
by nebylo, což by byla svým způsobem škoda”, což je svérázný projev lásky k rodnému městu.


Film se skládá z řady výjevů ze života lůsrů na jedné straně a vítězů na straně druhé prokládaných ironickými filosofickými glosami a písněmi. Jednotlivými obrazy nás provází postava filosofa Karla Hložka, jehož existenciálně nelítostné postřehy se sžíravou ironií reflektují společnost, svět i poměry v něm. V informaci o filmu na webovém portálu Národního filmového archívu se konstatuje, že film “místo uceleného vyprávění zůstal pouhým sledem epizod, jež s nadhledem komentuje a zobecňuje fiktivní postava 'filozofa a reportéra ČST' Karla Hložka”. To je, myslím, nepochopení filmu a jeho látky. Tématem filmu je společnost a poměry v ní. Společnost nemá děj ani vlastní příběh. Výjevy nebo obrazy ze života společnosti jsou jediným možným způsobem, jak takovou obecnou entitu, jako je společnost, nějak znázornit. Ucelené vyprávění ve smyslu uzavřeného příběhu nepřipadá v úvahu. Ucelenost vzniká propojením symbolů jednotlivých výjevů v jeden metasymbol, v jednu metaforu světa, a to se tvůrcům filmu Všechno bude fajn podařilo. Jako referenční filmy k tomuto filmu, které jsou svým způsobem analogické, bych uvedl O slavnosti a hostech Jana Němce nebo Velká nádhera od Paola Sorentina.

Filosof Hložek na začátku filmu praví: “lidská zbytečnost a zoufalství byly tmelem našich dní od nepaměti a bude tak tomu i nadále”. To je definiční východisko filmu i jeho postav. Hrdiny filmu spojuje jedna myšlenka, a sice že všechno je v prdeli. Život nelze vyhrát, je to soutěž o to, kdo je míň v prdeli. Toto sice filosof Hložek řekl o třídním srazu a nikoli o životě, ale stejně tak to mohl říct o životě. A navzdory tomu hrdinové filmu bojují a o něco se snaží, i když jsou bytostně přesvědčeni, že to nemá význam. Je v tom zvláštní patos beznaděje. Zejména když vezmeme v potaz, že v reálném životě hnutí Žít Brno (autoři filmu jsou zakladatelé tohoto hnutí) uspělo a dokázalo vyhrát komunální volby a následně měnit svět k lepšímu. Stejně tak i ve filmu.To je velmi zajímavý paradox, jehož vrcholnou tezí je další výrok filosofa Hložka: “jediná skutečná revoluce, které se člověk dočká, je smrt”. A aby toho nebylo dost, tak úplně na konci filmu po všech titulcích a po závěrečném copyrightu nám hlas mimo obraz oznámí: “vás už nikdo k ničemu nepotřebuje”. A je to.

Navzdory všem těmto téměř nihilistickým hláškám jsem z filmu měl skvělý pocit. Po dlouhé době jsem konečně viděl pro mne zásadní dílo české provenience, které podstatný obsah sdělovalo mistrnou zkratkou, brutálním humorem a správnou absolutní skepsí ke všemu zejména k sobě samému. V minulém roce jsem určitě neviděl lepší český film. Pro mne jasný kandidát na Českého lva.

Vyšlo v ArtZóna na webu České televize