Jan Štern

18. 03.

Demokracie a prosperita

Jan Štern Přečteno 3431 krát

Volby do poslanecké sněmovny a nově volby presidenta odkryly jednu zásadní skutečnost. Naše společnost je rozdělena zhruba na dvě stejné poloviny. Jedna polovina je v podstatě spokojená s dosavadním vývojem, podporuje systém liberální demokracie a naší prozápadní orientaci, volila jednu z demokratických stran a jednoho z protikandidátů Zemana. Druhá polovina je nespokojená, vnímá se jako neúspěšná a poražená, dokonce ponížená část společnosti, systém liberální demokracie považuje za podvod, za nímž se skrývá korupce, rozkrádání a tunelování, v členství v EU nevidí zas tak velkou výhodu, NATO více méně neřeší, protože zahraničně bezpečnostní otázky jsou mimo její obzor, volila Zemana a jednu z antisystémových a populistických stran ANO, KSČM, SPD. Cílem první poloviny (počtem spíše menší) je pokračovat v nastoupené polistopadové cestě s tím, že je nutné samozřejmě napravovat chyby a dále postupně zdokonalovat státní a politický systém. Cílem druhé poloviny je prosperita neboli jednoduše mít se dobře, tedy stejně jako Němci nebo Rakušané, a to i za cenu demontáže liberálně demokratického systému. První polovina také víceméně ctí pravolevé rozdělení politických stran a dělí se na ty,co preferují individuální iniciativu a odpovědnost, a na ty, co chtějí spíše solidaritu. Druhá polovina přestala rozlišovat mezi pravicí a levicí, protože jí politický systém zklamal a volí jeho populistickou alternativu, která nemůže být díky své bytostné ne principiálnosti ani nalevo, ani napravo. Existuje samozřejmě nekonečná množina odstínů a variací postojů členů první i druhé skupiny, jejich postoje a názory se prolínají, nicméně ve své podstatě toto rozdělení společnosti platí.

Je evidentní, že druhou (větší) polovinu voličů nelze oslovit prosazováním hodnot demokracie, lidskými právy a dodržováním ústavy a demokratických pravidel. Pokud chce demokratický politik vyznávající systém liberální demokracie uspět i u těchto voličů, musí jim nabídnout věrohodný a přesvědčivý program a vizi vedoucí jasně k prosperitě. Těmto voličům je celkem jedno, jak se k prosperitě doberou. Zda populistickou cestou za cenu demontáže liberální demokracie nebo nějako realistickou a racionální cestou založenou na principech liberální demokracie.

Je jasné, že populisté dnes ovládající tuto část voličů nemohou splnit své sliby. Podstatou populismu je nereálnost nabízených receptů a cest, kterou populisté umně zakrývají před voliči. Vždycky nakonec dojde k selhání populistické politiky, ale to bývá obvykle pozdě. Nelze od nynějška jen neustále čekat na selhání iracionálních slibů populistických stran také proto, že jsou doprovázeny demontáží liberálního systému. Zejména záměr zavádět přímou demokracii (Piráti, KSČM, SPD) jako cesta k větší demokracii a tedy ke všeobecnému štěstí je mimořádně nebezpečná pro osud demokracie u nás. Není tedy možné čekat, až všechny populistické sliby splasknou jako balónek, protože mezitím může dojít ke zničení celého společenského systému.

Liberální demokracie se musí pokusům jí rozebrat bránit nikoli jen tím, že bude poukazovat na výhody demokratického uspořádání, na hodnoty demokracie a lidských práv, to je prostě zoufale málo, to je jenom přesvědčování přesvědčených. Liberální demokracie musí prokázat, že je kompetentní, že má vizi a recept na úspěšnou politiku především v oblasti ekonomiky, musí prokázat, že je nejen svobodná, ale i ekonomicky úspěšná. Dnes už neplatí, že demokracie je automaticky ekonomicky lepší než autokratické systémy, protože tu máme příklad Číny, kde se totalitní politická moc úspěšně snoubí s velice efektivním a prosperujícím ekonomickým systémem. Dnes není situace pro liberální demokracii tak jednoduchá a snadná jako v minulosti. Liberální demokracie musí znovu přesvědčit, že umí nejlépe zajistit ekonomický růst a prosperitu. Buď se tohoto úkolu ujmou tradiční politické strany, nebo musí vzniknout nová liberálně demokratická strana, která přijde s razantní ekonomickou vizí a jasným receptem na ekonomický růst a prosperitu.

Je-li dnes demokracie ohrožena nástupem populistických a antisystémových stran, pak její hlavní obranou musí být hledání, formulování a hlavně prosazování receptů ve veřejném prostoru, které budou úspěšně čelit výzvám globálního kapitalismu a které povedou spolehlivě k prosperitě. Množina občanů, kteří volí demokracii pro demokracii samotnou je menší, než množství těch, kteří chtějí prosperitu i za cenu ztráty demokracie. V takovém prostředí je nalezení a prosazení úspěšného ekonomického konceptu klíčovou podmínkou pro záchranu demokracie. Liberální demokracii nezachrání samotná demokracie a její principy, ale úspěšná ekonomická doktrína prosazovaná v rámci systému liberální demokracie (a nikoliv na její úkor).

Co to dnes znamená 'mít se dobře'? Máme celou řadu ukazatelů jako hrubý národní produkt na hlavu, tempo růstu, míra nezaměstnanosti, inflace, zadluženost domácností, průměrná délka života, ale domnívám se, že většina lidí to vůbec prostřednictvím těchto abstraktních ukazatelů nevnímá. Lidé převážně porovnávají svojí životní úroveň s ostatní společností a s úspěšnými zeměmi a mají se subjektivně tak dobře, jak z tohoto porovnání vycházejí. Můžete jim desetkrát vykládat, jak ekonomika rekordně roste a má nejmenší nezaměstnanost v Evropě, ale pro ně je daleko důležitější jak vycházejí ze srovnání s většinou společnosti a s s vyspělými zeměmi. Zhruba 70% obyvatel nedosáhne na průměrnou mzdu, která se pohybuje okolo 31 tis. Těchto 70% obyvatel se rozhodně nemá subjektivně dobře. A když navíc porovnají svoje reálné příjmy s Rakušany nebo Němci, tak mají o důvod k hořkosti navíc. Taková je politickoekonomická realita. Ekonomika může rekordně růst, ale panuje-li příliš velká nerovnost (subjektivně vnímáno, nikoli objektivně, objektivně jsme na tom z hlediska nerovnosti dobře) v rozdělování, pak se stejně lidi cítí špatně. Stejně tak to platí pro srovnávání s vyspělými státy, zejména jsou-li to nejbližší sousedé. Dokud je propastný rozdíl mezi nimi a námi, dotud není šance dosáhnout subjektivně pocitu, že se máme dobře. Politik, který chce uspět, musí na řešení těchto problémů nabídnout věrohodný a přesvědčivý recept.

Když Občanské fórum ve volbách slibovalo návrat do Evropy (S námi do Evropy), tak většina společnosti to vnímala jako návrat nejen co do svobody a demokracie, ale hlavně co do životní úrovně. Zatímco svobody a demokratické vymoženosti se staly samozřejmou součástí našeho politického systému, tak naše životní úroveň se k nejvyspělejším státům přiblížila jen symbolicky. Pro většinu obyvatelstva se tak sliby dané Občanským fórem nesplnily a v tomto ohledu pro ně nový liberálně demokratický režim selhal. Navíc proměna původně liberální demokracie v klientelistickou demokracii, v níž korupce prorostla do samotné podstaty politického systému, byla dalším důvodem ke zhnusení velké části občanů z politického polistopadového vývoje. Kombinace systémové korupce vedoucí k nástupu klientelistické demokracie namísto liberální demokracie a neúspěchu při dotahování se na ekonomickou a životní úroveň nejvyspělejších států se ukázala jako smrtící pro vývoj důvěry v polistopadový vývoj, což jenom vehnalo velkou část společnosti do náruče populistických a antisystémových stran. Náprava spočívá v tom, že demokratické strany přijdou s přesvědčivým receptem na návrat do Evropy i co do ekonomické a životní úrovně.

18. 03.

Věty, které se u nás neříkají: „Je to nepřítel. Pal!“

Jan Štern Přečteno 4991 krát

Několik odstavců o norském filmu Králův nesouhlas. Myšlenky, které našince nad postoji některých postav z díla režiséra Erika Poppeho napadají, nutně vedou k novodobým československým a českým dějinám.

Norský film Králův nesouhlas z roku 2016, uvedený nedávno tuzemskou pobočkou HBO (a k vidění je on-line na HBO GO), začíná dlouhou scénou, v níž ve tmě přijíždí neosvětlené německé válečné lodě do norského přístavu. Nereagují na rádiové výzvy. Jsou sledovány z ostrova poblíž pobřeží, na němž je umístěna vojenská námořní pevnost, která má hlídat vjezd do přístavu. Pevnosti velí starý voják, který spolu s dalšími vojáky přijíždějící lodě pozoruje. Osazenstvo pevnosti nemá spojení s vládou ani s nikým z nadřízených složek. Situaci musí vyřešit samo. Vojáci se svého velitele ptají, co mají dělat. On suše odpoví: „Nabíjejte děla!“ Neosvětlená loď nezastaví ani tehdy, když na ni míří světlomety pobřežní stráže. Velitel dá příkaz k palbě. Podřízený voják se ptá, jaké je stanovisko centra a zda nemají nejprve vystřelit varovný výstřel. Velitel silným hlasem zvolá: „Je to nepřítel. Pal!“ Dvěma ranami z děla a poté zásahem torpéd pošlou nepřátelskou bitevní loď ke dnu.

Norsko bylo na jaře 1940 napadeno německými loděmi a letadly proto, že Velká Británie v norských vodách nasazovala miny, aby zabránila volnému průjezdu německých lodí. Hitler považoval Norsko za strategický cíl kvůli jeho pobřeží, jež mělo vysokou vojenskou hodnotu, a také kvůli tamním značným zásobám železné rudy. Němci se snažili přimět vládu v Oslu k tomu, aby přistoupila na jejich propagandistickou verzi, podle níž se napadení Norska vydávalo za pomoc. Nutili ji podepsat memorandum o pomoci Německa Norsku. Když to norská vláda odmítla, provedl norský fašista Vidkun Quisling státní převrat. Němci velmi stáli o to, aby norský král vyjádřil podporu Quislingovi.

S norským králem Haakonem vyjednával německý velvyslanec v Norsku, který byl zastáncem diplomacie a jednání vedoucího k oboustranně přijatelné dohodě, jež by znamenala ukončení bojů a zabíjení. Německý velvyslanec apeloval na norského krále, aby uznal Quislinga za legitimního premiéra nové vlády, zejména s poukazem na oběti mladých Norů, kteří padnou, budou-li boje pokračovat. A samozřejmě s poukazem na rozdíl v zacházení s okupovanou zemí, když je nepřítelem, nebo když naopak je spřátelenou zemí. Norský král byl vystaven nesmírně obtížnému rozhodnutí.

Z naší historie tuto situaci velice dobře známe. Byl to prezident Edvard Beneš, který odmítl obětovat české lidi v boji s absolutní německou převahou a podvolil se Mnichovskému diktátu, ačkoliv většina národa ochotně mobilizovala a byla připravena k obraně země. Byl to Alexander Dubček a s ním celé stranické a vládní vedení, které přijalo ostudnou kapitulaci v podobě Moskevských protokolů a vzdalo tak demokratizační proces zahájený v lednu 1968. Oni tak také učinili ve strachu z toho, co v případě odmítnutí udělají okupační vojska vůči civilnímu obyvatelstvu v naší zemi. V obou případech – ve jménu ochrany obyvatel před, jak říkali, zbytečnými oběťmi – vedení československého státu kapitulovalo před nepřítelem.

Norský král se v analogické situaci zachoval opačně. Zde je jeho projev přednesený před vládou, v němž zdůvodňuje svoje NE německým okupantům:
„Udělalo na mě hluboký dojem, že odpovědnost za neštěstí, které postihne tuto zemi a její lid, odmítneme-li jejich podmínky, bude připsána mně. Je to pro mě velká odpovědnost, tak velká, že se jí děsím. Rozhodnutí učiní vláda, ale můj postoj je jasný, já na německé podmínky nemohu přistoupit, bylo by to v rozporu se vším, co jsem po třicet pět let od příjezdu do této země vnímal jako svou královskou povinnost vůči Norsku. Já se jí nemůžu zpronevěřit. Já se jí nechci zpronevěřit. Nechci, aby můj názor byl pro vládu rozhodující, zpytoval jsem sám sebe a zvažoval svůj postoj a nemohu jmenovat premiérem Quislinga, protože vím, že nemá důvěru lidu. Rozhodne-li se vláda na německé podmínky přistoupit, a já plně chápu důvody, které pro takové rozhodnutí hovoří ve světle hrozícího nebezpečí a toho, že by tolik mladých Norů muselo obětovat život v boji, rozhodnete-li se na tyto podmínky přistoupit, tak nebudu mít jiné východisko, nežli abdikovat. Za sebe i za svůj rod.“

Jen pro doplnění a dovysvětlení: Haakon VII. (1872–1957) byl první norský král od znovuobnovení nezávislosti Norska v roce 1905 a zároveň poslední norský král, který byl korunován (neboť roku 1908 byly korunovace tamním parlamentem zrušeny). Narodil se v Dánsku, norsky se naučil teprve v dospělosti a měl silný přízvuk. Norsko jak v první, tak ve druhé světové válce vyhlásilo neutralitu, ale následkům druhého konfliktu se beztak nevyhnulo. V dubnu 1940 nacisté položili před Haakona volbu: buď se vzdá, podvolí se okupační moci, nebo zemře. Haakon kapitulaci odmítl, utekl, skončil v exilu, v Londýně, ale jako nekapitulující král, který se do vlasti vrátil v červnu 1945. Ostatně oficiálně nikdy nepodala kapitulaci ani norská vláda, byť zrádce Quisling byl u moci.

S jistou závistí jsem sledoval činy krále nebo starého vojáka velícího ostrovní pevnosti. V našich novodobých dějinách totiž nebylo zvykem, aby voják oficiální bojeschopné armády v případě ohrožení státu zvolal: „Je to nepřítel. Pal!“ Naši vojáci bojovali proti nepříteli v cizích armádách, až když už žádný československý stát nebyl. Žádný z našich státních představitelů (až na Františka Kriegela) neřekl NE kapitulaci před nepřítelem. Místo toho jsme mohli sledovat naříkání nad tím, jak druzí jednali o nás bez nás (1938), nebo plačtivé vzlykání, že nemohli než kapitulaci podepsat, ale že se určitě na svobodném vývoji nic nezmění (1968). Žijeme ve státě, jehož představitelé státnost nehájili za cenu svého života. Norové přitom byli v roce 1940 v podstatě také sami. Francie a Velká Británie nedisponovaly vojenskou silou, kterou by jim reálně mohly pomoci. Přesto se Norové bránili, přesto jejich vojáci pálili na nepřítele a umírali přemoženi německou přesilou – a jejich král odmítl uznat kolaborantskou vládu…

Co se u nás od té doby změnilo? Armádu šidíme, kde jen můžeme, a doufáme, že v případě nebezpečí by to za nás NATO „nějak“ zařídilo. Myslím, že nikoho z politiků ani vteřinu nenapadlo, že bychom se sami měli nějak před eventuálním ohrožením bránit. Naopak početná pátá kolona Ruska u nás systematicky kope do Spojených států a NATO, našich spojenců a ochránců. Umíme si představit, že by se kterýkoliv z našich čelných politiků v situaci ohrožení choval s takovou důstojností a odvahou jako norský král?

Vyšlo v Art Zóna ne webu České televize

Archiv článků: březen 2018

Demokracie a prosperita

Věty, které se u nás neříkají: „Je to nepřítel. Pal!“

Blogeři abecedně