Vláda stojí po několika měsících existence v poměrně svízelné situaci. Jak bylo slíbeno před volbami, snaží se nějakým způsobem vypořádat s narůstajícím deficitem státního rozpočtu a vůbec veřejných financí. Vláda propočítala kroky vedoucí k poměrně rychlému odbourání deficitu a vyhlásila řadu opatření (především škrtů) pro tento a příští rok. Následovala překvapivě velká protestní demonstrace státních zaměstnanců, kterých se škrty týkaly na prvním místě. Nyní po dalším jednání s vládou odbory vyhlásily stávkovou pohotovost. Co bude, až se tzv. škrtforma začne opravdu realizovat, si lze snadno představit. Stávky, demonstrace a nepředvídatelné střety nespokojených občanů s veřejnou mocí. Evidentně se tu chystá tvrdý sociální střet mezi vládou a státními zaměstnanci, kterým mohou přijít na pomoc i zaměstnanci ze soukromého sektoru. Jinak řečeno hrajeme si tu s vyvoláním generální stávky. Přitom deficit tu prostě je a jako v každé rodině, firmě nebo domácnosti se s tím něco musí dělat. Otázkou je, zda tu byl jiný scénář, jak se vypořádat s (na evropské poměry) relativně nevelkým dluhem státních financí, než ten, který povede k největšímu sociálnímu střetu v naší novodobé svobodné existenci.

Rozhodně byl. Takový scénář by ale obsahoval celou řadu nezbytných přípravných kroků, které by se musely provést před samotnými škrty.

Za prvé by politikové museli přinejmenším stejně rázně říznout do vlastního masa. Museli by zrušit všechny ty podvodné prebendy zvané poslanecké náhrady, u nichž se nakonec vždy přijde na to, že dotyčný poslanec pronajímal kancelář sám sobě nebo mu jí pronajímala vlastní strana. Museli by zakázat, aby kdokoliv veřejně činný byl placen za tzv. členství v dozorčích radách státních a komunálních podniků. Údaje o milionových příjmech politiků za posezení v dozorčích radách jsou doslova nesnesitelné v době, kdy se řadovému státnímu zaměstnanci krátí už tak minimální příjem. Chtějí-li politici na lidech utažení opasků za něco, za co lidé prostě nemohou, pak musí nejprve prokázat morální legitimaci k takovému kroku.

Za druhé by vláda musela přesvědčivým a razantním způsobem zastavit všeobjímající korupci na celostátní i komunální úrovni. Tady nejde jen o morální legitimaci jako v případě vlastních výhod, jde i o reálný výnos. Pokud by se zastavilo rozkrádání státního a komunálního majetku, pak dle odhadu samotných podnikatelů nebo Transparency International by se jednalo o úsporu ve výdajích ve výši 40 až 60 miliard ročně. To by jistě významným způsobem pomohlo snížit deficit rozpočtu.

Za třetí škrty nemohou v první vlně zasáhnout hasiče, doktory nebo policisty. Otázkou je zdali by tyto profese měly vůbec kdy nějaké škrty zasáhnout. V zemi stále více a častěji trýzněné záplavami nebývalého rozsahu by se na opory záchranného systému nemělo sahat.

Za čtvrté je třeba náklady na řešení deficitu spravedlivějším způsobem rozložit na všechny vrstvy obyvatelstva. Je evidentní, že příjmově nejvyšších vrstev se škrty v platech státních zaměstnanců nebo omezování sociálních dávek vůbec nedotkne. Stejně tak uvažované zvýšení DPH se dotkne především nízkopříjmových skupin. Bohatí by měli projevit svojí solidaritu s ostatní společností vyšší sazbou daně z příjmu za výdělky, které jsou nesouměřitelné s úrovní platů běžných lidí. Příjmy od určité výše (začínající někde nad 150 tis. měsíčně) by měly mít daleko vyšší daňovou sazbu. Progresivní zdanění sice nepřinese nikterak významnou částku do státního rozpočtu (cca 4-5 miliard), ale z hlediska pocitu spravedlnosti ve společnosti by mělo klíčový význam.

Za páté neoliberální propagandě se podařilo vytvořit ve společnosti pocit, že za deficit veřejných financí může nadměrný sociální stát. Je to nesmysl. Sociální benefity jsou u nás na zcela standardní úrovni srovnatelné s většinou vyspělých států. Deficit nevzniknul proto, že se snad platí velké sociální dávky nebo podpory v nezaměstnanosti, ale proto, že se v 90.letech tunelováním bank, investičních fondů a podniků rozkradlo až bilion korun. Tedy celý jeden státní rozpočet. To tvoří podstatnou část deficitu veřejných financí. Takové byly transakční náklady ekonomické transformace, které zatížily státní kasu, a s tím se nyní snažíme nějak vyrovnat. Socialistickým vládám lze vyčíst, že tento dluh nikterak neřešily, tvářily se, jakoby neexistoval, a odsouvaly jeho řešení do budoucna tak ,aby nezatížilo jejich vládu. Dluh se pak zvětšoval automaticky tak, jak nabíhaly úroky z dluhopisů, které stát vypisoval na jeho krytí. Výmysly o tom, že za všechno může zbytnělý sociální stát, nikterak průchodnost nezbytných škrtů a reforem nezlepší.

Teprve po provedení uvedených kroků by bylo možné realizovat nutné škrty a bylo by možno doufat v to, že škrtformu lidé nějak skousnou. A i kdyby jí i tak neskousli, tak z prostého lidského a mravního hlediska je to jediný možný postup.