Díky vývoji v eurozóně začalo jít i v celé EU do tuhého. Jižní křídlo eurozóny (potažmo celé EU) Španělsko, Itálie, Řecko začalo svojí tradiční politikou ekonomické nezodpovědnosti potápět celé společenství eurozóny. Nastala klasická situace pro každý organismus, který se skládá ze značně nesourodých částí, že se pravidla musí vytvářet podle nejslabšího článku řetězu. V tomto případě podle uvedených jižních států. Zatímco severní část eurozóny Holandsko, Německo, Dánsko, Belgie v klidu funguje, celek se musí podřizovat pravidlům, které dávají ohlávku nesolidním jižním partnerům. Státy eurozóny nemají na výběr, smyčka společné měny je nutí vytvořit systém fiskální politiky včetně příslušných sankcí v zájmu její vynutitelnosti, která zajistí do budoucna fungování společné měny bez turbulencí způsobených katastrofálním zadlužení některých států této zóny. Otázkou ovšem je, nakolik Česká republika opravdu potřebuje chomout společné fiskální politiky, pakliže má vlastní měnu a není tak osudové svázána s nespolehlivými státy jižního křídla eurozóny.

Fiskální unie, to už není žádná legrace. Naopak to je začátek skutečné ztráty národní samostatnosti. Protože nejde jen o fiskální unii. Fiskální unie si následně vynutí společnou penzijní politiku, jednotný systém zdravotní péče, jednotný systém vzdělávání, společnou politiku regionálního rozvoje. Co pak zbude na politiku na národní úrovni? O čem pak budou rozhodovat občané ve volbách do parlamentu? Fiskální unie, jednoduše řečeno, to je vstupenka do evropské federace. Chceme být součástí evropského federativního státu? Jsme na to připraveni? Žije u nás dostatek evropských federalistů? Na počátku budování demokratického systému jsme se oprávněně ptali, jestli u nás žije dostatek demokratů. Zdali demokracie nebude jen prázdnou slupkou. Nakonec se ukázalo, že to nebyla prázdná a teoretická otázka. Za dvacet let demokratického vývoje jsme se díky korupci dostali do situace, že téměř lze hovořit o formální demokracii. Dnes je boj s korupcí jako hlavní antidemokratickou silou klíčovým politickým zápasem, který, jak doufám, nakonec vítězně vybojujeme.

Do toho přichází evropská federace. Jestli jsme kdysi pochybovali o dostatečném počtu demokratů u nás, tak v případě evropských federalistů můžeme rovnou konstatovat, že jich tu žije absolutní minimum. Neumím si představit, jak naši občané vychovaní v tradici národního státu spolknou jeho zrušení. Navíc my jsme se, co se zadlužení veřejných financí týče, do žádných výjimečných problémů nedostali. V tomto ohledu jsme kdesi v horní polovině žebříčku vyspělých států. My nejsme v situaci, kdy bychom potřebovali nějaký vyšší dohled nad fiskální politikou z důvodu naší neschopnosti udržet veřejné finance na uzdě. Naopak v posledních volbách zvítězily ODS a TOP09 s politikou maximálního snížení dluhu veřejných financí na základě velmi úsporných veřejných výdajů. Proč bychom se měli dobrovolně vystavit tvrdému dohledu zvenčí a přijít tak o podstatný kus národní svébytnosti, když my prostě problémy tohoto druhu nemáme. A znovu opakuji, nejsme součástí společenství států eurozóny, které musí jako Německo nebo Holandsko řešit zadlužení jiných států, ačkoliv svoje finance mají v pořádku.

Proto bychom v dnešní situaci neměli propadat panice, že nám snad ujíždí nějaký vlak. Dvourychlostní Evropa je novinářská floskule. Navíc je vážnou otázkou, zda je moudré a prospěšné být vůbec součástí té rychlejší Evropy, na níž jsou díky společné měně navěšeny hospodářsky a politicky tak naprosto nespolehlivé a nejisté státy, jako je Řecko, Španělsko nebo Itálie. Dobrým dojmem ani nepůsobí francouzsko německá dvojice Sarkozy Merkelová, která dopředu předjednává vše podstatné a ostatní země staví před hotová řešení. Tento model se evidentně stane bytostnou součástí budoucí evropské fiskální polofederace. Těch pár poslanců, které máme v Evropském parlamentu, nejsou dostatečnou zárukou legitimnosti i demokratičnosti rozhodování takto integrované EU. Jestli už dnes mají občané pocit, že naše národní volby jsou jen formálním mechanismem, který nijak neovlivní budoucí chování politické reprezentace, pak, pokud by měly rozhodující politické a ekonomické pravomoci přejit na úroveň EU a jeho parlamentu, by to z hlediska občanů znamenalo naprostou ztrátu pocitu, že vůbec do něčeho tady mluví.

Z těchto a z mnoha dalších důvodů považuji za rozumné nechat státy eurozóny, ať se po svém vypořádají se svými problémy, které plynou ze společné měny. Naopak je třeba jim vysvětlit, že by neměli zatahovat zbývajících deset států EU do svých problémů, a tím destabilizovat celou EU.