Již samotná kauza špehování manželky premiéra a dalších osob příslušníky vojenského zpravodajství na pokyn ředitelky sekretariátu premiéra Nagyové, který poslušně plnili dvouhvězdičkoví generálové, je nejen na okamžitý odchod premiéra, ale i na pád vlády. Nevím, co tam ještě ODS a sTOP09 chtějí vybojovat, ale obě strany musí dávno vědět, že je to ztracené. Čím delší dobu bude vládním stranám trvat, než se rozhoupou k předčasným volbám, tím horší volební výsledek mohou v příštích volbách čekat. Konec konců je to jejich věc, jestli si chtějí masochisticky prožít politické dno, pak ať se u vlády drží co nejdéle. Pojďme ale ke kauze uplácení poslanců, kde se diskutuje o hranici mezi politikou a podvodem.

Na kauze uplácení poslanců je zajímavé, jak se tatáž věc, když se jenom vymění úhel pohledu, může různě nazývat. Z pohledu dnes již bývalého premiéra ale i celé vládní koalice bylo odměnění poslanců za to, že nebudou hlasovat podle postojů, které dlouho a hlasitě prezentovali (církevní restituce, daňový balíček včetně zvýšení DPH), politickým dealem (dohodou, obchodem, transakcí). Z pohledu orgánů činných v trestním řízení pak šlo o uplácení. Politici a politologové se dohadují, kde je hranice mezi politikou a kriminální činností. Nejde v tomto případě náhodou o kriminalizaci řádné politické činnosti, k níž patří sjednávání různých politických kompromisů, k čemuž patří i přidělování různých benefitů v rámci politických ústupků? Expremiér Nečas to celé poměrně otevřeně vybalil v emotivní obhajobě uplácení rebelujících poslanců místy v dozorčích radách. Vždyť se to tak vždy dělo, dělali to jiní, tak co. Možná, že bude nepříjemně překvapen stejně jako Vít Bárta, který s podobnou naivitou vysvětloval před soudem, že jen chtěl své poslance přimět k hlasování o snížení poslaneckých benefitů kompenzací jejich ztrát ze své vlastní kapsy. Soudce Šott ho právě za to na základě jeho vlastní výpovědi odsoudil za spáchání trestného činu uplácení.

Striktně vzato politický obchod, o němž mluvil pan expremiér, se může týkat jen výslovně politických věcí. To znamená, legální je nabídnout druhé straně za to, bude hlasovat pro nás v rozporu se svými názory, ústupek v jiné opět politické věci. Dejme tomu, že by rebelujícím poslancům premiér tehdy nabídnul za církevní restituce třeba nižší sazbu daní právnických osob. Rebelové se totiž prezentovali jako čistá neposkvrněná původní pravice, takže tam by to bylo na místě. V takovém případě by asi nikoho soudného nenapadlo takový obchod kriminalizovat. Jednalo by se o regulérní politické vyjednávání a obchod. Naproti tomu flek v dozorčí radě jako náplast za to, že někdo nebude hlasovat proti církevní restituci, nemá s politickým obchodem nic společného. Místo v dozorčí radě podniku se státní majetkovou účastí není žádné politikum. To je úřední věc, to je správa státního majetku, která by měla být v souladu příslušnými zákony o správě státního majetku a také s obchodním zákoníkem. Taková správa má být co nejvíce efektivní, transparentní a měla by maximálně sloužit dotyčnému podniku. Stát by měl do takového prestižního a důležitého místa jmenovat lidi, kteří budou znamenat maximální přínos pro daný podnik. Stát by měl zkoumat, jak si jmenovaný člověk vedl jinde, jaké má zkušenosti s oborem, jaké měl v tomto oboru úspěchy, jaké měl vůbec úspěchy, čili jak bude podniku prospěšný. Jmenovat někoho členem dozorčí rady na základě jediné kvalifikace, a sice že nebude hlasovat proti církevním restitucím, je nejen absurdní, ale i v rozporu se zákonem daným požadavkem, že stát bude spravovat své podniky s péčí řádného hospodáře. V pokleslém klientelistickém prostředí je místo v dozorčí radě soukromou výhodou - práce v dozorčí radě vyžaduje témě nulovou námahu za často atronomický příjem. Také proto je o ní mezi politiky tak obrovský zájem. Ale i z tohoto hlediska se na to nelze dívat jako na politický obchod. Na jedné straně je veřejný zájem – církevní restituce, a na straně druhé pouze soukromá výhoda – příjem z místa člena dozorčí rady (lidově řečeno prdelné). Ani v tomto pokleslém pohledu na věc nejde o politickou směnu. Naopak z tohoto hlediska je ihned zřejmá podvodná stránka celé věci.

To, že se desítky a stovky míst v dozorčích radách podniků s majetkovou účastí státu nebo obcí, berou jen jako benefit, rito, flek, to neznamená, že je to v pořádku. Dokonce je to ve své podstatě protizákonné, protože to není chování řádného hospodáře. Zatčení poslanci a paní Nagyová mají jenom smůlu, že na ně bylo příliš vidět a že právě na ně poprvé dopadlo rameno spravedlnosti, i když vlastně nedělali nic jiného, než co se tady denně provozovalo v posledních dvaceti letech. Možná, že soud tu věc posoudí jinak, možná bude shovívavější, ale je tu už judikát soudce Šotta, který to posoudil jako trestný čin. Určitě to ale bude dobré k tomu, že to otřese celým politickým systémem, který své podvodné praktiky šířil bez omezení veřejným prostorem spoléhaje se na svojí všemocnost a neohrozitelnost. Určitě dojde k velké diskusi o tom, co je politika a co už podvod a také pravděpodobně dojde k velkému posunu v politické praxi. Možná že i fleky v dozorčích radách se budou přidělovat více s ohledem na zájmy podniků.