Mnichov: proč jsme se nebránili

07. 10. 2013 | 09:27
Přečteno 11088 krát
Nechtěl jsem se zapojit do diskuse o Mnichovu, protože se mi nezdálo užitečné přidávat do kakofonie hlasů ještě další názor. Navíc někteří vyslovili názor hodně podobný tomu mému (např. Jan Urban). Ale nakonec mi nedalo pokusit se problematiku Mnichova ještě jednou trochu shrnout. A hlavně si odpovědět na otázku, která mne vždy velmi trápila: proč jsme se nebránili. Nejsem historik, takže určitě některé věci neznám přesně, ale jako občan mám na Mnichov svůj názor. Mnichov totiž není jen otázka pro historiky, je to otázka hodnot, které člověk vyznává, je to otázka etická a občanská, tedy otázka pro každého z nás, jak by se on v té době zachoval.

Po první světové válce jsme na rozvalinách někdejšího mocnářství s pomocí hlavního vítěze této války Spojených států reprezentovaných presidentem Wilsonem založili český stát. Respektive po několika staletích obnovili jeho existenci. Zakladatelé nového státu museli presidentovi Wilsonovi nalhat, že Slováci jsou vlastně Češi, abychom na území, které nám vítězné mocnosti hodlali dát, vůbec měli etnickou většinu. Jinak by se totiž ukázalo, že na územích, které jsme si nárokovali, jsme co do počtu v menšině. I tak si naši předkové vzali dost velké sousto: museli zvládnout národnostní „menšiny“ a přesvědčit je, že je pro ně výhodné žít v novém státě. To šlo dost těžko, protože zejména Němci byli nejen velmi početní, ale i bohatší a kulturně vyspělejší. Pochopitelně se těžko smiřovali s rolí menšiny ve státě Čechů, kteří jim odpírali elementární vymoženosti autonomního uspořádání.

Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se stát založený na tak vratkých základech dostane do existenčních potíží. Nebyl to stát připravený ustát větší zkoušky a krize. Jedině pokud by měl to štěstí, že by se zrodil do doby bez velkých mezinárodních krizí nebo válek. Takové štěstí neměl, ba právě naopak. Vedle nás vyrostlo nacistické Německo sjednocené a zmobilizované totalitní rasovou teorií a přesvědčením, že Němci mají právo na životní prostor, který jim byl nespravedlivými dějinami odpírán. Poté, co Německo spolklo Rakousko jako malinu, upřelo svůj krhavý zrak na naší republiku zmítanou národnostními spory právě s německou menšinou. Zrodil se plán, jak ve dvou krocích po Rakousku spolknout i naší zemi. Nejprve odtrhnout Sudety a pak zmrzačenou a bezbrannou zemi pohltit úplně. Plán na odtržení Sudet vycházel z tehdejšího pojetí mezinárodního práva, a sice práva národů na sebeurčení. Toto právo od dob presidenta Wilsona velice důrazně razila americká administrativa a ostatní velmoci to respektovali. Kdo chce podrobný výklad, ať si přečte Kissingerovo Umění diplomacie. Odtržení Sudet na základě přání obyvatelstva, tedy Němců, které tvořilo velkou většinu obyvatel na tomto území, bylo z hlediska mezinárodního práva v pořádku. To, že pro Hitlera to tím zdaleka nekončí, to tehdejší představitelé Francie a Británie, kteří Mnichovskou dohodu podepisovali, neviděli nebo spíše nechtěli vidět. Nicméně to nemění nic na faktu, že Mnichov proběhnul přesně podle mezinárodního práva.

Objevila se řada názorů, které se s jistým sebemrskačstvím opřely do první republiky z hlediska špatného chování k národnostním menšinám, zejména pak k Němcům. Všechny tyto názory spojuje iluze, že kdyby se česká politická reprezentace chovala slušně ke svým menšinám, kdyby jim včas zaručila práva na autonomii (kulturní i částečně politickou), že by sudetští Němci tak snadno nepropadli touze stát se součástí velkého nacionálně socialistického Německa. Kdybychom se chovali slušně, tak by možná ani na Mnichov nedošlo, protože sudetští Němci oslnění výhodami kulturní a politické autonomie dané jim Čechy odmítli Hitlerovo vábení. To je naprostá naivita a historický nesmysl. Češi by mohli sudetské Němce chovat ve vatě a na poměru Němců ke státu, který jim byl shora oktrojován vítěznými mocnostmi, by se příliš nezměnilo. Navíc Hitlerova idea velkého Německa založeného na čisté germánské rase, která jako strašlivá infekce zachvátila celé Německo, by se přeci sudetským Němcům nemohla vyhnout. V tomto ohledu sdíleli s německými Němci stejnou touhu i stejné šílenství. Korektní jednání českých úřadů by proti této zkázonosné infekční nemoci bylo účinné asi jako acylpyrin proti zápalu plic.

Prostě my Češi jsme stáli v době Mnichova proti desetkrát většímu Německu (co do obyvatelstva i vojenské síly) jako minoritní složka vlastního státu, v němž většina ostatních národností více či méně bojkotovala úsilí o zachování státu nebo dokonce stát v případě sudetských Němců přímo rozvracela. Maďaři a Poláci žijící v našem státě jistě nezapomněli na to, že sporná území maďarská a polská jsme obsadili vojensky. Jejich vztah ke společnému státu byl od začátku nepřátelský. Sudetští Němci usilovně pracovali na rozpadu státu a Slováci jen čekali na příležitost, jak slábnoucí státní loď opustit a založit si vlastní stát. Nosnou silou Československé republiky bylo v té době české obyvatelstvo a to jak státoprávně, tak i vojensky. Bylo na Češích, aby vybojovali svojí bitvu o svůj stát i za těchto vražedných podmínek. Mobilizace provedená před Mnichovem ukázala, že české obyvatelstvo je ochotné za svůj stát bojovat. Bez problémů narukovali i běžní Slováci, kteří nesdíleli zrádcovské úmysly svojí politické reprezentace. Bylo zřejmé, že proti desetinásobně silnějšímu nepříteli v totální mezinárodní isolaci, zrazeni svými spojenci (kteří odmítali vidět, že Hitlerovo angažmá v Sudetech je jen mezikrokem k další invazi), s velmi početnou pátou kolonou doma v zádech je jakýkoliv vojenský odpor dopředu odsouzen ke zmaru. Je ale vůbec otázka šancí nebo nešancí při obraně domova namístě? Není snad každému tvorovi v přírodě dáno, že svůj domov hájí bez váhání proti komukoliv. Vždyť i krysa zahnaná do kouta zaútočí a kouše. Jde o elementární přírodou daný instinkt, domov, tedy všechno, co mám, bráním bez přemýšlení proti jakkoliv silnému agresorovi. Jak to, že se nám přihodila ta katastrofa, že jsme svůj domov vydali bez odporu nepříteli. Co jsme to za lidi, nebo co jsme to za tvory?

Problematiku Mnichova obvykle doprovází řada otázek: zdali jsme se měli bránit, zda bychom se pak ubránili, zda by nám přece jenom Francie a Anglie nepřišly na pomoc, zda jsme měli přijmout pomoc od Sovětského svazu apod. Na všechny ty otázky kromě první je snadná odpověď: neubránili bychom se, Anglie a Francie by nám nepřišly na pomoc, Sovětský svaz jenom taktizoval (rok na to uzavřel s Němci spojeneckou smlouvu). Ale zbývá první otázka – zdali jsme se měli bránit.

Dám k dobru historku, kterou popisoval jeden z protagonistů Pražského jara po srpnu 1968. Z bezpečnostních důvodů odjel tehdy do Jugoslávie, kde absolvoval řadu setkání s přáteli, kteří velmi sympatizovali s naší zemí a byli ostře proti okupaci. Na jednom setkání popisoval jugoslávským přátelům, jaká je u nás situace, jak lidé na protest proti okupantům malují posměšné nápisy na vitríny obchodů, jak se sešel ilegálně 14. sjezd strany a podpořil obrodný proces a odsoudil okupaci, jak jsou všichni lidé jednotně za demokratickým procesem apod. Přátelé ho pozorně poslouchali a nakonec se ho zeptali, jasně, to je všechno pěkné, ale proč jste se nebránili? Tak on začal znovu, že obrana by neměla smysl, naopak by nahrála těm nejhorším silám uvnitř KSČ, došlo by ke strašnému krveprolití a zbytečně, protože bychom byli bez šance, lidé naštěstí měli rozum a disciplinovaně se drželi stranou, aby nezavdali příčinu k násilí. Jugoslávští přátelé ho opět pozorně poslouchali, že jasně, to všechno chápou, ale opět - proč jste se nebránili. Připomeňme si. Že Jugoslávie dva roky po našem Mnichovu stála v podobné situaci jako my a měla se podrobit Němcům, dokonce její král začal s Němci o kapitulaci vyjednávat. Jenže mladí důstojníci s tím nesouhlasili, milého krále vojenským pučem v roce 1941 svrhli a Německu se postavili. Jenom pro názornost: Němci útok na Jugoslávii zahájili bombardováním Bělehradu, při němž zahynulo 50 tisíc obyvatel. Oběti německé okupace v Jugoslávii jdou do milionů. Přesto ty zmíněné přátele ve snu nenapadla jiná eventualita, než se bránit.


Závěrem bych chtěl říci, že otázka, zda jsme se měli v době Mnichova bránit, je dle mého názoru hluboce nemorální a nepřijatelná. Jedinou otázku, kterou si dnes můžeme položit, je proč jsme se nebránili (viz jugoslávští přátelé). A já hned odpovím: protože jsme byli, jsme a pravděpodobně i budeme srabi.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy