V projevu na shromáždění Národní asociace evangelíků v Ohiu v březnu 1983 nazval president Spojených států Ronald Reagan Sovětský svaz „Říší zla“. Prohlásil, že komunismus padne a že „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Jeho předpověď se vyplnila, Sovětsky svaz nevydržel závody ve zbrojení, které proti němu rozjel právě Reagan, a pod tíhou obrovských výdajů a neschopného ekonomického systému se rozpadlo nejen jeho impérium, ale i samotný Sovětský svaz.

Nástupcem Sovětského svazu se stalo Rusko. V období Jelcinovy vlády zkoušelo západní model demokratického uspořádání a tržní ekonomiky. Tento model v ruských podmínkách totálně selhal. Zemi ovládli oligarchové zorganizovaní do zvláštních podnikatelských struktur vzešlých z divoké privatizace, které byly kombinací podnikatelských subjektů a gangsterských band. Vzniknul zde jakýsi systém střech (kryša), což byly gangy, které chránily všechny významné firmy. Firma, která neměla střechu, tedy kterou nechránil ozbrojený gang, neměla šanci a brzy byla pohlcena firmou, která ozbrojenou mocí disponovala. Státní moc se rozpadla a přešla fakticky do rukou oligarchů. Vláda zákona v podstatě neexistovala, stát nedokázal ochránit vlastnictví, lidská práva, ani elementární bezpečnost, namísto vlády zákona nastoupilo právo silnějšího reprezentované právě systémem kryš. Obyčejný člověk nechráněný vlastním gangem byl vystaven zvůli a násilí, před nímž mu státní moc neposkytovala žádnou ochranu.

Za této situace přišel president Putin s koncepcí silného autoritářského státu, který mocensky potlačil vládu oligarchů, a buďto zlikvidoval systém založený na gangsterských skupinách (střechách), nebo ho podřídil svým potřebám. Namísto velkého množství gangsterských skupin, které ovládaly hospodářství, policii a terorizovaly obyvatelstvo, nastoupila diktatura státu založená na osobní moci presidenta, která vytlačila nejen gangsterské bandy, ale i demokracii. Demokratická moc v ruské Jelcinově podobě si nebyla schopná s oligarchy poradit. Teprve Putinova diktatura, vítaná obyvatelstvem jako osvoboditelka od vlády gangů, s oligarchy zatočila. To neznamená, že by je zničila, jenom si je podřídila. Obyčejní lidé to však vnímali jako obrovskou úlevu a vítezství. Podpora Putina neplyne jenom z toho, že ovládá média, ale je reálná a plyne z uvedeného faktu. Nelze prostě žít ve světě, kde není zajištěno právo na elementární bezpečnost. Putin toto právo zajistil. Že se tak stalo na úkor demokracie, většinu Rusů netrápilo. Jednak demokracie se stačila v Jelcinově éře zcela zdiskreditovat a jednak zde nebyla téměř žádná demokratická tradice, na níž by bylo možné navázat.

Putin za veliké podpory obyvatelstva zavedl v Rusku regulérní diktaturu, jejímž základním programem je budování silného Ruska. Nacionalismus je v podstatě jedinou hodnotou, kterou může kromě elementární bezpečnosti Putin Rusům nabídnout. Na prosperitu mohou Rusové zapomenout, protože bez svobody je v dlouhodobém horizontu věcí nemožnou. Jako každá diktatura bude Rusko svoje vnitřní problémy vyvážet, a tím i odvádět případnou nespokojenost obyvatelstva na vnějšího nepřítele. Když Rusko přepadlo Ukrajinu a okupovalo část jeho území, tak jenom logicky pokračovalo v konceptu nacionalistické diktatury, která usiluje nikoliv o kvalitní a svobodný život jednotlivých občanů, ale o dobro Ruska.

Nikdo normálně uvažující samozřejmě nemůže brát vážně Putinovo tvrzení, že na Krymu nepůsobí ruští vojáci, ale místní domobrana (dnes už v počtu 30 tis.!). Putin ani nepočítá s tím, že by tomu někdo ve světě věřil. Je to jenom nezbytná cynická zástěrka. Na Krymu je převážná většina rusky mluvícího obyvatelstva hlásící se k ruské národnosti, která by si asi pravděpodobně přála patřit k Rusku. Okupace Krymu tedy nebyla potřeba, rusky mluvící obyvatelstvo by si v referendu pravděpodobně odhlasovalo připojení k Rusku i bez přítomnosti ruských vojáků. Proč tedy Putin nepočkal na demokratické procedury a vojenským zásahem vyvolal vážnou krizi? To je evidentní: potřeboval ukázat sílu, dovnitř i navenek. Dovnitř, aby vlil unavenému a ve srovnání s EU i Čínou chudému obyvatelstvu nacionalistickou krev do žil (což se podařilo). Navenek, aby ukázal světu, že Rusko je zpátky jako supervelmoc, která tentokrát místo ekonomických svalů (kterými díky podlomenému ekonomickému systému zrovna neoplývá) ukázala svaly vojenské. V tomto ohledu se s ní taková EU (která jí ekonomicky několikanásobně převyšuje) nemůže měřit.

Nikdo v EU dnes není ochoten obětovat pro cokoliv život. Rusové to vědí a tak na to vsadili a to také bude do budoucna jejich hlavní zahraničněpolitická strategie. Navíc co se týče referenda, tak pro Rusko to je hodně nebezpečné, protože jak by asi dopadlo referendum o setrvání v Ruské federaci takové Čečně? Ne, Rusko si vůbec nemůže dovolit argumentovat v případě nějakého územního zisku referendem. Naopak se mu velmi hodí kombinace síly jako prioritního nástroje následně doprovázené demokratickými procedurami jako šlehačkou na dortu.

Rusko nás nenechá v klidu. Je největším omylem a nebezpečnou iluzí myslet si, že teď spolkne Krym a tím to končí. Přeci nikdo nemůže brát vážně, že Putinovi jde opravdu o osud rusky mluvících lidí na Krymu (Ukrajině). To je jen záminka pro rozpoutání krize tak, aby se dala řešit vojensky. Rusku nejde o nic jiného a do budoucna o nic jiného také nepůjde, než postupně vyvolávat konflikty tak, aby se dalo nastolit vojenské řešení. Rusko dobře ví, že Západ je měkký, upadlý do hedonistické ochablosti a tudíž víceméně bezmocný vůči hrubé síle. Ve vyhrocených situacích, v nichž se haraší zbraněmi, bude mít k obětem odhodlané Rusko vždy převahu nad EU. Na Spojené státy si to nedovolí, protože tam by tvrdě narazilo, jenže o ně ani Rusku nejde. Cílem je zásadní oslabení EU a vytlačení jejího vlivu směrem na západ. Pokud chtějí země EU efektivně čelit této hrozbě, tak musejí do repertoáru své zahraniční politiky zahrnout i eventuální válku.

Symptomatické na většině reakcí českých politiků, expertů a komentátorů bylo, že v žádném případě nedoporučovali Ukrajině, aby se vojensky bránila. Jeden náš čelný vojenský představitel se téměř hystericky hrozil vojenské obrany Ukrajiny jako naprosté sebevraždy a nesmyslu. Napadlo mě, co to je vlastně za vojáka a jak by se tento voják asi choval v čele naší armády, kdybychom někdy byli napadeni. Od konce studené války uplynulo 25 let a my jsme si na mír a stabilitu mezinárodních vztahů zvykli tak, že si válku neumíme ani představit. Válka není v algoritmech našeho jednání, nejsme na ní, a to celá Evropa, vůbec mentálně připraveni. To je karta, s níž Rusko začalo hrát. Čím dříve nám to dojde, tím větší budeme mít šanci nové ruské politice hrubé síly efektivně čelit.