Ministr zahraničí Zaorálek na nedávném setkání se svým čínským protějškem řekl, že uznáváme jen jednu Čínu a že Tibet pro nás vlastně neexistuje. Tím řekl, že nás nezajímá, že Číňané vyhubili v posledních šedesáti letech miliony Tibeťanů a že systematicky likvidují jejich kulturu a tradici. Tibetský stát dle něho nikdy neexistoval, problém Tibet tudíž není na pořadu dne. To všechno vyměnil ministr Zaorálek za údajné (dosud neznámo jaké) zlepšení obchodu mezi námi a Čínou. President Zeman ho pochválil za vstřícné kroky k budování ekonomické diplomacie, jejíž součástí má být ujišťování zahraničních partnerů, že nám je porušování lidských práv opravdu ukradené.

Když se zvedly protestní křik proti tomuto jednáním, které obrátilo naši dosavadní zahraniční politiku naruby, přišel panu ministrovi na pomoc jeho první náměstek Petr Drulák s teorií, že lidská práva jsou vlastně málo, že těch práv je daleko víc (např. ekologická, sociální a nevím jaká ještě), a to je oč tu běží: je třeba jednat s Číňany o všech právech, nikoli jen o těch lidských. Dále přišel s tím, že je třeba respektovat historický vývoj jednotlivých zemí, zejména pak jejich autentické a specifické chápání lidských práv. Z toho plyne logický závěr, že lidská práva jsou taková, k jakým daná země historicky dospěla, a to je tedy třeba respektovat a chápat. Pokud tedy Čína dospěla svým autentickým historickým vývojem k takovému chápání lidských práv, podle nějž lze fyzicky vyhlazovat a kulturně likvidovat celé národy, pak je třeba toto autentické chápání lidských práv respektovat. To však opět vzbudilo řadu prudkých reakcí.

Na stranu Petra Druláka se přidal Václav Bělohradský s teorií disidentů a nedisidentů - někteří disidenti prý nebyli disidenty, ale jen odpůrci režimu, kteří přišli s konceptem lidskoprávního atlantismu. Lidskoprávní atlantismus je dle Bělohradského snaha disidentů pomáhat nekriticky Spojeným státům prosazovat lidská práva silou po celém světě. Jako příklad uvádí tzv. humanitární bombardování Srbska Spojenými státy. Dnes tento pojem užívá každý, jak se mu zlíbí, a zcela se opomíjí, že toto bombardování vojenských cíl§ (a proto humanitární) zabránilo masovému vraždění kosovských Albánců Miloševičovým režimem. Zapomíná se také na to, že kdyby vojska Spojených států nevlítla mezi válčící Srby a Bosňany, vraždí se tam v nekonečné občanské válce zřejmě dodnes. Evropa jenom bezradně k té šílené občanské válce přihlížela. Arogance disidentů dle Bělohradského tkví v tom, že lidská práva považují za závazná pro všechny státy bez ohledu na jejich kulturní specifikum, a jejich slepota v důvěře, že Spojené státy to myslí s lidskými právy poctivě. Politiku lidských práv prohlašuje Bělohradský za morální kýč.

Spojíme-li téma disidentství a lidských práv, přivede nás to k počátkům Charty 77 a důvodům jejího vzniku, neboť byla to právě lidská práva, která si vzala za svůj hlavní cíl. Duchovní vůdce Charty 77 filosof Jan Patočka k tomu v eseji ´Čím je a čím není Charta 77´ napsal toto:
„Aby se lidstvo rozvíjelo ve shodě s možnostmi technického, instrumentálního rozumu, aby pokrok vědění a dovednosti byl možný, musí být přesvědčeno o bezpodmínečnosti zásad v tomto smyslu „posvátných“, pro všecky vždy závazných a schopných vymezovat účely. Jinými slovy: je třeba něčeho zásadně ne-technického, ne pouze zprostředkovaného, je třeba morálky nikoli úskočné a příležitostné, nýbrž naprosté.
To znamená: záchranu v těchto věcech nelze čekat od státu, od společnosti výrobní, od mocí a sil. …
Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli. …
Účastníci Charty si neosobují nejen politická práva či funkce, ale dokonce už nechtějí být žádnou mravní autoritou nebo „svědomím“ společnosti, nad nikoho se nevyvyšují a nikoho nesoudí; jejich úsilím je jedině očistit a posílit vědomí, že existuje vyšší autorita, které jsou zavázáni jednotlivci ve svém svědomí a státy svým podpisem na důležitých mezinárodních smlouvách; že jsou vázáni nejen oportunně, podle pravidel politické vhodnosti a nevhodnosti, nýbrž, že jejich podpis znamená tu závazek, že politika podléhá právu a nikoli právo politice.
Že k povinnosti bránit se proti bezpráví náleží možnost informovat kohokoli o křivdě, která se jednotlivci děje, a že tato možnost nepřekračuje rámec povinností jednotlivce k sobě a neznamená pomluvu kohokoli, ani jednotlivce, ani společnosti, je zřejmým důsledkem tohoto hlediska.“

Jinými slovy Charta vychází z přesvědčení, že nad politikou a státy je něco vyššího, čemu jsou politika i státy podřízeny, a tím jsou lidská práva. A dále že přirozenou povinností člověka je upozorňovat na to, když jsou tato práva porušována. Toto není žádná arogance vůči jiným zemím, odlišným kulturám, ani nejde o nepochopení a nerespektování odlišného historického vývoje. Pokud náš ministr zahraničí a jeho náměstek nemají potřebu upozorňovat na porušování lidských práv v Číně nebo kdekoliv jinde, protože to není výhodné, pak jednají dle úskočné a příležitostné morálky, a nic na tom nezmění spekulativní konstrukce o lidskoprávním atlantismu nebo morálním kýči. Jako soukromé osoby by měli pochopitelně právo se takto chovat, k morálnímu jednání nikoho nutit nelze. Ovšem jako představitelé a vykonavatelé naší zahraniční politiky tím zcela obrátili její základní trend a nevídaným způsobem naši zemi zhanobili. Náš stát se zrodil v listopadové revoluci, která nastolila demokratické poměry právě ve jménu dodržování lidských práv i ve jménu Charty 77. Lidská práva se tak stala bytostnou součástí našeho dnešního státu a společnosti. Současná zahraniční politika je však s touto skutečností v příkrém rozporu, čímž ohrožuje samotnou podstatu našeho státu.