Nedávné uvedení filmu Jan Hus Českou televizí mělo velký ohlas u kritiků a publicistů. Vedle umělecké stránky filmu se rovněž vedly diskuse o samotné podstatě Husova sporu s církví a o jeho dopadu na současnost. Rád bych přidal k této diskusi jeden aspekt, který, zdá se mi, poněkud vypadnul ze zřetele všech diskusí.

Co je skutečnou podstatou Husova sporu s církví? Je to opravdu filosofický spor mezi realismem a nominalismem? Nebo spor mezi oficiální církevní naukou a idejemi anglického teologa a filosofa Jana Viklefa? Pokud ano, proč by se za věc, které v té době rozuměla hrstka vzdělanců a teologů, mělo upalovat a proč by následně v Čechách vypukla husitská revoluce během níž více než deset let zemí otřásaly křížové výpravy, občanská válka a běsnění zfanatizovaných husitů? Film Jan Hus nabízí tradiční vysvětlení: Hus čelil aroganci moci, která s ním nehodlala diskutovat o zkaženosti církevních hodnostářů, natož aby s tím něco dělala, a místo diskuse ho upálila. To je celkem očekávatelná interpretace Husova příběhu, nicméně těžko si představit, že by taková nespravedlnost, jakkoliv velká a krutá, mohla vyvolat v život celonárodní povstání.

Hus zřejmě narazil na mnohem palčivější problém, který doslova pálil většinu tehdejšího obyvatelstva. Podle církevní nauky byl kněz monopolním prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Jestliže se kněží z valné části chovali dle tehdejších měřítek nemorálně, tak se lidé obávali, že nebudou spaseni. Protože jak mohou být spaseni, když kontakt s Bohem jim zprostředkovává člověk, který se chová jako prase a dle všeho on sám spasen určitě nebude. Hus nejen že kritizoval církevní hodnostáře za nemorální chování, jímž ohrožují spasení svých oveček, a vyzýval církev (marně) k nápravě, ale on nabízel i řešení. Chová-li se kněz nemorálně, pak hledejme cestu k Bohu sami bez něj. Čtěme a vykládejme si Bibli sami a navažme přímý kontakt s Bohem. Zde, jak jsem pochopil, hraje klíčovou roli spor realismus versus nominalismus. Dle nominalismu (jehož protagonistou se stal Husův protivník Páleč, který původně zastával realistické pozice), o nějž byla opřená oficiální filosofie církve, brala církev svojí legitimitu z pouhého titulu své existence. Nemusela nikterak osvědčovat svojí pravost a věrnost slovu Božímu. A stejně tak i jednotliví kněží. Rozhodující byl sám fakt, že kněz přináleží k církvi a je jí samotnou označen jako kněz. To znamená, že samotné označení někoho knězem (církví) bylo dostatečným důvodem pro to, aby zprostředkovával styk s Bohem. Oproti tomu realisté (Hus) považovali za podstatné nikoli samo označení, ale to, jaký označený ve skutečnosti je ve své podstatě a zdali věrně slouží Bohu. Církevní autorita je dle Husa platná tehdy, když pravdivě reprezentuje Boží vůli. Odtud ono slavné Husovo: hledej pravdu, naslouchej pravdě, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, opatruj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od Boží milosti. Podle Husa i to, jak se kněz chová, zdali je morální či ne, hraje roli. Teprve je-li morálním člověkem, může být člověk knězem. Toto vztaženo na celou církevní hierarchii vystavovalo církev, která disponovala reálnou politickou a ekonomickou mocí, nárokům, jimž mohla i při dobré vůli jen těžko vyhovět.

Symbolem nemorálního jednání kněží povýšeného na církevní politiku byly odpustky. Skutečně takové obchodování se ctí, s trestem a vinou, jako byly odpustky, nemá v historii obdoby. Tady se církev dostala na hranici snesitelnosti a jednoduše si říkala o revoluci, která nastoupila o sto let později v podobě reformace. Nicméně vraťme se k našemu problému. Na jedné straně Hus oprávněně tepající nešvary církve ohrožující možnost spasení lidí a na druhé straně církev. Byla církev opravdu tak stupidní a materialistická, jak nám film nabízí v podobě kardinála Cosy nebo dalších kardinálů křičících na Husa v Kostnici?

Určitě ne. Církev měla coby duchovní moc spolu se světskou mocí odpovědnost za tehdejší svět. Byl to svět velmi křehký, který měl tendenci se při jakékoliv závažnější krizi rozpadnout. Nemoci - cholera, mor a neštovice, byly s to vyhladit většinu obyvatel. Neúrody způsobovaly hladomory a vyháněly obyvatelstvo z jejich domovů. Sociální katastrofy byly takřka na denním pořádku. Jedna z mála věcí, která držela tehdejší společnost pohromadě, byla církev založená na víře ve spasení a následný věčný život. Věčný život byl větší hodnotou než život reálný. Život reálný byl pro značnou část obyvatel jen cestou k životu věčnému. Dokud fungovala církev, dokud lidé věřili v tuto duchovní konstrukci a uznávali tento řád, držela společnost jakž takž pohromadě. Církev si toho byla dobře vědoma a stejně tak si byla vědoma své odpovědnosti za stabilitu tehdejšího světa. Jakékoliv vychýlení z toho řádu (systému) znamenalo ohrožení tehdejšího světa. Proto církev neúprosně trvala na dodržování zavedené nauky, rituálů a pravidel, protože i za nepatrnou změnou v tomto systému číhala sociální katastrofa. Celý středověk je plný různých heretických a chiliastických hnutí, které hnány touhou po opravdové víře vyháněly lidi z jejich domovů, hordy fanatických heretiků táhly zemí a za sebou nechávaly zpustošenou krajinu, hladomory a chaos. Církev si byla vědoma toho, že jakékoliv a jistě i dobře míněné úpravy nauky a rituálu jsou jenom doutnákem, který je s to vyhodit do povětří celou stavbu, na níž spočíval tehdejší svět.

Je možné a celkem i pravděpodobné, že poměrně dost církevních funkcionářů bylo ochotno diskutovat o Viklefových a následně i Husových myšlenkách, nicméně téměř pudový strach z toho, co takové hledání pravdy, když se ho zmocní dav, může povstat, je vedl k tomu rozhodně se Husovi postavit. Navíc dokud probíhaly diskuse o Viklefových myšlenkách na universitním fóru, tak to ještě šlo. Jenže Hus tyto myšlenky kázal z jedné z nejprestižnějších kazatelen v zemi a šířil je tak mezi obecný lid, který je vůbec nechápal jako podnět k učené disputaci, ale jako téměř nové evangelium. Hus tedy naplňoval ty nejčernější scénáře, které musely nutně vyvstávat před očima čelných církevních představitelů. Osobně si myslím, že setkání kardinála Cosy s Pálečem nemuselo být založeno jen na hrozbě hrubé síly (roční uvěznění Páleče v kardinálově věznici), ale i na racionální argumentaci Cosy, kterou Páleče přesvědčil. Možná kardinál Cosa zcela otevřeně a logicky vysvětlil Pálečovi, že Viklefovy nebo Husovy myšlenky jsou možná zajímavé, že možná jsou krokem vpřed v církevní nauce, že kněží by asi opravdu neměli žít tak zhýralým životem, nicméně jestli není lepší všechny tyto vady nechat být, než touhou po zlepšení poměrů v církvi vyvolat katastrofu, s níž měla církev staleté zkušenosti. Možná to byl už Cosa, a pokud ne on, tak na koncilu v Kostnici, kde byla přítomná celá církevní elita, takové myšlenky zcela určitě zazněly. Pravda nebo řád? Každá změna řádu může vést ke katastrofě, a proto je třeba lpět na trvání řádu i za cenu, že pravda utrpí. Protože konec konců co je pravda? O to nechť se přou učenci na universitách, ale mezi obyčejné lidi ať se s takovými věcmi nechodí.

Že se nakonec církevní šéfové spletli, že likvidace Jan Husa, hledače pravdy a nositele změn stejně nic nevyřešila a sociální katastrofě v Čechách nezabránila, to nic nemění na tom, že církevní představitelé měli svoji velkou pravdu a jejich jednání bylo legitimní. Stejně jako svojí pravdu měl Hus a i jeho jednání bylo legitimní. Tyto dva legitimní nároky, tyto dvě pravdy se nakonec střetly na jiném poli. To už nebyla universita nebo koncil, kde se ještě bojovalo aspoň podle nějakých pravidel. Bylo to válečné bitevní pole, kde pravidla z obou stran určovala jen hrubá síla a fanatismus. Šlo tomuto tragickému střetu zabránit, musí souboj pravdy a řádu skončit katastrofou? To je otázka, kterou nám příběh Jan Husa velmi naléhavě klade.