Žhářský útok na Kliniku se stal symbolickým předělem ve vývoji naší společnosti v posledních dvou letech. Uprchlická krize spustila destruktivní mechanismy založené na temných pudech, které rozvířily zdejší poměrně klidné vody. Vlny uprchlíků valící se podél hranic naší země vyděsily většinu společnosti a strach z nich se stal určující emocí a energií dnešní politiky. A to přesto, že jen naprosté minimum uprchlíků překročilo hranice naší země a zcela pominutelný počet jich u nás požádal o azyl. Co by se asi dělo, kdyby naše hranice překročily sta tisíce migrantů, jako se to stalo v jiných evropských zemích, to si neumím představit. Nicméně strach z uprchlíků se stal základním atributem naší politiky, jakousi hudbou naší mladé demokracie. Jestliže v éře Václava Havla veřejné sféře dominovala blbá nálada, dnes na její místo nastoupil strach.

A kde je strach, tam je i jeho sestra - nenávist. Nenávist vůči těm, kdo mi nahánějí strach. Strach se mění v nenávist s rostoucím pocitem ohrožení. Lidé nenávidí muslimské uprchlíky, protože jsou přesvědčeni, že budou ohrožovat naši kulturu, pravidla soužití, zvyky, že nás připraví o sociální benefity. Lidé navíc nenávidí i ty, kdo uprchlíkům pomáhají nebo s nimi sympatizují, hlavně tzv. sluníčkáře. I ti je ohrožují. A také nesnášejí ty, kdo s nimi jejich strach z uprchlíků nesdílejí a kdo chtějí rozumně v rámci možností uprchlíkům pomoci.

Strach a nenávist se staly hnací silou naší politiky. Okamžitě se vynořila celá řada hnutí a stran, které se vezou na této vlně a které vytvořily jednotnou frontu strachu a nenávisti. Na této vlně se kromě nácků veze celá řada politiků včetně prezidenta Zemana. Ti, ať vědomě či nevědomě, tvoří jakýsi most mezi extrémisty, xenofóby a mezi vyděšenými normálními občany. Nyní je otázkou, kolik dosud slušných a vyděšených lidí přeběhne po tomto mostě k extrémistům, kolik se dá nalákat jejich agresivní a rasistickou rétorikou. Čím více lidí se nechá strhnout k extrémistům, tím více bude ohrožena naše demokracie. Toto nás ohrožuje nesrovnatelně víc než uprchlíci. Jediné skutečné nebezpečí, které nám dnes hrozí, je narůstající fašizace společnosti.

Přitom problém uprchlíků je racionálně i eticky řešitelný. Je to jen otázka nalezení míry mezi soucitem, čili nezbytnou dávkou solidarity a pomoci uprchlíkům na jedné straně, a mezi zajištěním bezpečnosti našich lidí a jejich domova na straně druhé. Nemůžeme nepomáhat, protože to je nelidské, a současně se nemůžeme přehnanou pomocí zničit, protože to by bylo hloupé a vlastně také nelidské. Myslím si, že takto uvažuje většina naší společnosti. Jenomže ji není slyšet, je to zase ta mlčící česká většina. Hledání míry mezi pomocí a opatrností je úkolem praktické politiky. Nástrojů jak exekutivních tak i legislativních na to mají politici a stát dost. Dokonce se mi zdá, že v tomto případě se odpovědní politici i úředníci chovají celkem pragmaticky a dobře.

Co má v této chvíli dělat normální občan nepodléhající strachu a nenávisti? Má vystoupit ze stínu mlčící většiny. Má se prostě ozvat, má si věřit a nenechat se zahnat do kouta křiklouny. Má říkat nahlas, co si myslí. Každý dle svých možností, v hospodě, v práci, na sociálních sítích, prostě kde to jenom jde. Nácků nikdy na začátku není moc. Jejich síla je v hulvátství, sprostotě a drzosti. A je třeba se jim co nejdříve postavit.