Bursík, Zubová a Kaťuška
Ale pojďme k tomu podstatnému, co se podařilo vytěsnit z veřejné sféry. Jde o samotnou neúčast paní poslankyně. Hned na začátku musím říci za sebe, že naprosto nevěřím zdůvodnění paní poslankyně, protože zásadně nemám důvěru k takovým náhodám, že se někomu udělá špatně zrovna v okamžiku, kdy se volí president a každý hlas hraje roli. Nicméně to je můj problém. Pojďme tedy probrat variantu paní poslankyně s předpokladem, že nelže. Podle jejích slov omdlela, když jí manžel vezl na Hrad. Vrátila se tedy domů, poslala smsku kolegyni, že nepřijde, a údajně prospala celý den. Telefony od vedoucích činitelů strany nebrala. Zato telefon od České televize vzala promptně. Mám tedy otázku, proč k sobě nepřivolala doktora, nejlépe několik doktorů, jistě by rádi v takovém případě přišli a vyšetřili její stav, jestli opravdu není schopná převozu na Hrad? Proč se nenechala převést sanitkou na Hrad jako kdysi Cyril Svoboda, který po těžkém úrazu páteře přijel sanitkou na nosítkách do sněmovny hlasovat? Na Hradě bylo k dispozici několik ambulancí a lékařský servis tam byl rozhodně lepší než u ní doma. Proč neřešila situaci s vedením své strany? Proč neotevřela ministryni Stehlíkové, která za ní přijela zjistit stav věcí? Normální člověk by se přeci minimálně snažil, když ne dostat se na Hrad, tak alespoň udělat všechno pro to, aby mu bylo uvěřeno, že fakt byl tak strašně nemocný.
Zakladatel ODA Pavel Bratinka nám mladým poslancům kdysi řekl, že omluvou neúčasti na hlasování v parlamentu je pouze úmrtní list, maximálně mrtvice. Chtěl tím říci, že zájmy společnosti a státu, které v parlamentu zastupujeme a opatrujeme, vysoko ční nad našimi soukromými životy. V politice jde velmi často o osud země, velmi často se v ní rozhoduje o tom, jak budeme žít po celé další generace. Politika není běžné zaměstnání, kde jinak velmi vážíme své zdraví a své vlastní potřeby. Politika často vyžaduje oběti, a to i na životech. A poslanci v takových situacích stojí v první řadě. Paní poslankyně Zubová pravila, že „bohužel někteří politici stavějí politiku nad zdraví lidí, což je nenormální.“ Vedoucí státní činitelé, kteří byli v srpnu 1968 uneseni Sovětskými vojáky do Moskvy a poté podepsali potupnou kapitulaci, si také určitě říkali, že zdraví je víc než politika. Teda byl tam jeden blázen, nějaký František Kriegel, který si myslel opak a odmítnul podepsat, takže tam málem navždy uvíznul. V dobách totality, když jsme snili o demokracii, tak jsme si představovali, že v politice budou dominovat Krieglové a ne zrádci. Že bude samozřejmostí pro politika obětovat sebe i své zdraví v zájmu osudů své země. Jak jsme se ale šeredně mýlili. Pavel Bratinka nám také řekl, že politika se od běžného zaměstnání liší tím, že není povinná, že není založená na smluvním základě, a tudíž nelze v ní nic vynucovat běžnými finančními postihy a disciplinárními tresty. Pokud někdo nedodrží domluvené postoje nebo se například nedostaví na hlasování, v takovém případě mu Bratinkovými slovy „bude trestem obecné opovržení“. A takový je i můj soukromý trest pro poslankyni Zubovou.