Hospodářská krize, která se tempem řítí na naší zemi, vyvolává pochopitelně různé reakce často poznamenané její nečekanou silou a v jistém ohledu novostí. Jak už to tak bývá, silné společenské otřesy vyvolávají v život populistické a extrémní názorové tendence. Krize se stávají podhoubím nebezpečných tendencí k jednoduchým řešením a otevírají cestu extrémním silám.

Často je krize srovnávána s velkou hospodářskou krizí na přelomu třicátých let minulého století. Někdy už komentátoři o dnešní krizi hovoří, jako by byla s tou minulou krizí srovnatelná. Tak tomu tedy zatím rozhodně není. V době velké krize bylo jen ve Spojených státech dvacet procent lidí nezaměstnaných, řada lidí se dostala na samotnou hranici existence a státy svojí protekcionistickou politikou krizi jenom zhoršovaly. Krize je teprve ve svém počátku a nikdo nemůže spolehlivě říct, jaký bude mít průběh a sílu. Doufejme, že síly Velké krize přece jen nedosáhne. Nicméně je dobré mít tento obraz jako určité varování před sebou, rozhodně doporučuji zejména skalním neoliberálům přečíst si Steinbeckovy Hrozny hněvu, aby si uměli představit, kam až také mohou vést jejich rigidní recepty. Ale na druhou stranu netřeba panikařit.

Dnešní krize je novým fenoménem a neplatí na ní staré algoritmy. Ekonomové, kteří do poslední chvíle uplatňují na krizi metody založené na analýze ekonomického pohybu v dobách před krizí, si mohou pro tuto chvíli svoje matematické modely a rafinované ekonomické teorie strčit za klobouk. Všechno je jinak, je třeba nových a originálních pohledů. V této souvislosti působí doslova strašidelně Klausův protestní výkřik proti článku „Rethinking Marx“ v týdeníku Time, v němž ekonom Peter Gumbel provádí jakousi inventuru velkých postav ekonomického myšlení a jejich analytických konceptů z hlediska toho, který by byl pro dnešní krizi nejvhodnější. A světe, zboř se, on si dovolil říct, že nejpřesnější analýzu krize kapitalistického systému měl stejnak Marx. Taková drzost. Jenže marná sláva i mně se Marxův popis kapitalistické krize jako krize z nadvýroby založené na slepé honbě za ziskem zdá docela přesný. Ještě bych k tomu dodal, že na fetiš moderního světa, kterým je růst za každou cenu jako základní koncept moderní společnosti se budeme po krizi muset znovu podívat a asi přehodnotit.

Je třeba si dát pozor na populisty všeho druhu, kteří číhají na svojí špinavou šanci a v krizích se mohou přetrhnout, aby na sebe strhli pozornost. Velmi populistickým trikem byl například návrh ČSSD, aby bohatí (lidé s ročním příjmem nad milion dvě stě tisíc korun) platili dvakrát vyšší daně. Jako by bohatí krizi zavinili a tak jí také musí zaplatit. Přitom příjem z takové milionářské daně by byl několik miliard, takže z hlediska řešení krize jde o záležitost nulového významu, ale jinak dobrý trest pro bohaté za to, že jsou bohatí.

Častým omylem různých komentátorů a politiků je, že si protikrizová opatření vykládají jako nový a trvalý koncept řízení společnosti. A podle svého politického zaměření to buďto vítají, nebo se toho děsí. Jde hlavně o různá regulační a finanční opatření státu a centrálních bank. Nalévání obrovského množství peněz do ekonomického soukolí a zvýšená regulační a kontrolní opatření státu vůči bankám a soukromým podnikům jsou opatření krizová a dočasná. Mají pomoci tomu, aby ekonomika nezkolabovala jako ve dvacátém devátém roce a po nastartování ekonomiky se stát vrátí ke standardnímu chování. Když si člověk zlomí nohu, tak ho také nenapadne, že už navždycky bude chodit o berlích. Po zhojení zlomeniny berle odhodí stejně, jako my odhodíme dočasná regulační opatření. Je ale možné, že krize povede k celosvětové reflexi a k přehodnocení dosavadního systému. Asi se budou hledat nové a nečekané cesty v soužití státu a privátní sféry, zejména pak bankovnictví, založené na nových nástrojích regulace a kontroly. Fakt, že bankovní sféra se celosvětově téměř zhroutila díky spekulativním operacím založených na obchodování s cennými papíry bez reálné hodnoty v gigantickém rozsahu, nesporně ovlivní budoucí politiku států vůči bankovní sféře. Avšak různé apokalyptické vize o konci kapitalismu a nástupu nových socialistických cest jsou mimo mísu. Tržní ekonomika jako svobodná ekonomická soutěž založená na konkurenci a soukromém majetku zůstane i po krizi jedinou možnou cestou, ať už se to někomu líbí nebo nelíbí.

Jsme malý stát a naše ekonomika založená na vývozu je téměř absolutně odvislá od vývoje na západních trzích, kam převážně vyvážíme. Z tohoto pohledu je nutné i vidět protikrizová opatření, která zavádí vláda, jako co do působnosti objektivně velmi omezená. Nejsme ani náhodou páni situace. Je dobré, že vláda podpoří exportní konkurenceschopnost našich výrobců, ale upřímně řešeno daleko významnější pro růst našeho exportu je například devalvace koruny, která podstatně zlevňuje naše výrobky na světových trzích. V této souvislosti až zábavně působí některé komentáře, které bijí na poplach před pádem koruny. Ještě zábavněji působí křik opozice o malé účinnosti vládních opatření. Každé opatření bude málo, možná dokonce dost málo účinné.

Krize je nesporně i šancí k tomu, aby se svět pročistil a hledal nové cesty. Někteří komentátoři téměř s nadšením píší o tomto pozitivním aspektu krize. Určitě je na tom hodně pravdy, ale přece jenom by to chtělo malinko taktu, protože lidé právě propuštění z práce tomuto pozitivu nějak nebudou chtít rozumět. Tady si je třeba dát pozor, aby člověk nedopadl jako tatínek hlavní postavy z filmu Ostře sledované vlaky, který nevhodně zažertoval na účet dělníků, jimž právě zavřeli kamenolom.

Jinak krize na nás teprve plnou vahou dopadne. To, co jsme doposud zažili, není nic ve srovnání s tím, co nás teprve čeká. I z tohoto zřetele je záhodno v tuto chvíli šetřit silnými slovy a expresivním vyjadřováním.