Při četbě blogu kolegy Jiřího Pehe, kde psal o tom, jakým neuvěřitelným banalitám se věnují média při příležitosti setkání Obamy s Medvěděvem v Praze, jsem se ohromně pobavil. A také jsem si uvědomil jednu věc, že Jiří Pehe trochu médiím křivdí. Neboť jaký je úkol masmédií, než být společníkem lidem v jejich běžném každodenním životě. Setkání presidentů dvou supervelmocí byť u nich za humny je dějinný akt, který se odehrává zcela mimo horizont běžného člověka. Je údělem masmédií sdílet se svými čtenáři dějinnou slepotu. Již od Heideggera víme, člověk ve svém každodenním obstarávání bytostně tíhne k banalitě a plku, neboť jen tak vytěsní horizont konce ze svého života. Navíc v našich středoevropských končinách většinou, když se daly dějiny na pochod, tak to obvykle běžný člověk pěkně odnesl, aniž by pořádně věděl proč.
Pokud chceme porozumět alespoň trochu tomu, co se dnes odehrává, musíme se podívat na podobná jednání o odzbrojení mez i těmito velmocemi v minulosti. Podívejme se několik předchozích schůzek. V roce 1976 president Carter a generální tajemník Brežněv stvrdili podpisem významnou smlouvu o odzbrojení SALT II ve Vídni. Tato smlouva byla součástí širší dohody z Helsink, kde obě velmoci podepsaly tzv. třetí koš o dodržování lidských práv. Ačkoliv z tehdejšího hlediska se pakt o lidských práv jevil jako nic neznamenající šlehačka na dortu, kterou si vynutili Američané, přesto z dnešního pohledu se právě toto stalo daleko důležitějším faktorem dějinného vývoje než smlouva o omezení zbraní. Lidská práva se od té doby stala součástí mezinárodního práva, které je podle uznávaných konvencí nadřazené vnitrostátnímu právu. Na základě toho se v sovětském bloku rozvinulo disidentské hnutí, které požadovalo přizpůsobení vnitřních právních poměrů těmto mezinárodním smlouvám o lidských právech. I když komunistické režimy tvrdě potlačovaly tyto pokusy hrubou silou, postupně tím ztrácely legitimitu jak na mezinárodní, tak i na vnitrostátní úrovni. A to nakonec způsobilo, že komunistické režimy se stále více udržovaly holou silou, což je dlouhodobě podlamovalo víc, než si byly ochotné připustit. Český filosof a zakladatel Charty 77 Jan Patočka pochopil dějinný význam boje za lidská práva i to, že holé politické násilí a donucování nakonec s ideou lidských práv prohraje.
V roce 1986 president Reagan a generální tajemník Gorbačov začali na Islandu jednat o snížení počtu jaderných raket v Evropě. Překvapivě se tehdy dohodli na snížení počtu na sto střel. V roce 1987 návazně podepsali smlouvu o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Tím nejen přispěli k začátku konce studené války, ale nepochybně v navazujících neveřejných jednáních museli dohodnout scénář postupného vyklizení pozic Sovětského svazu ve Východní Evropě výměnou za ukončení závodů ve zbrojení, které dohnaly Sovětský svaz až k úpadku. Ukázalo se, že Sovětský svaz nemůže konkurovat ve vyzbrojování Spojeným státům ani ne tak finančně a kvantitativně, jako kvalitou. Prostě některé druhy zbraní, které rozhodujícím způsobem posunuly vojenskou strategii kupředu (např. křižující střely, bojové helikoptéry Apache), nebyl Sovětský svaz za žádných okolností schopen vyvíjet díky rostoucí technologické propasti mezi ním a Spojenými státy zejména v počítačové technice. A Reagan, který vyhlásil křížové tažení za dodržování lidských práv ve světě, měl pro Sověty lukrativní nabídku. Lidská práva za zmírnění závodů ve zbrojení. Vzpomeňme na prorockou vizi Jana Patočky, který předvídal vítězství lidských práv dvanáct let předtím v době, kdy se to zdálo naprosto nemožné.
V roce 1991 v Moskvě George Bush starší a Michail Gorbačov na tiskové konferenci v Moskvě uzavírají americko-sovětskou schůzku o odzbrojování a podpisem smlouvy START završují devět let jednání. Domluvili se o snížení počtu jaderných zbraní až o třetinu. Nevíme, o čem se ještě jednalo, ale pak přichází odchod sovětských vojsk z Východní Evropy a postkomunistické země začínají jednat o vstupu do NATO. Vstupem do NATO později získávají definitivní bezpečnostní pojistku pro demokratizační vývoj ve svých zemích.
Z dosavadního přehledu vidíme, že samotné jednání o odzbrojení a následné smlouvy z hlediska vojenského příliš neznamenaly. Vždycky mě v této souvislosti ohromně pobaví výkřiky typu, že ale úplné jaderné odzbrojení zase nenastane. Vojenská vyrovnanost daná vzájemným několika násobným overkillem žádná odzbrojovací smlouva nenarušila, ale přinesla vždy ukončení nesmyslného zbrojení, které stejně nemělo na overkillový pat vážný význam. Co ale tato jednání vždy přinesla, bylo politické uvolnění a následný dějinný pohyb směrem k větší svobodě národů a států. A to je na tom to hlavní. Zahraniční politika Spojených států je založena na prosazování hodnot, nikoliv na utilitárním nastolování mocenské rovnováhy a vyvažování geopolitických sil, říká Henri Kissinger v knize Umění diplomacie. Hlavní osou zahraniční politiky Spojených států v minulém i tomto století je prosazování demokracie a lidských práv. Jako hlavní nástroj používaly USA proti hlavnímu oponentovi, Sovětskému svazu, zmírnění závodů ve zbrojení. Sovětský svaz dlouho dobu stavěl svoje ideologicko mocenské zájmy ve světě nad životní úroveň svého obyvatelstva. Tu dával na oltář světové revoluce. Za Gorbačova došlo ke změně. Došly jak finance, tak i ideologická zanícenost a ochota strádat. Gorbačov vzdal boj o světovou nadvládu a vyměnil s Reaganem boj o vliv ve světě a závody ve zbrojení za možnost více se soustředit na budování lepšího života vlastních lidí. To byl klíčový zlom a současně největší úspěch zahraniční politiky Spojených států ve 20. století, na němž jsme osudově vydělali i my.
Dnes v roce 2010 Rusové s Američany opět podepisují smlouvu o dalším odzbrojení. Je to zase tradiční snížení počtu jaderných raket o třetinu. Snížení raket je opět spíš symbolické, zničující potenciál jaderných zbraní stále spolehlivě několikanásobně převyšuje sílu nutnou ke zničení života na Zemi. Zajímavý je jednostranný dodatek Rusů, že kdyby budování protiraketového obranného systému v Evropě šlo špatným směrem, tak si vyhrazují právo jednostranně od smlouvy odstoupit. Protiraketová obrana je noční můrou nejen ruských generálů. Patová situace vzájemného několikanásobného zničení znamenající, že nelze jadernou válku vyhrát (protivník zničený prvním úderem bude mít dost raket, aby zničil útočníka), je bezpečnou zárukou míru už 60 let. Jenže v případě protiraketového deštníku se otevírá možnost vítězného prvního úderu. Což na jedné straně podněcuje majitele deštníku k úvahám jednou provždy to „vyřešit“ a současně silně znervózňuje druhou stranu, která není daleko od myšlenek na první útok nečekat. V každém případě vybudování protijaderného deštníku by fatálně destabilizovalo vojensko politickou situaci. Proto si myslím, že současná dohoda je nepsaně víc o protiraketové obraně než o odstranění z vojenského hlediska stejně zbytečných raket. Ale zase nejde jen o zbraně, ale o to, co se dohodlo vedle. Protože to je to, co následně rozhoduje o dalším vývoji ve světě. Každé snížení zbraní bylo doprovázeno politickým uvolněním, které přineslo lepší život všem národům ležícím v zájmové zóně Ruska (dříve Sovětského svazu) a Spojených států. Není důvodu se domnívat, že to tentokrát bude jiné.
Taky nechápu, že někteří jásají nebo naopak pláčou nad tím, že k jednání nebyla pozvaná EU. Co by tam dělala? To prostě není hráč tak těžké váhy. Jednak vojska EU neexistují (nebo jsou směšně malá) a jednak v EU opravdu není komu s nadsázkou zavolat, kdyby o něco šlo. Kdo by tam za Evropskou mlhovinu měl jet? Sarkozy s Merkelovou nebo ti dva formální představitelé, které vytáhli z nějaké bezvýznamné kanceláře? Prostě EU není ve stavu, aby byla partnerem ve vojenských jednáních supervelmocím. Na tom není nic k smíchu, ani k pláči, to je fakt, který by nás měl vést k tomu, abychom se k přátelům v USA chovali maximálně slušně.
Dnes ještě nevíme, o čem se kromě odzbrojování oba presidenti bavili a jaké nepsané dohody ohledně dalšího uspořádání světa dojednali. Symbolické setkání presidenta Obamy s hlavami jedenácti východoevropských postkomunistických států z bývalé sféry vlivu Sovětského svazu mi napovídá, že ústupkem za odzbrojení mohlo být ze strany Rusů potvrzení toho, že se nebudou v této sféře pokoušet uplatňovat svůj vliv vojenskými prostředky. Bohužel mi v tam v té souvislosti chybí Gruzie, ale ta zřejmě spadla do jiného šuplíku. Nemyslím, že setkání Obamy s východoevropskými presidenty bylo nějaké chlácholení, jak napovídal jeden novinový titulek, ale naopak veřejné gesto garance Spojených států za nezávislý vývoj zemí v této oblasti. A to je pro mne ten hlavní výsledek. Proto jsem optimista a doufám, že mi vývoj v následujících letech dá za pravdu.